Novináři by měli klást nepříjemné otázky, třeba i na úkor toho, že jim politik už příště rozhovor nedá. Mám rád, když jdou věci do hloubky, když tam není přeuctivost vůči autoritám, říká Jiří Kubík. Nynější šéfredaktor serveru Seznam Zprávy, často ve spolupráci s kolegyní Sabinou Slonkovou, za svou kariéru odhalil mnoho velkých politických kauz. Mimo jiné i jednu z nejznámějších: Olovo. I o tom Kubík mluví v nejnovějším díle podcastu Background ČT24.
Novináři by měli věcem přijít na kloub. Někteří nechtějí klást nepříjemné otázky, říká Kubík
V Mladé frontě Dnes pracoval Jiří Kubík šest let, když v roce 2000 vyšel v novinách článek o tom, že v poradním týmu tehdejšího premiéra Miloše Zemana vznikl dokument, který měl zdiskreditovat jeho stranickou kolegyni z vládní ČSSD Petru Buzkovou.
Takzvanou operaci Olovo odhalil Jiří Kubík společně se Sabinou Slonkovou. On-line média byla v té době na samých počátcích, a tak museli autoři článku čekat, až si lidé dojdou koupit noviny. „Ráno (v tištěném médiu, pozn. red.) vždycky znamenalo, jestli to vyvolalo zájem, jestli to někdo bude řešit, jestli si o tom budou lidé povídat. Musím říct, že operace Olovo patřila mezi ty věci, které vyvolaly obrovský poprask,“ vzpomíná Kubík.
Následovalo trestní oznámení a poté i stíhání, po jehož celou dobu odmítali Kubík se Slonkovou prozradit svůj zdroj. Potýkat se museli investigativní novináři také s reakcemi kolegů z branže. „Jsou takové hraniční kauzy, že někteří novináři mají potřebu se vůči nim vymezit. Bylo to samozřejmě i u operace Olovo, kdy část některých médií začala psát o tom, že je to vlastně od nás nesprávná cesta zveřejnit takový dokument, informovat o tom,“ popisuje.
Oba reportéři následně odmítli abolici, kterou jim udělil prezident Václav Havel. „Odmítnutím jsme mohli docílit toho, že policie případ dál vyšetřovala, aby se dobrala nějakému konci, jestli jsme se něčeho dopustili, nebo nedopustili,“ vysvětluje Kubík. Státní zastupitelství nakonec jejich stíhání zastavilo.
Z padesáti elévů zbyl jeden
Se Sabinou Slonkovou se Jiří Kubík poprvé setkal už v 90. letech. V MfD tehdy pracoval jako politický zpravodaj, Slonková se věnovala kriminálním případům. „Začal jsem se zabývat i financováním stran, což se v roce 1996 ukázalo jako velké téma,“ uvádí Kubík s tím, že ve financích ODS se tehdy objevily dva sponzorské dary od dvou osob se zvláštními jmény: Lajos Bács a Radjiv Sinha.
„Tam to vlastně celé začalo. Začali jsme se ptát, kdo to jsou ti sponzoři, a viděli neochotu ODS,“ vzpomíná Kubík. Se Slonkovou následně odhalili, že se jedná o fiktivní jména, která měla zastřít dar od bývalého tenisty a majitele Třineckých železáren Milana Šrejbra. „Na téhle kauze se potkal politický background s kriminální novinařinou,“ doplňuje Kubík.
V budoucnu společně se Slonkovou odhalili ještě celou řadu dalších kauz. Vypátrali například ve švýcarské Ženevě syna Andreje Babiše. „Jako dvojice jsme Sabina a já dokázali získat velké množství informací a pak je dát dohromady, napsat článek. S nikým jiným jsem nedokázal psát v takovém souznění,“ říká Kubík.
O jiné kariéře, než je novinařina, Kubík prakticky nikdy neuvažoval. Přiznává, že kdyby mu to s povoláním nevyšlo, neví, co by dělal. Na začátku 90. let proto nastoupil ke studiu žurnalistiky na Univerzitě Karlově a poté se dostal na stáž do Lidových novin, kde si ho nechali i delší dobu po stáži jako jediného z padesáti elévů.
Nepříjemné otázky
Za svůj úspěch podle svých slov vděčí Aleně Slezákové, která v té době pracovala jako zpravodajka federální vlády. „Alena si mě uhájila. Nechci říct, že jsem jí byl platný, ale nějak to šlapalo. Já jsem se na tom spoustu věcí naučil. Ptát se politiků, dávat jim i nepříjemné otázky,“ říká Kubík. „Což není nic příjemného,“ dodává.
Právě nepříjemné otázky jsou ale podle Kubíka klíčem ke kvalitní novinařině. „Taky jsem to zažil u některých kolegů, že dávat nepříjemné otázky se jim nechce, protože si nechtějí znepřátelit politika a pak hůř shánět informace,“ míní Kubík.
„Takové to ‚hlavně, aby mi příště přišel do studia, hlavně, aby mi dal rozhovor‘ – to pro mě není novinařina. To je, když to řeknu hnusně, jako když jste součástí propagandy, protože chcete přinášet zprávy, které někdo chce, abyste je přinášela. Novinář by měl chtít přijít věcem na kloub, což neuděláte, když budete za každou cenu chtít být loajální a poslušná vůči autoritám,“ míní investigativec.
S vámi už se bavit nebudeme, slyšel od Mynáře
Kvůli nepříjemným dotazům sám přišel v roce 2013 o rozhovor s čerstvě zvoleným prezidentem Zemanem. Stalo se to podle Kubíka poté, co se Zemana během předvolební debaty ptal na jeho spolupracovníka Miroslava Šloufa. Během debaty pustil Zemanovi také část policejních odposlechů, kde Šlouf mluví s někdejším kmotrem českého podsvětí Františkem Mrázkem.
„Byli jsme domluvení jak s Karlem Schwarzenbergem, tak s Milošem Zemanem, že v případě zvolení uděláme velký rozhovor do novin. Miloš Zeman tehdy zvolen byl, já jsem volal do jeho štábu, zvedl mi to Vratislav Mynář a říkám: ‚Volám vám, abychom se domluvil na rozhovoru s prezidentem Zemanem.‘ A jeho odpověď byla: ‚Pane Kubíku, jestli jste to nepochopil, tak s vámi my už se nikdy bavit nebudeme,‘“ popisuje Kubík.
Role investigativy a novinařiny jako takové je podle Kubíka i v současné době zásadní. „Novinařina je strašně důležitá. Možná ještě víc, než tomu bylo před 31 lety, kdy já začínal. Teď jsme v době, kdy se spousta lidí spokojí s naprosto jalovými informacemi a jsou ochotni jim věřit,“ vysvětluje Kubík. „To, co se na nás bez novinářů valí, a máme toho všichni plné sociální sítě a lidé toho mají plné maily, tak v tom přece nikdo žít nechce,“ podotýká.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.