Kubík se Slonkovou před dvaceti lety odmítli prezidentskou milost. Vyšetřováním chtěli potvrdit ochranu zdroje

Je to kauza, která vešla do dějin české žurnalistiky. Říká se jí Olovo, podle iniciál političky Petry Buzkové. Právě k její diskreditaci měl v týmu poradců tehdejšího premiéra Miloše Zemana vzniknout rozsáhlý dokument. Na veřejnost se plán dostal díky dvěma reportérům – Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi. A především díky jejich anonymnímu zdroji. Policie tehdy po novinářích chtěla zdroj odtajnit, reportéři ale trvali na jeho ochraně. Proto odmítli milost od Václava Havla a nechali policii vyšetřovat. Aféra Olovo je dalším důležitým milníkem v české žurnalistice, který připomíná pořad Newsroom ČT24.

Zjištění, zážitky a zkušenosti z aféry Olovo sepsala Slonková s Kubíkem do knihy Tíha olova. Vyšla v roce 2001
Zdroj: ČTK Autor: René Volfík

Rok 2000, doba opoziční smlouvy. V čele vlády a sociální demokracie tehdy stál nynější prezident Miloš Zeman. V jeho straně docházelo ke sporům, mimo jiné právě i kvůli spolupráci s opoziční ODS. Největší Zemanovu oponentku tehdy představovala jeho stranická kolegyně Petra Buzková. Hanopis s krycím názvem operace Olovo ji měl nejen umlčet, ale také přimět odejít z politiky.

Nestalo se tak nejspíš díky článku, který s titulkem „Operace Olovo měla znemožnit Buzkovou“ vyšel v MF Dnes 16. května 2000. Pod ním byl podepsaný tehdejší politický zpravodaj Jiří Kubík a expertka na policejní kauzy Sabina Slonková. I tato kauza oba posunula mezi investigativní reportéry.

Video Newsroom ČT24
video

Newsroom ČT24: Kauza Olovo

„Děly se absurdní a nemožné věci“

„Vybaví se mi věci, které se člověku tolikrát za život nestanou. Že se stanete předmětem policejního vyšetřování, politických útoků, je ta běžnější věc, která se novináři stane, ale to, že vás začne policie stíhat a věci, které jste považovali za naprosto absurdní a nemožné, se začnou najednou dít, tak tyhle vzpomínky ve mně operace Olovo pořád vyvolává,“ říká po dvaceti letech Jiří Kubík.

Nešlo jen o obsah daného dokumentu, ale primárně o jeden ze základních principů práce novinářů – o ochranu novinářského zdroje. „Případ jsme zveřejnili s odkazem na anonymní zdroj, což je regulérní novinářský postup, ale tehdy ČSSD podala na naše novináře trestní oznámení a policie je obvinila z nadržování pachateli trestného činu,“ vzpomíná na tehdejší události Petr Šabata, bývalý šéfredaktor MF Dnes.

Dnes už je jméno tohoto zdroje dávno známé. Informace novinářům dodával jeden z poradců Miloše Zemana Zdeněk Šarapatka. Tehdy ale své jméno nechtěl zveřejnit. A novináři mu vyhověli. „Zdeněk Šarapatka to dnes líčí tak, že mu šlo o život, že mafiánské praktiky, které vládly v týmu poradců Miloše Zemana, který vedl Miroslav Šlouf, byly z jeho pohledu schopné jít až na hranu. On se opravdu bál, takže tajení jeho jména mělo velký smysl,“ vysvětluje Jiří Kubík.

Z novináře najednou respondentem

Znát ho pak ale chtěla policie. Že je kvůli zveřejněným informacím na policii podané trestní oznámení, oznámil Miloš Zeman nečekaně na tiskové konferenci. „Bylo to po zasedání předsednictva ČSSD, kam jsem šel jako politický zpravodaj, a najednou slyším své jméno, které říká premiér Zeman, že já jsem spolupachatel kauzy Olovo. Nevěřil jsem vlastním uším, ale co bylo opravdu bizarní, že ta tisková konference skončila tím, že se novináři otočili a začali se mnou dělat rozhovor. A politici ze sociální demokracie odcházeli a uchechtávali se, co se to stalo za scénku,“ popisuje své tehdejší pocity Kubík.

Ani jeden z novinářů neustoupil, jen na čas o této kauze přestali psát. Z novin ale téma nezmizelo. „Sabina s Jirkou se najednou stali součástí veřejně velmi sledovaného případu. A my jsme si kladli otázku, jestli o něm můžou dál psát, když jsou jeho součástí. Oni si mysleli, že ano, já jsem si myslel, že ne. Tehdy ta debata v redakci byla docela bohatá. Výsledek byl, že ty hlavní texty psal Jarda Kmenta,“ vysvětluje Petr Šabata.

V říjnu pak oba odmítli prezidentskou milost. Případ totiž chtěli dostat až před soud. „Milost odmítli, aby se právně prokázalo, jestli v Česku v roce 2000 platí ochrana zdroje. Dobře udělali, protože městské státní zastupitelství trestní stíhání po nějakém čase zastavilo s konstatováním, že trestný čin se nestal. Čili ano, v Česku se dá spolehnout na ochranu novinářského zdroje, jak tehdy stálo a dodneška stojí v tiskovém zákoně,“ říká Šabata.