Byl jsem jako buldok, který se zakousl a nepustil, říká Kmenta deset let po aféře Víta Bárty

Na konci září před deseti lety začala Mladá fronta DNES publikovat články o tehdejším ministru dopravy Vítu Bártovi a jeho straně Věci veřejné. Investigativní texty Jaroslava Kmenty tehdy spustily zemětřesení jak ve vládě, tak v samotné straně. Co stálo na počátku této aféry? A jak na ni dnes, deset let poté, vzpomíná „její autor“ Jaroslav Kmenta? Pořad Newsroom ČT24 připomíná velké investigativní kauzy, Vít Bárta, Věci veřejné a bezpečnostní agentura ABL jsou jednou z nich.

Vít Bárta odpovídá na otázky Jaroslava Kmenty
Zdroj: ČTK Autor: Zbyněk Stanislav

Aféra byla hodně rozsáhlá, pamatujete si, kdy a vůbec proč jste na ní začal pracovat?

Pamatuji si dobře, jak to začalo. Koncem roku 2009 jsem byl úplně vyřízený ze všech kauz, které se týkaly organizovaného zločinu. Rozplétal jsem všechny vraždy, které se točily okolo nebožtíka kmotra Františka Mrázka. A v redakci na mně šéf najednou viděl, že si fakt potřebuji odfrknout. A tehdy mi šéf Jirka Kubík řekl: „Hele Jardo, co kdyby ses teď podíval na něco jiného, u čeho by sis odpočinul, třeba na Věci veřejné? Rostou, jsou ve vládě. Dostali jsme pozvánku na první výjezd Radka Johna do regionu, do Děčína. Tak se tam pak pojedeš podívat.“ A tak jsem jel. A tím to celé začalo, protože mě to hrozně chytlo. Protože jsem najednou viděl, že je to odhalování lži v politice. Není to sice o vraždách, ale je to o hrdelních zločinech v politice. 

Jak vaše práce ze začátku probíhala, když ještě nebyly žádné informace, žádné náznaky?

Bylo to jednoduché, metoda stála na tom, že jsme neustále kladli otázky, kdo jsou lidé, kteří se najednou zjevili a dostali se do vlády. Viditelné byly čtyři paní z plakátů a pak Radek John, bývalá televizní hvězda. Ale ti ostatní ne. Nevěděl jsem, kde berou finance a kdo je Vít Bárta, majitel bezpečnostní agentury ABL.

Během svého pátrání jsem zjistil jednu důležitou věc, že agentura ABL nevysílá jenom černé šerify do obchodních center, ale že mají i detektivní divizi, kde pracují vysoce postavení bývalí lidé z ministerstva vnitra a různých sledovacích útvarů, a ti že dělají na zakázky. Tedy sledují lidi a získávají na něj kompromitující materiály. Když jsem zjistil, že sledují politiky na Praze 11, získal jsem první záchytný bod. Když to dělali na Praze 11, tak to mohli dělat všude jinde.

Pro kauzu bylo velmi zlomové, že pro Víta Bártu to bylo hrozně zničující, protože přišli do vlády s tím, že jsou ti noví, ti lepší a že očistí politiku. A najednou se ukazovalo, že používají úplně brutální metody. A proto se začali bránit. Začali útočit na reportéry MF Dnes – že lžu a že nás budou žalovat o hrozné miliony. Poslali nám to oficiálně, takže se to řešilo u nás v redakci i v jiných médiích. 

„Vít Bárta nás sám ponoukal k dalším odhalením“ 

Pro Víta Bártu jste tehdy byl úhlavní nepřítel. Jaký byl další postup?

Šéfredaktor udělal poradu, kde mi řekl, že mi věří a že musíme dobře pracovat s tím, co můžeme dokázat u soudu. A taky že potřebujeme ještě víc detailů o struktuře Věcí veřejných. Klíčové bylo, že mi dal 14 dní na to, abych chodil a získával informace. Což je pro novinařinu hrozně cenné, protože investigativní žurnalistika žere hrozně moc času a výsledek není dennodenní zpráva.

Během těch 14 dní jsem nasbíral důkazy o sledování dalších politiků a rozvětvených dalších věcí. Takže Vít Bárta tím, že kopal kolem sebe a že nás označil za lháře, nás ponoukal k tomu, abychom ho ještě víc svlíkali „donaha“ a přicházeli s dalšími odhaleními. Tohle trvalo cirka rok a pak to vyvrcholilo tím, že jsme těmi informacemi byli tak silní v kramflecích, že jsme se dostávali k zákulisním věcem jako k tajným poradám uvnitř ABL nebo Věcí veřejných. 

Jak jste získával důkazní materiály, které slovy vašeho tehdejšího šéfredaktora „obstojí u soudu“?

To je vždycky hrozně těžká otázka, protože to vám nemůžu říct. I po letech těmto mým zdrojům hrozí cokoli. Protože lidé, o kterých byla tato kauza, přišli o politickou kariéru i ohromné peníze, které do toho vložili nebo třeba měli získat z velkých zakázek. Vím, že se několikrát vyšetřovalo, kdo byl mým zdrojem informací. I v rámci redakce jsme to utajovali, abychom minimalizovali možnost úniku. Protože jsme například věděli, že se nám lidé z blízkého okolí Víta Bárty snažili nabourat do systému, aby zjistili, kdo mi přináší informace. Takže jsme třeba byli nuceni udělat nějaká opatření v rámci informačních technologií v Mafře, aby se to už příště nestalo. Ale obecně jsou to lidi, kteří se pohybují v blízkém okolí strany a bezpečnostní agentury. Nebo se stali aktéry nějakých her. Svěřují se s příběhy, někdy se poštěstí, že vám najednou na stole přistane CD s archivními materiály. Takhle se to jednoduše skládalo. 

Nebezpečí hrozí u mafie i vysoké politiky 

Byla v něčem tato investigativní práce specifická?

Byl to velký protivník. Dnes už je Vít Bárta „politická mrtvola“, ale byl vlivný a velmi silný. Díky tomu, že měl bezpečnostní aparát, uměl si zjednat pořádek. Když nechával sledovat politiky, bylo jasné, že když mu poteče do bot, bude to dělat i třeba vůči novinářům. Nebo konkrétně mně. A já jsem v té době zaznamenal několik okamžiků, kdy nešlo úplně o život, ale bylo to nebezpečné. Věděl jsem, že jsem sledovaný a že to dělají tak, aby mě znevěrohodnili. To znamená, když člověk jede po dálnici 140 místo 130. Nebo když zastavíte a vyřizujete telefonát na místě, kde se stát nesmí. Musel jsem si dávat pozor na drobnosti, protože jsem věděl, že nechci dávat příčinu, aby ze mě dělali trotla a znevěrohodnili mě nebo redakci. To bylo asi nejhorší, co si z té kauzy pamatuji.

Dceři se ve škole ztratily klíče a najednou si položíte otázku, jestli je nepořádná, nebo se vám chce někdo dostat do bytu? Je to i o tom, že nesmíte propadnout panice a nesmíte se honit jako pes za ocasem kvůli každé blbosti. Takže tahle kauze mě naučila, že je potřeba si dávat pozor na sebe, a taky to, že i když jsem dělal předtím i potom o mafii a organizovaném zločinu, tak podobné nebezpečí hrozí člověku, i když dělá ve vysoké politice. 

Když se na tuto kauzu podíváte s desetiletým odstupem, jak byste sám sebe ohodnotil? Udělal byste dnes něco jinak?

To je těžká otázka, ale asi bych nic neměnil. V takových situacích se z vás stane buldok. Do něčeho se zakousnete, jdete, trháte a nepustíte. Když si tuto vlastnost zachová investigativní novinář, tak ho to posouvá dál. Třeba jedním z vedlejších produktů této kauzy byly informace o impériu kolem lobbisty Romana Janouška. Z toho se pak stala samostatná kauza, která asi rok po této aféře rozbouřila dění v Česku.

Ale pamatuji si, že v jednu chvíli jsem toho byl úplně hotovej, že jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí. Protože jsem věděl, co bude následovat, že se otřese půlka politiky. Tak jsem svým dvěma vrcholným šéfům, se kterými jsem to všechno konzultoval, to byl Robert Čásenský a Jirka Kubík, říkal: „Já bych nejradši složku s tím, co jsme všechno zjistili, vzal a takhle bych ji předal premiérovi, ať si to vyřeší on. Proč to máme řešit my novináři?“ A tak jsme se na sebe podívali a řekli jsme si, že to nejde. Takhle to mají novináři dělat, takhle to mají v popisu práce. Zjistit informace, zveřejnit a vyžadovat nějakou zodpovědnost. Obrátíme list a jedeme dál. A to je asi náš smysl práce.