Výstava Jiřího Sozanského, jež je do 17. ledna k vidění v pražském Obecním domě a jež je věnovaná deseti obětím nacistické a bolševické zvůle, nese výstižný název: Amnézie. Připomínat je totiž třeba neustále. A všemi prostředky.
Recenze: Ó, páchne tu krví, páchne tu slzami
Pro malby a kresby, ale i sochařské objekty Jiřího Sozanského (1946) je typická výrazně expresivní tvorba, další víceméně konstantou je zapojení lidské figury. Nahé, tedy obnažené, tedy nijak chráněné. Nechráněné proti násilí ze strany prostředí, společnosti. A třeba dodat: totalitní společnosti. Postavy v sevření. Ztrýzněné.
Sozanského tvorba je tak výrazně humanistická a současně angažovaná, v tom nejlepším slova smyslu. A jdoucí skutečně na dřeň, nic zde totiž není ani zbytečného, ani na efekt. Byť právě ten by se jistě nabízel, proč – přece – nešokovat. Jak by to bylo snadné.
Ze jmen osobností, jimž Sozanský skládá hold, je jasné, že ve svém výběru kladl především důraz na jejich morální kvality, jež, bohužel, s sebou logicky nesly střet s totalitní mocí: nacistickou a(nebo) bolševickou. Střet, který v lepším případě skončil „pouhým“, leckdy mnohaletým vězněním, v horším smrtí. Jan Zahradníček, Záviš Kalandra, Milada Horáková, Jiří Stránský, Emil Filla, Josef Čapek, Jan Zajíc, Jan Palach, Ivan Martin Jirous a Václav Havel.
Jsem sám a v druhých celách jsou také sami.A hloupost ďáblova, psí štěkot…(…)Vyslýchá se.Ve všech čtyřiadvaceti pokojích najednou.(…)Tak začínáHodina Bičování. Zde slovanemají smyslu. Zde o barváchhovoří slepí.To nadpřirozená prostřednost všechno rovnák obrazu svému…
Citlivě instalovaná výstava začíná blokem věnovaným Janu Zahradníčkovi, vězněnému devět let. Rozměrné malby Dům Strach (název sbírky, již Zahradníček napsal v kriminále) jsou malované silnými nánosy barvy, jež vytváří plastickou strukturu ještě umocňující tísnivý dojem vyvolaný jak převážně šedými odstíny (ostatně šedá v různé sytosti zcela převládá na celé výstavě), tak „kulisami“ řítícími se na jednu jedinou postavu. Jako by člověka drtily. Podobně v další kresbě, byť doplněné malbou, průsečíky čar svírají – vězní – ztrýzněnou postavu.
Sozanský přitom pracuje nejen se Zahradníčkovými básněmi, ale i s jeho dopisy. Práce s textem je další konstantou výstavy. Slova se objevují jak v dílech samotných, tak na průvodních panelech, kde najdeme citace té či oné osobnosti, ale i texty historiků či literárních vědců. Divák tak může přecházet z řeči faktů k jejich uměleckému ztvárnění. Ani v jedné poloze přitom není špetka didaktismu.
Na obraze Den dvacátý sedmý, věnovaném Miladě Horákové, postava téměř splývá s šedivým prostředím, podobně jako u obrazů věnovaných Jiřímu Stránskému, jejichž součástí jsou i jeho básně, ovšem psané jakýmsi ne-písmem. Sice nečitelné, ne však mlčící.
Malby věnované Emilu Fillovi zachycují v jakémsi leteckém pohledu koncentrační tábor Buchenwald, Sozanský zde opět pracuje s mimořádnou pastozitou.
Stavební plány domu, v němž žili rodiče Jana Palacha, zase Sozanský interpretuje v rudých půdorysech na tmavém podkladě, jakoby se zde předznamenával Palachův konec. Také Signum actus, tři malby věnované Palachovi, pracují s předlohou. Tvoří je vlastně deformované, poznamenané státní vlajky, zdá se, že rozčísnuté hořící „postavou“. Podobných barev se drží i obrazy věnované Janu Zajícovi.
Události v kultuře: Amnézie Jiřího Sozanského (zdroj: ČT24)
Malby věnované Ivanu Martinu Jirousovi zachycují nahou postavu s rukama sepjatýma v zátylku jako při prohledávání, či snad popravě u zdi. A obrazy Valdice jsou složeny z velice plasticky působícího „plánu“ kriminálu s koridory, drtícími klenbami.
Závěrečná část je věnována Václavu Havlovi, jistě zajímavé je opět zapojení jeho textů z Dopisů Olze, ale i deset asambláží Depozitář V. H., kdy Sozanský, podobně jako například Jiří Kolář, doplňuje ve velkých kazetách fotografie (i negativní) Havla běžnými předměty.
Výstavní memento
Výstava, jako je právě Amnézie, by měla být hojně navštěvována školami – a to nejen pro svou výsostnou uměleckou kvalitu, ale zejména pro své „neumělecké“ poselství. Obrazy Jiřího Sozanského zprostředkovávají předlistopadový bolševický teror daleko intenzivněji než některá pojednání historiků.
A zvláště by měla být Sozanského výstava navštěvována teď, v době listopadových oslav. Jako zcela nutné a potřebné memento. I přesto (nebo právě proto), že to vše, řečeno Zahradníčkovými verši, „ó, páchne tu krví, páchne tu slzami. /Není to nic tak nevinného, /jak by se zdálo.“