Češi loni utratili za lístky do kina (počítáno do 20. prosince) dvě miliardy korun. Do biografů přitáhl loni film 16 milionů diváků, ve srovnání s rokem předcházejícím tedy téměř stejný počet. Lákaly je jak zahraniční blockbustery, tak i české snímky. Na plátno jich domácí tvůrci podle statistiky Unie filmových distributorů vypustili osmdesát. Jaké počiny české produkce byly komerčně a divácky nejúspěšnější?
- Po čem muži touží (529 tisíc)
- Tátova volha (281 tisíc)
- Čertoviny (271 tisíc)
- Čertí brko (234 tisíc)
- Prezident Blaník (166 tisíc)
- Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (165 tisíc)
- Úsměvy smutných mužů (145 tisíc diváků)
Muž v ženském těle, který zkouší, jestli to mají ženy v životě opravdu jednodušší. Po čem muži touží, zajímalo nejen Rudolfa Havlíka coby režiséra stejnojmenného snímku, ale i diváky. Tato komedie jako jediný tuzemský titul přesáhla loni hranici půl milionu prodaných lístků.
Na druhé místo se podle Unie filmových distributorů dostala Tátova volha v hlavní roli s Eliškou Balzerovou a Tatianou Vilhelmovou. Coby matka s dcerou pátraly v režii Jiřího Vejdělka po bývalých milenkách zesnulého otce.
Mezi nejnavštěvovanější české filmy patří i pohádky, milionovou hranici, jako se to v roce 2016 povedlo Andělu Páně 2, se nepovedlo ale překonat žádné. Letos táhlo peklo: Čertoviny Zdeňka Trošky i Čertí brko Marka Najbrta. Ten se do žebříčku nejnavštěvovanějších filmů dostal nejen svým pohádkovým debutem, ale také politickou satirou Prezident Blaník.
Nad hranici sto tisíc návštěvníků se z loňských premiér dostaly už jen dva české snímky. Zoufalé ženy, které dělají zoufalé věci natočil Filip Renč podle knihy Haliny Pawlovské.
Z knižní předlohy vycházely i Úsměvy smutných mužů. Režisér Dan Svátek na scénáři pracoval s Josefem Formánkem, z jehož autobiografických zápisků z protialkoholního léčení příběh vychází.
Jak se na filmy dívají odborné poroty, bude jasné po Novém roce. 2. února rozdá ceny filmová kritika a pro České lvy si místo na policích filmaři budou hledat 23. března.
Rozhovor s filmovým publicistou Sašou Michailidisem
Kdybyste měl z českých novinek vybrat jednu nebo dvě, které vám utkvěly v paměti, které by to byly?
Jednu dvě asi ne, protože v kinech nebyl žádný tak výjimečný film, u kterého by si člověk řekl, že je to ten, který mu zůstane v paměti za celý rok. Každý ale ulpí nějakým jiným způsobem. Určitě bych vybral snímek Všechno bude Olmo Omerzua, který má krásnou živelnost. Domestik Adama Sedláka je formálně vytříbený debut. Určitě za zmínku stojí i Chata na prodej Tomáše Pavlíčka, Jan Palach Roberta Sedláčka, Hovory s TGM Jakuba Červenky. Jsou to filmy různorodé, ale tím je to pro českou kinematografii lepší, že nabídla různé spektrum toho, co můžeme ve filmu vidět.
Dá se nějak charakterizovat loňský rok? Objevily se nějaké trendy?
Potvrzuje se základní trend, že máme spoustu skvělých mladých filmařů, kteří nastupují poměrně razantně. Ať už filmy, které jsou zdánlivě nenápadné, ale mají svoji vnitřní sílu, nebo jsou naopak formálně velmi zajímavé. Na druhou stranu se potvrzuje, že věčný problém se scénáři a dramaturgií v českém filmu stále ještě přetrvává. A nejvýraznější v české kinematografii 2018 byly dokumenty. Třeba Až přijde válka, Nic jako dřív nebo V Mosulu.
Pokud se budeme držet čísel, tak nejnavštěvovanější byly blockbustery, vůbec nejnavštěvovanější byl Bohemian Rhapsody. Čím se tyto zahraniční velkofilmy vyznačují?
Když se podíváte na návštěvnost nejen u nás, ale i celosvětově, tak jsou to hlavně komiksové předělávky, i když také velké blockbustery jako třeba Mission Impossible. K nejnavštěvovanějším filmům s „běžným“ příběhem patří Zrodila se hvězda, ale jinak se v podstatě stále točíme v kruhu posledních let, tedy blockbusterů. U českých filmů jsou to buď pohádky, nebo komedie. Snímky s největším úspěchem se drží určitých českých stereotypů, kterých se nemůžeme zbavit.
Také artová kina nabízí řadu přehlídek z různých koutů světa. Objevil jste mezi nimi nějakého zajímavého autora?
To je velmi subjektivní. Pro mě jsou tyto festivaly zásadní v tom, že přinášejí skvělé filmy, o kterých lidé moc nevědí. V distribuci se například objevil film Call Me By Your Name, loni nominovaný na Oscara, a to je pro mě naprosto výjimečné dílo. Nejen zpracováním, ale i scénářem, který napsal více než osmdesátiletý James Ivory.
Abychom se jen neohlíželi – jaké jsou podle vás ty nejočekávanější filmy nadcházejícího roku?
Pominu zahraniční, ale z českých se velmi těším na další film Jiřího Mádla Na střeše. Potom na Národní třídu podle románu Jaroslava Rudiše, kterou točí Štěpán Altrichter, a určitě na Nabarvané ptáče Václava Marhoula a Tiché dotyky Michala Hogenauera.
