Hovory s TGM vedl na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století Karel Čapek. Od 18. října knižně publikované rozhovory v tuzemským kinech „převypravuje“ stejnojmenný film. Neortodoxní přístup scenáristy a historika Pavla Kosatíka k tatíčkovi národa ukazuje skutečnosti, které v Čapkově díle nejsou dohledatelné. Snímek debutujícího režiséra Jakuba Červenky je z tohoto pohledu jistě přínosný, historiografická fakta ale přibližuje příliš mechanicky.
Recenze: Filmové Hovory s TGM jsou méně tatíčkovské a více didaktické
6 minut
Jiný Masaryk v knize a Hovory s TGM ve filmu
Píše se rok 1928 a Karel Čapek dokončuje první knihu rozhovorů s Tomášem Garriguem Masarykem. Deset let od výročí vzniku československého státu mají Hovory s T. G. Masarykem zachytit prezidentova stanoviska mimo jiné k filosofii, náboženství, mezinárodní i lokální politice a národu. Postoj Masarykovy dcery Alice ovšem situaci komplikuje. Otcův pohled na lásku mezi mužem a ženou, jak ho Čapkovi popsal, se jí zdá příliš osobní a vydání chce zamezit. Vyprávěním film vstupuje právě do tohoto krizového momentu, přičemž se odehrává v pouhém jednom dni.
Přednášky z historie
Jednota místa, dvoučlenný ansámbl a zaměření na dialogické výměny by mohly navádět k představě Červenkova snímku jako divadelní hry. Podobný formát už má ovšem v dějinách kinematografie svou tradici – například ve filmech Richarda Linklatera Před úsvitem (1995) a Před soumrakem (2004) či ve snímku Slídil (1972) Josepha L. Mankiewicze – a jistá intimita ve zmíněných případech dojem „natočeného divadla“ nepřipomíná. Ani Hovory s TGM nevykazují přílišnou statičnost. Tvůrci se ale nevyhnutelně setkávají s jinými výzvami: jak přiblížit dvojici postav, nechat je přirozeně promlouvat, a přitom sdělit vytyčená témata, to vše při udržení divákovy pozornosti.
V případě Hovorů s TGM k nám jakékoli informace mohou proudit jen skrze jednání ústřední dvojice (Martin Huba jako Masaryk a Jan Budař v roli Karla Čapka), především prostřednictvím jejich promluv. V tom je ovšem háček. Zvolený formát vyžaduje jistou míru rafinovanosti, aby historický kontext v takovém dialogu nepůsobil nemístně. Jenže Kosatík jen těžko nachází pro postavy náležité záminky k tomu, proč by se měli nesmírně vzdělaní muži po dvou letech společných setkávání bavit zrovna o něčem historicky významném, co jejich prostřednictvím potřebuje scenárista sdělit divákovi.
Scénář se v takových chvílích ukazuje jako dílo historika, který zápasí s nutností napasovat historiografická data do plynulého filmového děje. Kosatík se totiž kloní k didaktickému přístupu zahlcujícímu diváka fakty, jak obecně známými, tak neznámými. Například Masarykův dlouhý monolog o politicích první republiky, který vrší povědomá jména, vyzní jako citace z poznámek středoškolského studenta. Hovory s TGM jsou navíc plné odkazů, jež Kosatík není schopen zapustit do vyprávění, aniž by nepůsobily křečovitě. Kupříkladu když se Čapek rozhovoří o své „Olze“ nebo když je vzdálená figura popsána jako „Jan, londýnský velvyslanec“.
Uchopení formátu dvou osob v jednom dni působí značně rozpačitě i z hlediska filmové dramaturgie. V Hovorech s TGM jako by takřka každá scéna tvořila samostatný blok s jasně vymezeným tématem dialogu. V rámci těchto bloků přímočaře následujeme myšlenky z bodu A do bodu B. Poněvadž se s těmito scénami začíná vždy „od podlahy“ a s mrzkou návazností na předchozí a následující dialogy, budí Hovory s TGM značně roztříštěný dojem.
Taky jenom člověk
Stejně jako v případě literárního díla, středobodem Hovorů s TGM zůstává Masaryk, přičemž Čapkova přítomnost svědčí hlavně o novinářově úslužnosti. Scénář problematizuje představu Hovorů jako rozmluv. Svěže to přibližuje scéna, v níž se Masaryk pouští do svých tradičně dlouhých monologů, aniž by tušil, že mu nikdo nenaslouchá. Kosatík v tento moment připouští, že kniha vznikla nikoli jako názorová výměna, ale jako služba státu, při níž Čapek byl v roli posluchače, zatímco se Masaryk poněkud egoisticky těšil z vlastního hlasu.
Hovory s TGM jsou v souladu s dalšími demytizujícími snahami novodobých českých filmů. Kosatík se snaží postihnout prezidenta mimo prvorepublikový tatíčkovský kult. Pojetí Masaryka se naprosto liší od interpretace Věry Chytilové v dokumentu TGM Osvoboditel (1990) i od strnulého hereckého přístupu Svatopluka Beneše z Člověk proti zkáze (1989). Nejnovější Masarykův herecký představitel Martin Huba dokáže, dostává-li příležitost, jemnými gesty skvěle naznačit hrubé, citlivé i rozpačité stránky prezidentova charakteru.
Komplikuje se rovněž obraz prvního československého prezidenta jako neomylného a nad tělesná potěšení povzneseného muže. Film totiž nezamlčuje prezidentův vztah s Oldrou Sedlmayerovou, který započal v roce 1928. Masarykovy postřehy k lásce otištěné v Hovorech vycházely právě z tohoto poměru a byly důvodem, proč si jeho dcera přála vydání zastavit. Jisté filmové pasáže, v nichž Masaryk osvětluje své osobní názory na romantiku a vášeň, působí po náporu biografických údajů osvěžujícím dojmem.
Pocity stárnoucího muže, jenž se v tajnosti vzepřel svému kultu, přibližuje v úvodu a závěru snímku romantická balada Ramona. Je to jediný motiv, který se zřetelně objevuje a rozvádí napříč stopáží. Lemuje ho bohužel nešťastné úsilí zaplnit dialogy faktografií. Hovory s TGM lze jistě ocenit.
