Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
Ve Valdštejnské jízdárně je do začátku listopadu vystaveno přibližně sto padesát děl z oblasti malby, kresby, grafiky, sochařství i užitého umění. Mezi ženami, mistryněmi a umělkyněmi, které Národní galerie na výstavě představuje, je i následujících pět:
Josefina Mařáková alias Pepa Mařák (1872–1907)
Dochované fotografie Josefiny Mařákové – stejně jako to, že si říkala Pepa – svědčí o její nekonvenčnosti. Krátké vlasy nebyly na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy žila, pro ženu ničím obvyklým. Stejně jako akademické vzdělání ve výtvarném umění. Ženám bylo v českých zemích přístupné velmi omezeně – pražská Akademie studium zájemkyním umožnila až po pádu Rakouska-Uherska a ateliér na Uměleckoprůmyslové škole se zaměřoval na malbu květin. Josefině tak nezbývalo, podobně jako dalším talentovaným umělkyním nic jiného, než se vzdělávat soukromě.
Pepa se nejvíce přiučila od svého otce – významného krajináře Julia Mařáka. Mohla také neoficiálně navštěvovat Akademii v Praze právě díky tomu, že její otec zde vedl ateliér krajinomalby. Protože Josefininým mateřským jazykem byla němčina, podepisovala se nepřechýleně, tedy Pepa Mařák. Obraz vystavený v Národní galerii Praha vznikl v roce 1896 a je vlastní podobiznou malířky sedící vedle svého otce. Oba drží paletu a štětce.
Luisa Max-Ehrlerová (1850–1920)
Její otec byl podplukovník a služba v armádě určovala v Luisině dětství i místa pobytu. Narodila se v Itálii, následně se rodina přestěhovala do Uher a Haliče. Poté, co se finanční situace Ehrlerových zhoršila, když byl Luisin otec zraněn v bitvě u Hradce Králové, začala se vzdělávat jako učitelka kreslení, aby se díky výdělku osamostatnila a nemusela se vdávat kvůli jistým příjmům.
Od roku 1864 žila v Praze, kde se později také provdala za malíře Heinricha Maxe. I její švagr Gabriel byl malířem – proslul zejména mystickou tematikou svých děl. Louisa studovala i u něj a coby malířka byla produktivnější než její manžel, který vedl v Mnichově fotoateliér. Sama také pořádala kurzy malby, uvádí o ní mnichovský Spolek pro ženské zájmy, jehož byla členkou.
Tvorba bratrů Maxových Luisu ovlivnila. Na jejích malbách, upozorňuje Národní galerie Praha, najdeme stejné postavy, tedy světice, madony či ženy ve vypjaté životní situace. Příkladem je obraz Telegram z roku 1894, jenž je k vidění na aktuální výstavě.
Rachel Ruyschová (1664–1750)
„Ženám připisujeme, že mají vrozený cit pro detail, jsou výborné pozorovatelky, umí namalovat i niterné portréty, ale řada z nich se proslavila i jako vynikající malířky zátiší, obzvláště květinových,“ říká o výtvarných umělkyních kurátorka expozice Olga Kotková. Dokladem jejích slov je nizozemská umělkyně Rachel Ruyschová. Není náhoda, že malovala květiny, k florálním motivům ji přivedl otec – profesor botaniky a anatom. I díky znalostem, které od něj pochytila, byly Racheliny obrazy obdivovány pro vědeckou přesnost.
Stala se specialistkou na květinová zátiší a profesně se jí dařilo. Působila jako dvorní malířka v Düsseldorfu, její díla kupovali sběratelé po celé Evropě. Celý život tvořila s nebývalým ohlasem i finančním úspěchem, zároveň vychovala deset dětí. Její díla jsou i v současnosti vyhledávána na uměleckém trhu a prodávána za vysoké částky.
Také malba, která tvorbu Ruyschové prezentuje ve Valdštejnské jízdárně, představuje květinové zátiší, konkrétně z roku 1682. Vznikla v době, kdy malířce bylo osmnáct let a už čtyři roky se vzdělávala u věhlasného malíře zátiší Willema van Aelsta.
Sofonisba Anguissola (1532–1625)
Italská malířka z Cremony patřila ke starému šlechtickému rodu. Její výjimečný talent obdivoval dokonce Michelangelo. Později působila u dvora španělského krále Filipa II., který jí dokonce zařídil sňatek, aby se mohla dál soustředit na tvorbu.
Její malba s názvem Šachová hra je nejstarším renesančním obrazem na výstavě. Umělkyně na něm zachytila své mladší sestry. „Hrajou šachy, a ne náhodou, je to hra intelektuální, a právě malířka chtěla ukázat: ‚Dyť to zvládnou i malé holky!‘“ vysvětlila Olga Kotková.
Barbara Krafftová (1764–1825)
Blízko k výtvarnému umění měla Barbara díky svému otci, vídeňskému dvornímu malíři Johannu Nepomukovi Steinerovi. Narodila se v Jihlavě a žila střídavě v českých zemích a v Rakousku, kde se také vzdělávala na vídeňské akademii. „Ale mimo jiné tvořila pro pražskou Karlovu univerzitu,“ upozornila kurátorka výstavy.
Na výstavě je Krafftová zastoupena obrazem nazvaným Hrabě Franz de Paula von Hartig s kojnou, namalovaným v roce 1797, tedy v roce smrti tohoto česko-rakouského osvíceneckého šlechtice. Zemřel v necelý čtyřiceti letech, vyobrazen je jako nemocný muž, potýkal se s plicní chorobou. V německém originále název zpřesňuje, že hrabě je zpodobněn se svou manželkou Marií Eleonorou Colloredovou „jako Caritas Romana“, tedy s odkazem na starořímský příběh o muži jménem Cimeon, jenž byl odsouzen k smrti hladem, ale dočkal se omilostnění díky své dceři, která ho ve vězení kojila.
Nejznámějším obrazem Krafftové je ale podobizna Wolfganga Amadea Mozarta. Portrét, který vytvořila téměř třicet let po smrti význačného komponisty, dlouho ve svém logu používal výrobce pralinek známých jako Mozartovy koule. Dostal se také na rakouské peníze, konkrétně na pětisetšilinkovou bankovku a tamní verzi jednoeurové mince.
Artemisia Gentileschiová (1593 – cca 1654)
Jedna z nejvýraznějších malířek baroka byla první ženou přijatou do umělecké akademie ve Florencii.
Do Artemisiiny tvorby se otiskl její životní osud. V sedmnácti letech ji znásilnil kolega malíř a následně čelila traumatizujícímu veřejnému procesu. Byla nucena vypovídat s provazy uvázanými kolem prstů – postupné utahování mělo ověřit upřímnost jejího svědectví. Ve svých obrazech zobrazovala silné ženy, jako byla Judita, Zuzana či Lukrécie, ovšem ne jako oběti, ale jako aktérky.
Jedno její dílo odhalilo před zhruba dekádou Arcidiecézní muzeum Kroměříž. Při restaurování se ukázalo, že plátno považované za anonymní kopii díla raně barokního malíře Orazia Gentileschiho ve skutečnosti namalovala tato průkopnice ženského malířství.
Talent nemá pohlaví, ale...
„Kde nám zůstaly staré mistryně?“ Otázka, která dala podnět k výstavě, napadla ředitelku Sbírky starého umění Národní galerie Kotkovou, když pravidelně procházela kolem plakátů poutajících na expozice Staří mistři. Aktuální výstava Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 chce ukázat, že ženy byly součástí uměleckých dějin od samého počátku, jen je třeba se po jejich stopách vydat.
„Talent sice nemá pohlaví, jak ostatně už v roce 1785 poznamenal malíř, autor divadelních her a tajemník Académie royale v Paříži Antoine Renou, ale na umělecké školy dlouhá staletí ženy neměly přístup. Ženy také, až na malé výjimky, nemohly stát v čele malířských dílen. U nás se například mistryní v cechovní dílně mohly stát pouze vdovy po malířích,“ připomíná Kotková.
Pozornost je zaměřena nejen na samotná umělecká díla, ale i na dobu a prostředí, v němž vznikala. Snahu umělkyň nezůstat opomíjenými v oblasti, které dominovali muži, sleduje výstava v průřezu staletí – od duchovní obraznosti středověkých řeholnic až po sebevědomý styl malířek akademického devatenáctého století.
Zbožnost, touha i násilí
Začátek retrospektivy datovali autoři do roku 1300. „Nejvíce umělkyň – spíše to byly v té době řemeslnice – se prosadilo v klášterech. Věnovaly se třeba vyšívání, ale byly i činné jako iluminátorky. U maleb jsou to spíše díla, která velebí křesťanské ctnosti nebo odrážejí niterný život sester v klášteře, jejich niterné pouto k Ježíšovi,“ popisuje kurátorka středověkou podobu a možnosti umění.
V dílech zbožných žen se ale už v té době projevovala i fantazie, včetně mateřské a erotické touhy. Malířky renesance a baroka se pak v tvorbě mnohdy vyrovnávaly s krutostí, které byly vystaveny – ať už šlo o různé intriky, či násilí.
Umělkyním přála Itálie, v českých zemích si počkaly
„Postavení žen-umělkyň nebylo skoro žádné. Prosazovaly se velmi těžko, nemohly studovat na akademiích, a když je třeba otec poslal na učení, tak to dopadlo neslavně. Učitel žákyni zneužíval. Nicméně můžeme pozorovat zejména v Itálii v šestnáctém až osmnáctém století, že se zde nejvíce dařilo ženám, které byly nějakým způsobem napojeny na Boloňu, kde byla prastará univerzita,“ přidala pohled do historie Kotková.
První ženou, která provozovala vlastní ateliér, byla v druhé polovině šestnáctého století Lavinia Fontana. Pracovala na zakázku pro šlechtu i církev a dokázala skloubit kariéru s rolí manželky a matky třinácti dětí. Výstava představuje i tvorbu Marie Sibylly Merianové, která jako první evropská žena podnikla vědeckou expedici do Jižní Ameriky, a Elisabetty Siraniové, jež vedla vlastní dílnu ve zmíněné Boloni a založila školu pro umělkyně.
Ženám věnujícím se profesionálně umění byla nejvíce nakloněna společnost v Itálii a v Nizozemí. „U nás bylo žen-umělkyň méně, nicméně postupně se prosazovaly i zde, a to už na konci osmnáctého století. Ke skutečnému nárůstu ženské tvorby došlo ve století devatenáctém,“ doplnila kurátorka. „Úplná sláva to nebyla, ale už se mohly vzdělávat soukromě, byť třeba pražská Akademie své brány pro studentky otevřela až po roce 1918,“ upřesnila.
V porovnání s muži však byly ženy-umělkyně nadále v nevýhodném společenském postavení, protože neměly volební právo, a také jejich ekonomická situace závisela na rodinném původu nebo sňatku, který je zabezpečil. „Ženy už mají úplně jiné možnosti, než mívaly, všechny brány vzdělání jsou pro ně otevřeny, nicméně pořád převládá role ženy, péče o rodinu, ještě stále cítíme, že zkrátka ženy mají povinností více,“ uzavírá Kotková představení výstavy svým pohledem do současnosti.
