Páni kluci, Lucie, postrach ulice nebo Pod jezevčí skalou. Československé filmy pro děti se dodnes reprízují nejen ve svátečním období. Nová monografie s názvem Jednou nebudeme malí ale odhaluje i neznámou historii této části kinematografie. Přes divácký úspěch se tvorba pro mladé potýkala s nezájmem samotných filmařů.
Publikaci filmového historika Lukáše Skupy vydal Národní filmový archiv. Sleduje vývoj českého hraného filmu pro děti od zestátnění kinematografie v roce 1945 až po konec státního monopolu v roce 1993. Autor popisuje, jak tvorbu ovlivňovaly kulturní, politické nebo výrobní podmínky.
„Knížka nabídne čtenářům mnohdy zřejmě překvapivý pohled na dětské filmy, které si dnes nostalgicky hýčkáme jako rodinné stříbro české kinematografie. Na veřejnosti se sice neustále zdůrazňoval jejich velký význam s ohledem na výchovnou funkci, ale realita byla často dost odlišná,“ uvedl Skupa.
Pro děti se netočí „velké umění“
Vývoj filmů provázela řada potíží. „Okrajová pozice uvnitř studiového systému, horší produkční podmínky, problematičtější postavení v distribuci, pocit neviditelnosti, nebo dokonce méněcennosti, kterým trpěli jejich tvůrci. Dětský film nebyl považován za pravé ‚velké umění‘ a neměl publicitu srovnatelnou s tvorbou pro dospělé,“ upřesnil Skupa.
Autor odkrývá souvislosti rozvoje celovečerní hrané pohádky, pionýrského či rodinného filmu. Hlavní pozornost se soustředí na Filmové studio Barrandov a Filmové studio Gottwaldov (Zlín), kde v popisované době vznikly snímky pohádky Pyšná princezna, S čerty nejsou žerty či Ať žijí duchové! a také triková Cesta do pravěku, adaptace dívčího románu Metráček nebo knihami Marka Twaina inspirovaní Páni kluci.
Poslední zmíněné vyprávění natočila jedna z nejvýraznějších režisérek československé tvorby pro děti Věra Plívová-Šimková. Věnovala se tvorbě, kterou mnozí nepovažovali za dostatečně prestižní.
„Miloš Forman by nikdy dětský film netočil. Nebyl atraktivní pro autorský typ tvůrců. Dlouho se čekalo, než se objeví vůbec někdo, kdo bude ochoten se dětským filmům věnovat,“ podotýká Skupa. Například režisérčin celovečerní debut Káťa a krokodýl šel do výroby jen proto, že jiný scénář pro děti zrovna nebyl k dispozici.
Příliš výchovy
Některé filmaře odrazovalo, že musí být výchovní podle stranických instrukcí. Jiným chyběla pozornost kritiky. A někdo se zase bál náročné práce s dětmi. „Je rozdíl, když máte na place národního umělce a pětiletého kluka, kterému musíte předříkávat dialogy a který chce brzy za maminkou,“ poznamenává Skupa.
S dětskými herci se na place často potkávala herečka Jiřina Bohdalová. „Měla jsem kliku, že to byly vesměs velice talentované a dobře vychované děti,“ zavzpomínala. Na place se potkala třeba s dětskou hvězdou Tomášem Holým.
Tvorba pro děti ale z pohledu vládnoucích komunistů usměrnila i některé tvůrce, které k ní šlo takzvaně uklidit, jako byl třeba někdejší představitel nové vlny Jan Schmidt, jenž režíroval mimo jiné adaptace knih Eduarda Štorcha o pravěku. Dětský film si dokázal udržet vysokou kvalitu i v obdobích, kdy úroveň filmové produkce klesala.
Úspěch Popelky
V sedmdesátých letech dohledu překvapivě ubylo. Mezinárodního úspěchu totiž dosáhly koprodukční Tři oříšky pro Popelku a film Už zase skáču přes kaluže – o chlapci překonávajícím následky dětské obrny – se prodal do skoro padesátky států.
Popularitu si československé dětské filmy udržují z velké části díky nostalgii. Televizní reprízy tak často k obrazovkám spíše než děti lákají jejich rodiče a prarodiče.
