Galerie výtvarných umění v Chebu připravila výstavu Pražská antroposofická moderna 1907–1953. Samotná instalace stejně jako opulentní monografie jsou objevné. Ne že by nebyl dostatek informací o antroposofii jako takové, ovšem až tolik se neví o výtvarných projevech antroposofistů, a navíc v Praze. A to nejen o těch před válkou, ale i za nacistické okupace a po komunistickém převratu.
Antroposofie je v krátkosti charakterizována jako esoterická nauka odvozená od teosofie, nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů. Antroposofie se při prozkoumávání duchovního světa zaměřuje na dosáhnutí přesnosti a srozumitelnosti přírodovědeckého výzkumu fyzického světa. Pomyslným otcem antroposofie byl rakouský filozof a všeuměl Rudolf Steiner, žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
„Bez ohledu na to, k jakému hodnocení historické role Rudolfa Steinera se přikloníme, vyžaduje její opětovné zhodnocení v rámci vědecké komunity překvapivě široký interdisciplinární záběr. Steiner připomíná Protea, který se z goethovského učence proměnil v anarchistického literáta, z teosofa v biodynamického zemědělce, z fyzika v reformního pedagoga, z architekta v eko-bankéře, z vědeckého teoretika v choreografa eurytmie (jde o pohybové umění, pozn. red.), z politického triarchisty v mentora Obce křesťanů, z alternativního lékaře v malíře, z léčebného pedagoga v grafika,“ zhodnotil ho historik Reinhold J. Fäth.
Steiner mimo jiné také stál u zrodu waldorfského školství, publikoval (jak se píše v monografii, jeho dílo čítá na desítky tisíc stran), přednášel, údajně měl za sebou 6700 přednášek.
Byl si vědom možných nedorozumění, pokud šlo o vnímání vztahu antroposofie a umění. K tomu řekl: „(...) nepochopení vztahu antroposofie a hmoty vedly k omylům v českém dějepisu umění, který se pokoušel vyrovnat s danou látkou tím, že ji naházel do šuplíku ‚spirituální tendence‘ spolu s teosofií, spiritismem a jinou ‚nebulózní (záhadnou, pozn. red.) mystikou‘.“ Neuvedl, kdo byl tím, který vše házel do jednoho šuplíku, běžní historici umění se ovšem nemuseli v uvedených směrech zrovna orientovat.
Antroposofie v Praze
Více než pětisetstránková monografie k výstavě je bohatě vybavená reprodukcemi, fotografiemi i dokumenty, citacemi a profily jednotlivých umělců a Steinera samotného. Píše se v ní také o jeho vazbách na Prahu, již navštívil poprvé již v roce 1907 a pobýval zde celkem dvanáctkrát – dost na to, aby v Praze zasel sémě antroposofie a vytvořila se zde silná a hlavně aktivní buňka.
V monografii je zmíněno i setkání Franze Kafky s Rudolfem Steinerem po jeho pražské přednášce v roce 1911, psali si dopisy a Kafka poslal Steinerovi, který jej o to požádal, ukázku svého textu (neví se však kterého). Kafkův zájem není přitom překvapivý, duchovno jej přitahovalo po celý život.
Ještě je u Steinera třeba zmínit eurytmii, pohybový systém podobný baletu, mající za cíl oproštění od materiálna a pozvednutí ducha. V Praze si ideje eurytmie našly své následovnice, dnes je přejímají waldorfské školy.
V Praze již před první světovou válkou žila řada Steinerových příznivců a po jejich rozchodu s Teosofickou společností zde vznikla v roce 1915 Antroposofická společnost Studium. Ta pak v různých podobách fungovala až do 9. června 1941, kdy byla gestapem rozpuštěna.
A jak píše kurátor a autor monografie David Voda, „po krátkém nadechnutí v osvobozené třetí republice přišel definitivní zánik“, když v roce 1950 komunisté Antroposofickou společnost zakázali. Již předtím ale řada umělců zahynula v nacistických koncentračních táborech, další byli po válce odsunuti – a ti, kteří přežili či zůstali, tvořili v ústraní, víceméně v utajení.
Duch a hmota
Kurátorovi chebské výstavy se podařilo shromáždit mnoho víceméně neznámých děl, hlavně však přivést na světlo jejich tvůrce.
V monografii k tomu píše: „Umění antroposofické tradice z Prahy – od tvůrců německožidovské, české, maďarské i chorvatské identity – se zde zjevuje v překvapivé šíři od malířství, kresby, grafiky, sochařství, užitého designu, fotografie, šperkařství, literatury i filosofující esejistiky, eurytmie, hudebního dramatu až po uměleckou výšivku.“
Všechna díla mají přitom jedno společné – vycházejí ze Steinerova učení. „Duchovní vědec ví, jak moc záleží na tom, zda člověk žije v tom či onom světě forem,“ prohlásil mimo jiné. A také: „Duch není nikdy bez hmoty, hmota nikdy bez ducha.“
Kurátor Voda pak cituje malířku Zdenku Topičovou: „Samozřejmě je to těžké pro tvořícího umělce i pro diváka, poněvadž jsme nasákli v nynější kultuře vším tím, co se brání jakémukoli vědomému styku se světem duchovým. (...) Jde o to, abychom se na stezce poznání dopracovali též schopnosti ryzího, čistého vnímání vnějšího světa. (...) Pak se nám hmota stane jaksi průhlednou a vnímáme doslova skrze ni, pravou podstatu věcí, tedy i barev.“
Jak se maluje jehlou
K pražským antroposofickým umělcům patřil například malíř Richard Pollak-Karlin (1867–1942). Tvořil malby zvláštně průhledné, po namalování totiž vrstvu olejové barvy stíral špachtlí, zřejmě v úmyslu, aby nabídl „pohled za“. Jak poznamenal umělcův současník Walter Kühne, připomínají „čínské meditační obrazy“. Zcela tedy v intencích učení antroposofie.
Výtvarně činná byla i jeho manželka Hilde Pollak-Karlin (1874–1942). Původně malovala, poté přešla na uhel, křídu a tužku, tedy „stále jemnější tahy“, až nakonec začala „malovat jehlou“ – do hedvábí, vypnutého do rámu, vyšívala různobarevnými hedvábnými nitěmi své představy, někdy nitě i vrstvila.
Dosáhla v tom naprostého mistrovství – například portréty byly zcela věrné a poznatelné, zároveň se jednalo o naprosté unikum. Jak píše kurátor Voda, její výšivky „formálně syntetizovaly středověkou anglonormandskou tradici, renesanční burgundskou techniku a impresionismus.“ Není tedy divu, že „jejich orientální linii obdivovali i doboví recenzenti jako třeba Josef Čapek“.
Tematicky přitom zprvu představovaly „okultní vize plné démonů, okřídlených bytostí, asijských draků a podobně“. Později ovšem, ve spolupráci s manželem, vytvářela Hilde Pollak-Karlin vyšívané retábly (oltářní nástavce, pozn. red.) s hlavním motivem, jímž byla oslava zesnulého Steinera.
O své tvorbě i přednášela, přičemž název její prezentace z roku 1931 je výmluvný: Vývoj umělecké výšivky z hlediska duševní proměny. Již názvy jejích „vyšívaných“ děl mluvily samy za sebe, například Mezi světelnými bytostmi. Oba manželé bohužel skončili v koncentračním táboře Treblinka.
Jak šperky, tak nábytek
Josef Přikryl (1885–1973) se věnoval šperkařství, vytvářel přitom velice malé, přesto propracované brože, leckdy se zasazenými vzácnými kameny. A opět, při své práci se držel antroposofického učení.
Chorvatský řezbář Bogdan Cerovac (1904–1969) vyřezával z tvrdého dřeva předměty denní potřeby, mísy, talíře či vázy, hrubé řezy dlátem jim dodávaly další estetický rozměr.
A se dřevem, ale i s kamenem pracoval Bohumil Josef Jerie (1904–1998), který, byť samouk, dokázal dům na Ořechovce, v němž bydlel, zaplnit „sochami pohádkových bytostí, skřítků, sylf, penátů, lárů, elementárních duchů a imaginativním nábytkem z figurálně-abstraktních sloupků“. V Chebu jsou k vidění i hrubě tesané stolní lampy, abstraktní sochy, reliéfy, poličky, přezky, dokonce dětská postel.
Průkopník mikrotonální hudby
Zajímavou kapitolou, a to jak v monografii, tak v dramaturgii výstavy, je osobnost skladatele Aloise Háby (1893–1973), světového průkopníka mikrotonální hudby. Neskládal pouze – tradičně – v půltónovém systému, ale intervaly mezi tóny dělil dál.
Kompozice to byly sice náročné na interpretaci, ovšem umožňovaly daleko hlubší uchopení témat, skladateli poskytovaly nové skladebné principy možnost širšího výrazu. A tak máme například čtvrttónovou operu Matka (1929), ale i antroposofickou šestinotónovou operu Přijď království tvé (1942) – ta ovšem nebyla na rozdíl od Matky, jež byla dokonce i nahrána na desky, dlouhá léta prováděna a světové premiéry se dočkala až v roce 2018 v Ostravě. Ukázky z opery v expozici zazní, v monografii je pak přetištěno celé Hábovo libreto.
Druhým uvedeným skladatelem je Viktor Ullmann (1898–1944), zvláště pak jeho opera Pád Antikrista (1995). Podobně jako u Háby, i Ullmannovo antroposofické drama se dočkalo světové premiéry později a také její libreto se nachází v monografii. Bohužel Ullmann, jakožto Žid, zahynul v Osvětimi, ještě v Terezíně se ale aktivně účastnil hudebního života, komponoval.
Výstava Pražská antroposofická moderna 1907–1953 je v Chebu otevřena ještě do 29. března.
