Franz Kafka onemocněl tuberkulózou hrtanu, neúspěšně se s ní snažil bojovat, léčil se, pobýval v sanatoriích, a posléze v jednom z nich, v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku před sto lety – 3. června 1924 – zemřel. Byť jsou život, osobnost i tvorba tohoto pražského německého spisovatele zahaleny záhadami, jeho odchod se zdá naopak jasný. I když německý publicista Reiner Stach, který okolnosti Kafkova skonu podrobně rozkryl, naznačil, že vše mohlo být jinak.
První příznaky tuberkulózy se u Kafky projevily v sobotu 11. srpna 1917, ve čtyři hodiny ráno. „Kafka se probouzí. Cítí, že něco není v pořádku. Sedí to v hrdle, v ústech se hromadí sliny, pokouší se jich zbavit. To ale zjevně nepomáhá. Vstává, rozsvěcuje lampu. Vidí, že to není jen hlen, je to krev, sražená krev,“ píše Reiner Stach v přelomové a vpravdě kanonické biografii, na jejíchž třech svazcích pracoval osmnáct let. Česky vyšel poslední z nich před šesti lety.
Kafka chce ale dál spát, nic to přece není. „Ale nejde to,“ pokračuje Stach, „neboť znenadání to začíná z hrdla tryskat, krev zaplňuje ústní dutinu, Kafka spěchá k mycímu stolku, bílá mísa se zaplňuje jasně rudým přívalem...“
A je to. Stach ještě dodává, že Kafka se v dopisech k onomu ránu staví s ohromivou „odevzdaností, s jakou onen překvapivý projev smrtelného ohrožení přijímá“. Kafka v zápisu ve svém deníku píše o tom, že jeho tělo se s nemocí proti němu za jeho zády spiklo. Své onemocnění totiž nevnímal nějak úkorně, spíše je „kafkovsky“ interpretoval: mluví o nemoci „propůjčené“, „duchovní“, nemoci, jež byla dlouhá léta „vábená“, a nyní konečně propukla.
Pouť po sanatoriích
Fragment zápisků z poloviny srpna 1917 odkrývá následující úvahy: „Kdybych měl v nejbližší době zemřít nebo se stát neschopným života – tato možnost je veliká, protože jsem měl v posledních dvou nocích silné chrlení krve –, pak mohu říci, že jsem sám sebe roztrhal.“
Nemoc se zpočátku příliš nemanifestovala, možná i díky tomu Kafka přežil na podzim 1918 jak španělskou chřipku, tak následně těžký zápal plic, kdy měl horečky až 41 stupňů, vstoupil do stádia deliria a „bylo třeba každým okamžikem počítat se selháním orgánů“.
Úlevu hledal v různých sanatoriích a lázních, v rakouském Meranu, v roce 1921 pobýval v Tatranských Matliarech, kde se zlepšení sice nedostavilo, spřátelil se tam však s maďarským studentem medicíny Robertem Klopstockem, důležitým aktérem posledních týdnů Kafkova života. V lednu 1922 strávil nějaký čas ve „vzdušných lázních“ ve Špindlerově Mlýně, kde mimo jiné začal psát – nikdy nedokončený – Zámek.
Kafka byl ze zdravotních důvodů pensionován, ovšem náklady na lékaře, léky i sanatoria byly na hranicích jeho možností.
Diagnóza: Tbc. laryngis
Nemoc ale pokračovala, 20. března 1924 měl problémy s pitím, sužovalo jej pálení v hrdle, hůře se mu mluvilo. Odjel tedy do plicního sanatoria Wienerwald, kde ovšem začal trpět silnými bolestmi, tuberkulóza zachvátila hrtan.
Kafka tam nebyl sám, doprovázela jej mladá Dora Diamantová, s níž se seznámil v lázních Graal-Müritz u Baltu – třetí žena, se kterou se chtěl oženit, ale nakonec ani na tento sňatek nedošlo. Nablízku mu byl i jeho dobrý přítel Robert Klopstock, který ve své aktovce přechovával morfium, aby mohl mírnit Kafkovo utrpení.
Dora dosáhla toho, že byl Kafka propuštěn do domácího ošetření, okamžitě se ale vydali na cestu do Vídně. Na laryngologické klinice profesora Hajka byla 11. dubna 1924 stanovena definitivní diagnóza: „Larynx: Obě hlasivkové chrupavky edematózní. Zadní stěna lehce infiltrovaná. Plica ventricularis zarudlá. Diagnóza: Tbc. laryngis.“
Dora zařídila další pobyt a 19. dubna odjeli do sanatoria v Kierlingu u Klosterneuburgu. Kafka dostal hezký pokoj se slunným balkonem, kde si mohl číst a oddávat se klidové terapii s výhledem do zahrady a lesa. Nemoc ovšem rychle postupovala, měl silné bolesti.
Ještě 2. června píše rodičům svůj poslední dopis, kde jim mimo jiné rozmlouvá návštěvu: „.. a já ještě pořád nejsem moc krásný, vůbec nestojím o to, aby se na mě někdo koukal [...] Neměli bychom to tedy, milí rodičové, zatím nechat být?“ Dora vlastní rukou dopsala, že chce Kafka přičinit ještě pár řádek, strašně o to prosí... nic však nenásleduje, vyčerpaný pacient nejspíš usnul.
Chtěl Kafka smrtelnou dávku morfia?
Vyhlídky byly jasné, Kafka si uvědomoval, že mu hrozí smrt udušením. O dalším, jak píše Stach, „máme jen nepřímá svědectví... zcela bez rozporů tyto vzpomínky nejsou, ale přece jen se vzájemně doplňují“.
Takže, v noci na 3. června trpí Kafka silnou dušností, bolestmi. „Někdy během dopoledne,“ pokračuje Stach, „dává Kafka příkrý pokyn posluhovačce, aby opustila místnost. Od Klopstocka požaduje smrtelnou dávku morfia. ‚Vždycky jste mi to sliboval, už čtyři roky.‘
Dora není přítomna, jak se s Klopstockem předtím domluvili, poslali ji pod nějakou záminkou do vsi.
Klopstock se zdráhá, oponuje, ovšem Kafka začne být agresivní. „Pokud mu Klopstock tuto poslední službu odepře, je vrah. ‚Trýzníte mě. Už s vámi nepromluvím. Umřu i bez toho‘,“ líčí spisovatelův životopisec. „Klopstock mu dá injekci pantoponu, opiátu, téměř stejně silného jako morfium. ‚Nešvindlujte, dáváte mi protilék,‘ nevěří Kafka, když ale pocítí, že bolesti ustupují, požaduje další. Klopstock dává další – kolik, nevíme.“
Kafka upadl do bezvědomí, ještě jednou ale zvedl hlavu. Psalo se 3. června 1924.
