Recenze: Dej mi své jméno a dostaneš křehkou letní gay romanci

Letní lásky jsou nezapomenutelné, i když navzdory slibům většinou skončí spolu s létem, v němž se zrodily. A nezapomenutelná je i filmová gay romance Dej mi své jméno italského režiséra Lucy Guadagnina. Po Oscarech si intimní sladké nicnedělání mohou užít i čeští diváci.

Sedmnáctiletý Elio a doktorand Olivier se potkali v roce 1983, uprostřed rozmarného italského léta, někde v Lombardii. V lenivě bezstarostné atmosféře italských prázdnin a rustikálním venkovském domě stále sílící okouzlení Oliverem Elia žene k tomu, že je to právě on, kdo nečekaně přebírá iniciativu a pokládá zásadní otázku. Oliverova odpověď může Elia posunout od teenagerovského dospívání k nečekané dospělosti.

A to, jak ji filmový klasik James Ivory dokázal vepsat do scénáře a režisér Luca Guadagnino (se svým precizně poskládaným hereckým a realizačním týmem) přepsat na filmové plátno rozhodlo, že se z docela nenápadné a dějově minimalistické letní story stala světová pecka s velkým přesahem a čtyřmi oscarovými nominacemi (pro nejlepší film, herce v hlavní roli, adaptovaný scénář a píseň). A v oscarovém finále se z Jamese Ivoryho stal scenáristický rekordman, neboť je ve svých téměř devadesáti letech zřejmě nejstarším Oscarem oceněným tvůrcem.

Pochopení pro vášeň i rozpaky

Protagonisté téhle lenivé story, která nikam nechvátá, si v duchu „dolce far niente“ dávají načas a tempo snímku se jim ochotně přizpůsobuje. Režisér Luca Guadagnino má pochopení pro jejich vášeň, doteky i subtilní přibližování, naplněné rozpaky, strachem i chvějivým očekáváním.

Scénář (vycházející z pocitové literární předlohy Andrého Acimana) neuchvátaně, nicméně přímočaře směřuje k osudovému sblížení, lehce ujeté scéně se zneužitou broskví (která je už mírným přešlapem) a elementárnímu zjištění, že jakkoli život není jednoduchý, je nakonec přece jen krásný.

Michael Stuhlbarg, Timothée Chalamet, Armie Hammer

Zdroj: Falcon

Tohle všechno dokáže Guadagnino odvyprávět bez zbytečného tlačení na pilu, není eroticky explicitní (jakkoli se to prvoplánově nabízí), ale spíše pohodově a jemně smyslný a tím paradoxně výmluvnější. Jeho prázdninová, dějově úsporná, ale emocemi překypující romance Dej mi své jméno tak tematicky završuje jeho volný triptych o více či méně (ne)naplněných touhách, jejichž proměny můžeme sledovat v předchozích opusech Mé jméno je láska a Oslněni sluncem.

Přesní herci

Přirozeně odvyprávěný příběh, jakoby vzdáleně inspirován antikou, je rozvíjen dvojicí ústředních postav (Elio a Oliver), ozdobených přesnými a oslovujícími hereckými výkony. Oscarová nominace v kategorii herec v hlavní roli přistála právem u multitalentovaného Timothéea Chalameta, jenž se kvůli figuře Elia naučil obstojně italsky a hrát na klavír, zatímco Armie Hammer (jenž vypadá na více než proklamovaných čtyřiadvacet) vcelku přesvědčivě splynul s elegantní postavou židovského doktoranda z Nové Anglie Olivera.

A nepřehlédnutelný je i tolerantní intelektuál a Eliův otec, profesor Perlman, v podání výmluvného Michaela Stuhlbarga, jenž tenhle snímek zarámoval skvělým závěrečným monologem, v němž nejen chápe, ale také svým způsobem závidí to, co sám nikdy nedokázal přijmout.

Cosi nečekaného

Dej mi své jméno je komorní romantika pro dva hlasy a chápavý chorus, natočená na klasický, pětatřicetimilimetrový formát thajským kameramanem Sayombhuem Mukdeepromem, jehož vizuál neuvěřitelně citlivě pracuje s atmosférickými detaily, podmalovanými převážně klavírními motivy.

Jakkoli se odehrává v jiné nadmořské výšce nežli například Zkrocená hora, nezůstává v jejím stínu a nezaostává ani za loňským oscarovým Moonlightem. Přináší cosi intimního, atmosférického a křehkého a také melancholického, přirozeného a nevyhnutelného, něco stejně nenásilného jako intenzivního, co je stejně tak o nečekaném milostném vzplanutí jako o toleranci a pochopení.