Vedlejší sekce filmového festivalu Berlinale poslední roky hostí také některé pozoruhodné české a slovenské počiny. Dokument režiséra Jana Geberta Až přijde válka mezi ně patří, letos zahajoval soutěžní výběr Panorama Dokumente. Osm měsíců po festivalové premiéře uvádí snímek i česká kina. Režisér v něm pozorně nahlíží na fenomén dobrovolnických (polo)vojenských uskupení, jež vznikají ve východní Evropě.
Recenze: Až přijde válka. Znepokojivý dokument o hře na vojáky, která přestává být hrou
Gebert – praxí především novinář, a nikoli vystudovaný filmař – zaznamenával tři roky působení organizace Slovenskí Branci. V jejich aktivitách nachází znaky extremismu, ale zároveň i prvky, které si s politickým radikalismem obvykle neasociujeme.
Zatímco tematicky spřízněný dokument Adély Komrzý Výchova k válce z cyklu Český žurnál zachycoval poměrně nespojité epizody napříč Českou republikou, Gebert se snaží postihnout vývoj extremismu v časové posloupnosti. Snímek se tím liší od kusých reportáží o šířící se nenávisti v Evropě a aspiruje na to být víc než jen součást mediálního šumu.
Výsledkem je při délce střídmých 75 minut sice nikterak detailní, avšak pečlivá studie ve stylu observační dokumentární metody. Gebert do obrazu a událostí nevstupuje. V tichosti pozorovat byl také zřejmě jediný způsob natáčení, s jakým se mohl dostat do blízkosti mikrokosmu, který je jinak k „oficiálním“ médiím velmi nedůvěřivý. Zajisté ale není jeho dokument jen záznamem, už jen pouhé pohyby kamery, nemluvě o výběru materiálu, se neobjedou bez určitého režisérského záměru.
Verbování a tolerance
Slovenské Brance stvořily nejistota a strach – vláda a armáda podle nich nedostatečně řeší geopolitickou situaci. Začátky organizace Gebert ukazuje v ironickém kontextu. Obraz smrtelně vážných a vulgarismy pokřikujících vojáků rozporuje poklidné okolí slovenského maloměsta – a rozmluvy s rodinou v domáckém prostředí zpravují o odlišných povahových stránkách branců. Je také zřejmé, že někteří rekruti ve své činnosti vidí spíše zábavu s trochou vzrušení než službu vlasti.
Dění zachycené v průběhu tří let jistě nabízelo mnoho s extremismem spjatých podtémat, režisér se ale moudře soustředí jen na hrstku z nich. Výrazný je například motiv indoktrinace dětí a mladistvých. Branci se na mládež zaměřují a oslovují ji jako cíl náchylný k snadnému ovlivňování. Mlčení škol a rodičů k situaci, kdy jsou do myslí jejich dětí a svěřenců zasazeny první hesla o národní hrdosti a násilí, vzbuzuje hlavně smutek.
Tolerance k aktivitám Slovenských Branců je znát i z reakcí represivních orgánů a úřadů. Zachycené scény dosvědčují například neschopnost policistů dostatečně zakročit, jejich reakce se omezuje na připomínky, dokonce by se dalo mluvit o částečném posvěcení pochybných aktivit.
Úřady zase bez problémů povolují Slovenským Brancům veřejný pochod. Ruce mají svázané i tím, že členové polovojenské organizace zůstávají svým jednáním v mezích zákona a teprve v soukromí se pouští do činů či prohlášení, které značí neúctu k demokratickým principům. Představená situace je poměrně složitá a vyžaduje jinou pozornost než standardní zákroky vůči agresivním extremistům.
Kde se to v nich bere (?)
Strůjcem této taktiky je nepochybně šéf branců Peter Švrček, v němž Gebert nalezl protagonistu svého dokumentu. Režisér dokáže se Švrčkem navázat vyloženě empatické pouto, jak dokládá třeba scéna maturitní zkoušky v úvodu, postupně ale u svého „hrdiny“ nachází hrubé charakterové rysy, které tvoří základ Slovenských Branců.
Švrčkovo líčení se nicméně liší od zpovědí podivínů, které tvůrci dokumentů často nachází v uskupeních s radikálními sklony. Jeho schopnost poutavě řečnit na veřejnosti a dle potřeby měnit svou image poukazuje na vnímavost a obecnou inteligenci. Až přijde válka není sice psychologická studie, ale jen pár minut strávených s člověkem Švrčkova ražení vybízí k tomu, abychom si pokládali otázky o podstatě extremistických impulsů v jedinci.
Švrčkův vývoj ve vyprávění je zároveň i vývojem jeho organizace, neboť je s ní bytostně svázán. Hry na vojáky na lesní mýtině možná vzbuzují posměch, výjevy z poslední třetiny stopáže natočené v roce 2017 ale již představují relativně semknutou rotu se skoro dvěma sty členy. Samotný protagonista uznává, že svým rozšířením vstupují do evropského kontextu. Do snímku se vkrádají i prezidenti Putin a Trump, nejde však o režisérův komentář, ale o jména obdivně vycházející přímo z úst branců. Při pohledu za hranice hledají a nachází podporu pro svá snažení.
Ponor do tohoto mikrokosmu se ale jeví lehce neúplně beze snahy alespoň nahlédnout do myslí zradikalizovaných vojínů. Zvolená dokumentární metoda to příliš neumožňuje a Gebert se tedy explicitně nevěnuje otázce, proč branci nezpochybňují své konání. Jaké mentální mechanismy stojí za tím, že dokáží velmi kriticky pohlížet na televizní zpravodajství, ale očividné manipulace např. na sociálních sítích snadno ignorují? Na těchto principech přitom fungují mnohé extremistické organizace.
Gebert nicméně pojal společensky rezonující téma se zdrženlivostí, která ho odlišuje od více aktivisticky laděných tvůrců často hledajících k radikálům dějinné paralely. Jeho poctivě neinvazivní přístup nemohl v prostředí velkého festivalu jako Berlinale vzbudit pozdvižení, rozhodně ale ani ostudu.