Dokumentaristka z Mosulu: Válka není jen dobro a zlo, je to šedá oblast, ve které se děje všechno

Původně Jana Andert dokumentovala situaci uprchlíků z Iráku, chtěla ukázat válku, před kterou utíkají, a tak se dostala do Mosulu. Druhého největšího iráckého města se Islámský stát zmocnil v červnu 2014, bitva o jeho osvobození začala v říjnu o dva roky později a trvala do července 2017. Šlo o největší boj na území iráckého města od konce druhé světové války. 

Dokumentaristka sleduje ve vypjaté době nejen vojáky, ale i civilisty zasažené zničujícím konfliktem, kteří navíc mnohdy sloužili jako rukojmí pro islamisty. „Jako žurnalista jste často pro ty lidi nadějí, že jejich příběh dokážete předat, a tedy nadějí, že jim někdo pomůže,“ popisuje Andert, jak ji vnímali mosulští obyvatelé, ale i třeba Syřané v Afrínu, kde natáčela nedávno.

S vojáky jsme si na sebe museli zvyknout

I proto pro ni bylo prý tak důležité dostat se do samého centra válečného dění. „Udělat reportáž se dalo i z druhé linie, ale ukázat syrově, jaké to tam bylo, jak válka probíhala, se dalo jen v prvních liniích. Člověk musel být u toho,“ vysvětlila.   

Podařilo se jí připojit se k elitní jednotce irácké armády Golden Division. Sžívání bylo náročné pro obě strany – jak pro reportérku, tak pro vojáky, kteří nejsou zvyklí na přítomnost ženy ve svých řadách.

„Musela jsem si vybudovat respekt,“ připouští Jana Andert. „Přemýšlet o každém kroku, jak se chovám, jak se oblékám. Vyhýbat se například veškerým fyzickým kontaktům, které tam mají zcela jiný význam. A neustále si uvědomovat, že se nacházejí ve vyhrocené situaci.“

Vztahy se ale prý rychle upevnily díky tomu, že s nimi dokumentaristka vyjížděla všude, včetně první linie. „Brali to tak, že jsem jim porozuměla, co ten den prožívají, protože jsem to s nimi prožila,“ podotýká. Na rozdíl od ní byla už pro její „kolegy“ válka něčím, co je prostě neoddělitelnou součástí běžného života. „Souvisí to i s tím, jak se dívají na smrt. Všechno pokračuje dál – bitva se nezastaví, ani válka se nezastaví pro někoho, kdo umřel. Samozřejmě že smutek je obrovský, ale oni to berou tak: musíme ho zablokovat, máme misi, musíme pokračovat dál.“

V Mosulu to bouchalo pořád, strach je dobrý, ale nesmí ho být moc

Sama se musela „otrkat“, jinak by těžko mohla tak dlouhou dobu zvládnout. V situacích, kdy člověk nevěděl, jestli přežije, se prý ocitala téměř každý den. Součástí „běžného“ Mosulu byli snipeři, nálety i sebevražední útočníci.

Filmařka navíc nebyla ozbrojená, ani v první linii. „V Mosulu to bouchalo pořád,“ shrnuje lakonicky Jana Andert. „Po určité době se tomu ale člověk přizpůsobí, ne, že by mu to přišlo normální, ale patří to k tomu, kde je.“

„Ve válce jsem objevila veškeré aspekty lidskosti. Není jen o zlu a dobru, černé a bílé, ale o všem. Je to hodně šedá oblast, ve které se děje úplně všechno. Nechala jsem tam kus své duše.“

Nejzákeřnější podle ní je nechat se ukolébat domnělým klidem, případný útok je pak překvapivý a o to nebezpečnější. „Nemůžu říct, že bych se nebála, je dobře, když má člověk přirozený strach, který ho nutí se soustředit. Zároveň je důležité, aby strachu nepropadnul, to může ohrozit jeho i ostatní,“ varuje.

Proto pro ni bylo stresující, když viděla na vojácích, že se i oni začínají bát. Se svými obavami i mnohými náročnými situacemi si ale musela poradit sama. „Jejich mise je bojovat, nemůžu jim v té chvíli být na obtíž,“ uvědomovala si. 

Věděla, že když se s nimi ten den někam vydá, musí s nimi úkol dokončit, nelze si vše v polovině rozmyslet. Už vůbec ne, když jde o život. „Bylo to v posledních dvou týdnech bitvy, člověk už byl unavený,“ svěřuje se se svým nejtěžším momentem během mosulského konfliktu. „Členové irácké armády utekli a nechali nás samotné. Islámský stát nás obklíčil, odřízl cestu a připravil k ní snipery – a my jsme tu cestu museli přeběhnout, abychom se dostali zpátky. V tu chvíli, kdy jsem měla běžet, jsem si řekla: Tak dost, to nejde. Ale samozřejmě jsem to musela překonat. To byl těžký moment.“

Pro mě to nekončí

Denně se setkávala s nebezpečím, ale i se vším strašným, co válka nese: tragédiemi a smrtí vojáků i civilistů. V dané okamžiky jí prý pomáhalo udržet odstup natáčení. „Je zvláštní, že kamera funguje jako filtr. Soustředíte se na práci a film v tu chvíli pomáhá, až potom, když člověk dotočí, si kolikrát uvědomí, jak velké emoce tam byly, co všechno se odehrálo.“

K vyrovnání s tím, co pozoruje i co zažívá, jí prý pomohlo dřívější studium psychologie. „Hledala jsem si takovou samoterapii. Měla jsem rituál: když jsme se vrátili na základnu, odložila jsem všechny věci a šla na střechu – to bylo mimo Mosul, jinak by to nešlo kvůli sniperům. Popíjela jsem kafe, pustila si hudbu, a když bylo třeba, tak jsem si i zaplakala. I jsem si pocity zapisovala. Snažila jsem se s nimi pracovat v průběhu,“ vysvětlila.  

Nic ji každopádně neodradilo od plánu se do Iráku nadále vracet: „Je pro mě velkou motivací dokázat dopovědět ten příběh. Není to jen o vojácích, ale i o civilistech. A čím víc se mi podařilo natočit tragickou situaci civilistů, tím víc mám potřebu to předat. Pro mě to nekončí, je pro mě důležité povědět ještě lidské příběhy.“