Dokumentaristka z Mosulu: Válka není jen dobro a zlo, je to šedá oblast, ve které se děje všechno

„Kamera funguje jako filtr od všech strašných tragédií, které vidíte,“ říká Jana Andert, blízkovýchodní reportérka, jejíž první dokument vybral karlovarský festival do dokumentární soutěže. Jmenuje se V Mosulu a je syrovým a zároveň intimním vhledem do bitvy, kterou o město svedla irácká armáda s Islámským státem. Osm měsíců, až do vítězného konce, s vojáky do prvních linií jezdila i Jana Andert.

Původně Jana Andert dokumentovala situaci uprchlíků z Iráku, chtěla ukázat válku, před kterou utíkají, a tak se dostala do Mosulu. Druhého největšího iráckého města se Islámský stát zmocnil v červnu 2014, bitva o jeho osvobození začala v říjnu o dva roky později a trvala do července 2017. Šlo o největší boj na území iráckého města od konce druhé světové války. 

Dokumentaristka sleduje ve vypjaté době nejen vojáky, ale i civilisty zasažené zničujícím konfliktem, kteří navíc mnohdy sloužili jako rukojmí pro islamisty. „Jako žurnalista jste často pro ty lidi nadějí, že jejich příběh dokážete předat, a tedy nadějí, že jim někdo pomůže,“ popisuje Andert, jak ji vnímali mosulští obyvatelé, ale i třeba Syřané v Afrínu, kde natáčela nedávno.

S vojáky jsme si na sebe museli zvyknout

I proto pro ni bylo prý tak důležité dostat se do samého centra válečného dění. „Udělat reportáž se dalo i z druhé linie, ale ukázat syrově, jaké to tam bylo, jak válka probíhala, se dalo jen v prvních liniích. Člověk musel být u toho,“ vysvětlila.   

Podařilo se jí připojit se k elitní jednotce irácké armády Golden Division. Sžívání bylo náročné pro obě strany – jak pro reportérku, tak pro vojáky, kteří nejsou zvyklí na přítomnost ženy ve svých řadách.

„Musela jsem si vybudovat respekt,“ připouští Jana Andert. „Přemýšlet o každém kroku, jak se chovám, jak se oblékám. Vyhýbat se například veškerým fyzickým kontaktům, které tam mají zcela jiný význam. A neustále si uvědomovat, že se nacházejí ve vyhrocené situaci.“

V Mosulu (2018, režie: Jana Andert)
Zdroj: ČT

Vztahy se ale prý rychle upevnily díky tomu, že s nimi dokumentaristka vyjížděla všude, včetně první linie. „Brali to tak, že jsem jim porozuměla, co ten den prožívají, protože jsem to s nimi prožila,“ podotýká. Na rozdíl od ní byla už pro její „kolegy“ válka něčím, co je prostě neoddělitelnou součástí běžného života. „Souvisí to i s tím, jak se dívají na smrt. Všechno pokračuje dál – bitva se nezastaví, ani válka se nezastaví pro někoho, kdo umřel. Samozřejmě že smutek je obrovský, ale oni to berou tak: musíme ho zablokovat, máme misi, musíme pokračovat dál.“

V Mosulu to bouchalo pořád, strach je dobrý, ale nesmí ho být moc

Sama se musela „otrkat“, jinak by těžko mohla tak dlouhou dobu zvládnout. V situacích, kdy člověk nevěděl, jestli přežije, se prý ocitala téměř každý den. Součástí „běžného“ Mosulu byli snipeři, nálety i sebevražední útočníci.

Filmařka navíc nebyla ozbrojená, ani v první linii. „V Mosulu to bouchalo pořád,“ shrnuje lakonicky Jana Andert. „Po určité době se tomu ale člověk přizpůsobí, ne, že by mu to přišlo normální, ale patří to k tomu, kde je.“

„Ve válce jsem objevila veškeré aspekty lidskosti. Není jen o zlu a dobru, černé a bílé, ale o všem. Je to hodně šedá oblast, ve které se děje úplně všechno. Nechala jsem tam kus své duše.“

Nejzákeřnější podle ní je nechat se ukolébat domnělým klidem, případný útok je pak překvapivý a o to nebezpečnější. „Nemůžu říct, že bych se nebála, je dobře, když má člověk přirozený strach, který ho nutí se soustředit. Zároveň je důležité, aby strachu nepropadnul, to může ohrozit jeho i ostatní,“ varuje.

Beseda z Domu ČT: Jana Andert a další tvůrci o filmu V Mosulu (zdroj: ČT24)

Proto pro ni bylo stresující, když viděla na vojácích, že se i oni začínají bát. Se svými obavami i mnohými náročnými situacemi si ale musela poradit sama. „Jejich mise je bojovat, nemůžu jim v té chvíli být na obtíž,“ uvědomovala si. 

Věděla, že když se s nimi ten den někam vydá, musí s nimi úkol dokončit, nelze si vše v polovině rozmyslet. Už vůbec ne, když jde o život. „Bylo to v posledních dvou týdnech bitvy, člověk už byl unavený,“ svěřuje se se svým nejtěžším momentem během mosulského konfliktu. „Členové irácké armády utekli a nechali nás samotné. Islámský stát nás obklíčil, odřízl cestu a připravil k ní snipery – a my jsme tu cestu museli přeběhnout, abychom se dostali zpátky. V tu chvíli, kdy jsem měla běžet, jsem si řekla: Tak dost, to nejde. Ale samozřejmě jsem to musela překonat. To byl těžký moment.“

Pro mě to nekončí

Denně se setkávala s nebezpečím, ale i se vším strašným, co válka nese: tragédiemi a smrtí vojáků i civilistů. V dané okamžiky jí prý pomáhalo udržet odstup natáčení. „Je zvláštní, že kamera funguje jako filtr. Soustředíte se na práci a film v tu chvíli pomáhá, až potom, když člověk dotočí, si kolikrát uvědomí, jak velké emoce tam byly, co všechno se odehrálo.“

V Mosulu (2018, režie: Jana Andert)
Zdroj: ČT

K vyrovnání s tím, co pozoruje i co zažívá, jí prý pomohlo dřívější studium psychologie. „Hledala jsem si takovou samoterapii. Měla jsem rituál: když jsme se vrátili na základnu, odložila jsem všechny věci a šla na střechu – to bylo mimo Mosul, jinak by to nešlo kvůli sniperům. Popíjela jsem kafe, pustila si hudbu, a když bylo třeba, tak jsem si i zaplakala. I jsem si pocity zapisovala. Snažila jsem se s nimi pracovat v průběhu,“ vysvětlila.  

Nic ji každopádně neodradilo od plánu se do Iráku nadále vracet: „Je pro mě velkou motivací dokázat dopovědět ten příběh. Není to jen o vojácích, ale i o civilistech. A čím víc se mi podařilo natočit tragickou situaci civilistů, tím víc mám potřebu to předat. Pro mě to nekončí, je pro mě důležité povědět ještě lidské příběhy.“