Na jednom z míst vzdoru, kde 21. srpna 1968 tekla krev, položili nejvyšší představitelé státu věnce k připomenutí 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Oproti minulým letům přišel na pietu i prezident republiky, jehož předchůdce se léta vyhýbal veškerým veřejným vystoupením spojeným s 21. srpnem.
U sídla Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v Praze položili věnce mimo jiné jeho generální ředitel René Zavoral, prezident Petr Pavel, premiér Petr Fiala (ODS), zástupci parlamentních komor v čele s jejich předsedy Milošem Vystrčilem (ODS) a Markétou Pekarovou Adamovou (TOP 09) nebo pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS).
Petr Pavel, který byl již před revolucí důstojníkem tehdejší lidové armády, vystoupil na pietě na Vinohradské s projevem. Když vystoupil, ozval se pískot. Pavel potom hovořil o samotné invazi z roku 1968, s tím, jak k němu přistupovala a stále přistupuje společnost, i o své vlastní pozici.
Hovořil o stále živém traumatu, s nímž je potřeba vyrovnat se. „Ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti, ale snahou o objektivní poznání faktů, ale také emocí té doby,“ uvedl.
Poznamenal, že sám se musel srovnat s tím, že se od babičky dozvěděl, že Československo přepadli Rusové, přestože do té doby žil v tom, že nás Rusové osvobodili. „Babička mně tehdy řekla, že to možná jednou pochopím. Trvalo to dlouho. Nežil jsem v prostředí, ve kterém by mi bylo od počátku jasno, a k tomu, co se tehdy stalo a jaké byly souvislosti, jsem dospěl po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy,“ uvedl.
Podobně jako další řečníci hovořil Pavel také o paralelách invaze do Československa z roku 1968 a válce, kterou vede Rusko proti Ukrajině. „Ukrajina chce jenom to, co jsme tehdy chtěli my. Chtěli si to zařídit po svém a určit si vlastní cestu. Rusko se od té doby nijak nezměnilo, i když už se jmenuje jinak,“ zdůraznil prezident.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil hovořil o normalizaci. Život v době po 21. srpnu 1968 podle něj spočíval v tom, že „jsme něco chtěli dělat, a něco jiného jsme potom dělat museli“. „Chtěli jsme mít dlouhé vlasy, a nesměli jsme. Chtěli jsme mít 1. května volno, a museli jsme do prvomájového průvodu. Chtěli jsme se jet podívat do Rakouska, ale nemohli jsme. Naopak jsme museli chodit na sovětské filmy, číst komunistický manifest a účastnit se pochodových cvičení,“ řekl.
Připustil, že tím, že lidé dělali to, co museli, „se na budování socialismu a komunismu podíleli“, je ale přesvědčen, že díky trvající touze po svobodě nakonec totalitní režim padl.
„Jsem přesvědčen, že si dnes můžeme s hrdostí připomenout, že jsme svobodomyslný a silný národ, který se nikdy nevzdává, byť to tak chvíli může vypadat. Vzpomeňme si na období naší historie, která jasně dokazuje, že jsme silní, nezdolní a že se nikdy nevzdáváme. Mějme to na paměti v časech, které dnes prožíváme i v tom, co nás čeká,“ uvedl Vystrčil.
Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová pak hovořila především o obětech a o paralele mezi invazí do Československa a válkou Ruska proti Ukrajině. „Nesmíme nikdy zapomenout na oběti invaze v roce 1968, nesmíme nikdy zapomenout ani na bezpočet obětí následné vleklé okupace. Ta byla sice sovětská, normalizovali jsme se pak už ale my, Čechoslováci sami. A zapomínat nemůžeme a nesmíme ani na oběti trvající ruské agrese na Ukrajině,“ řekla.
Před rozhlasem promluvili i premiér Petr Fiala a primátor Bohuslav Svoboda. Fiala, jehož projev doprovázely nespokojené výkřiky, hovořil především o ruské politice a svobodě. „Ukrajina se ani po roce nevzdává, a je to právě ona, která celému světu ukazuje, že ruské komplexy, ruské imperiální instinkty zůstávají stejně nebezpečné jako v roce 1968,“ řekl. Svoboda pak přidal osobní vzpomínky na vpád vojsk Varšavské smlouvy, uvedl, že byl v té době na vojně, ale 21. srpna měl volno a jel na vodu. „Protože jsme většinově byli vojáci, vyrazili jsme zpátky do Prahy, že budeme bojovat,“ popsal.
Na okupaci vzpomíná celá republika
Výročí 55 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa připomíná i mnoho dalších pietních aktů i jiných shromáždění a akcí v celé republice. Několik připomínek je naplánováno na celé pondělí v Brně, vzpomínku věnovali obětem také v Liberci, kde měla invaze devět obětí.
V Praze připomíná invazi například festival NeverMore 68, který začal odpoledne na Výstavišti. Druhý ročník festivalu se věnuje tématu dezinformací, nabídne výstavy, koncerty nebo večerní tematickou projekci na Maroldovo panoráma od studia Lunchmeat.
Vojska pěti států Varšavské smlouvy obsadila v roce 1968 Československo, aby násilím potlačila pokus liberálního křídla komunistické strany o reformu systému. První den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 lidí a do konce roku 1968 stoupl počet obětí na 108. Boj o rozhlas v Praze měl sedmnáct obětí.
Politickým důsledkem invaze a následující okupace Československa Sovětským svazem bylo období normalizace, které přineslo politické čistky, posílení cenzury či omezení svobod.
Mlynář: Otce nesoudím, ale nikdy jsem nevěřil v možnost reformovat komunismus
„Rok 1968 byl zásadním zvratem v postavení rodiny, zvratem v ekonomickém duchu i názorovém,“ prohlásil v Interview ČT24 někdejší novinář, disident a syn reformního komunisty Zdeňka Mlynáře Vladimír Mlynář.
„Reformní komunisté se snažili o reformu komunismu nebo socialismu. Rok 1968 byl definitivním přesvědčením, že to nejde,“ poznamenal.
Mlynářovi byly v srpnu 1968 dva roky. „Ale mým životem se to neslo, protože se jmenuji po svém otci, kterého mnoho lidí znalo. Ve škole mi většinou projevovali sympatie. Později po Chartě 77, když byl otec pronásledován a emigroval, jsme byli pod drobnohledem Státní bezpečnosti,“ popsal.
Jeho otec Zdeněk Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu napsal, že „osmašedesátníci měli vesměs dobré úmysly, ale neuspěli“. „V této generaci většina lidí asi soudila, že to mysleli dobře, že to byl hon za ideálem. Jen výjimečně někteří dokáží říci, že sloužili zlu. Moje matka to dokázala, otec to takto nikdy nepojmenoval,“ okomentoval. „Nikdy nepojmenoval víru v tu ideologii jako víru ve zločinnou ideologii,“ doplnil.
Pro Vladimíra Mlynáře komunismus vždy představoval „koncentrované zlo“, jak prohlásil. „Nikdy jsem nevěřil v možnost reformovat komunismus. Jsem jiná generace, smýšlím jinak,“ sdělil. Svého otce ale nesoudí. „Myslím, že si v principu zachoval svou charakterovou identitu,“ uzavřel.
