Neustálé škrábání se, trhání vlasů nebo řezání. Odborníci upozorňují na vážný problém, který se mezi dospívajícími objevuje čím dál častěji. Úmyslné ubližování si řeší nejen psychologové, ale také adiktologové, psychiatři a odborníci ve školách. Sebepoškozování vnímá významná část mladých lidí jako způsob, jak řešit problémy. Zároveň může podle odborníků vytvářet pocit kontroly nad vlastním tělem, když se jinak dospívající cítí bezmocně.
„K sebepoškozování nejčastěji vedou tíživé pocity smutku, viny, určitě bezmoci, to je asi nejhlavnější. Určitě také vztek,“ popsala adiktoložka Hana Švůgerová, která s dětmi a mladistvými pracuje. Dítě se tímto způsobem snaží dosáhnout úlevy od emocí, které neumí v danou chvíli zpracovat. Neřekla by, že se jedná o duševní onemocnění, ale spíše o symptom nějakého onemocnění.
V ambulanci, kde pracuje, nejčastěji dominuje u dětí a mladistvých řezání se nebo pálení se. „Měli jsme případy třeba i pálení tavnou pistolí, ale v jiných statistikách dominuje rozškrabávání si třeba starých ran nebo obecně nějaké škrábání, trhání vlasů a podobně,“ doplnila.
„Jde o to, že děti mají nějaké vnitřní napětí, kdy mají tuto strategii, jak si s hroznou vnitřní bolestí pomoct. A každý máme nějaké strategie – někdo se například napije alkoholu, někdo si jde zaběhat, někdo jde vyjíst ledničku. No a jeden z těch nezdravých přístupů je právě to, že si nějak ublížím sobě, protože to přehluším fyzickou bolestí. Zároveň je za tím často to, že děti nemají zdravý vztah k sobě, což vyplývá i z toho, co můžou zažívat v rodinných vztazích a co slyší od blízkého okolí,“ doplnila psycholožka z Centra Locika Tereza Tetourová.
Děti nebo mladistvé vedou k takovému jednání většinou podle odborníků nejzávažnější situace. „Ať už je to týrání, zanedbávání nebo zneužívání, sexuální násilí či násilí obecně, ale samozřejmě jsou to i situace v rodinách, jako jsou různé hádky, rozvodové situace, ve školním prostředí šikana, v neposlední řadě také kyberšikana nebo obecně vliv sociálních sítí,“ přiblížila Švůgerová.
Poznat, že se dítě nebo dospívající sebepoškozuje, může být podle odborníků velmi těžké. Mnoho z nich své chování aktivně skrývá. „Sebepoškozování se nejčastěji objevuje ve věku dvanáct až patnáct let, kdy probíhá puberta. Můžou to být znaky sebepoškozování, ale nemusí, určitě to však je nějaká uzavřenost, nekomunikace. Pak by si měli rodiče pokud možno všímat fyzických projevů, například řezných ran,“ vyjmenovala Švůgerová.
Mezi další znaky, které mohou rodičům napovědět, patří i odmítání se převlékat, ať už doma, nebo ve škole, případně zahalování se během teplých měsíců, kdy dítě například nosí oblečení s dlouhými rukávy, ale může to být i extrémní hygiena.
K záměrnému sebepoškozování se podle studie z Univerzity Palackého v Olomouci přiznalo více než třicet procent dívek a deset procent chlapců ve věku jedenáct až dvacet let. Také asi 5,3 procenta dívek a 1,8 procenta chlapců uvedlo, že se sebepoškozují každý týden. Data byla shromážděna prostřednictvím kvantitativního dotazníkového šetření a výzkum zahrnoval celkem 4014 respondentů.
Rozdíl v tom, jestli se někdo poškozuje, nebo má jinou závislost, podle odborníků úplně není. „Například pokud bychom se bavili o závislosti na mobilních telefonech, tak tam mohu spatřovat rozdíl v tom, že u mobilního telefonu nesměřujeme k abstinenci, ale k nějakému kontrolovanému použití. U sebepoškozování se to podobá konzumaci návykových látek,“ vysvětlila Švůgerová.
Nejčastěji o tom vědí kamarádi
Adiktoložka nedokáže přesně specifikovat, kdo si sebepoškozování ve svém okolí všimne. „Ale naopak mám pocit, že umím říct, že nejčastěji se to tají právě před rodiči. Takže z mé zkušenosti, pokud to někdo ví, tak je to blízký kamarád,“ uvedla.
Věří, že je to pro rodiče velice těžká situace, protože mohou být v šoku, mohou zažívat různé pocity jako například vinu, nebo dokonce strach. „Apelovala bych na ně, aby zachovali klid, aby dítěti nabídli bezpečné prostředí, že to spolu zvládnou, že určitě existuje pomoc a dá se to řešit,“ doplnila.
Nejideálnější případ podle psycholožky je, když dítě za rodičem samo přijde a svěří se mu. Znamená to, že má důvěru ve své rodiče. „Samozřejmě se můžu leknout, může to vyvolat vztek nebo náročnou emoci, od které je dobré trochu získat odstup. Dítě totiž přichází s těžkou věcí a je to dobrý signál, že za mnou přichází, jsem pro něj bezpečná osoba, se kterou to chce řešit, ale v tu chvíli potřebuje podporu,“ dodává Tetourová.
Vyhledej radu a pomoc. Na tento problém nemůžeš být sám/sama. Pokud máte na škole psychologa, zajdi za ním a řekni mu to. Pokud tam nikdo takový není, obrať se na výchovného poradce nebo sociálního pedagoga a řešení nech na nich. Je důležité to říct někomu dospělému ve škole.
Chraň soukromí spolužáka. O tom, co se děje, je lepší nemluvit s dalšími spolužáky. Mohli by to začít šířit nebo se posmívat, to by situaci ještě zhoršilo. Raději se svěř dospělému, kterému důvěřuješ – rodiči, učiteli nebo školnímu psychologovi. To je ta nejlepší cesta, jak pomoct.
Informuj se. Chceš lépe pochopit, proč si někdo ubližuje a jak s tím přestat? Na stránkách Linky bezpečí najdeš srozumitelné informace a můžeš se tam anonymně zeptat na všechno, co tě zajímá.
Přečti si a předej leták. Přečti si leták od Centra Locika o tom, co bývá příčinou těchto problémů a jak je možné je řešit. A doporuč leták i kamarádovi.
Zdroj: ČT edu
„Klidný dech a poděkování“
Psycholožka podobně jako adiktoložka radí, aby se rodič v takovém případě snažil nadechnout a vydechnout. A řekl dítěti například větu typu: „Děkuju, že mi to říkáš. Společně najdeme cestu, jak ti pomoct,“ poradila Tetourová a doplnila, že takovým vyjádřením rodič dává dítěti najevo, že si cení, že za ním přišlo a svěřilo se mu, což může pomoc i v jiných těžkých situacích v budoucnu.
Terapeutická práce je pak podle Švůgerové zaměřená jak na přeučení nezdravé strategie a zároveň naučení se jiných strategií, ať už jsou to různé odkláněcí techniky přímo dané tenze, nebo relaxace, tak psychoterapie a v neposlední řadě rodinná terapie.
Dále vysvětlila, jaké odkláněcí techniky mohou dítěti pomoci. „Může to být třeba nějaké bouchání do polštáře, lámání tužek, skákání. (...) Většinou, když se to zvládne, tak do dvaceti až třiceti minut tíživý pocit odeznívá,“ přiblížila.
Proč se o sebepoškozování více mluví?
Adiktoložka se domnívá, že se o tématu více hovoří a věnují se mu i dlouhodobější studie, a tak se o větším počtu případů sebepoškozování u dospívajících ví. „Osobně si myslím, že mají v dnešní době vliv sociální sítě, ale i rodinné prostředí. V rodinách, ne samozřejmě všude, chybí komunikace a vzájemná vztahovost, je tam velký tlak na výkon,“ poznamenala.
Těžko se to podle psycholožky porovnává s tím, co bylo. „Může to být právě tím, že se o tom více mluví, více to zkoumáme, více se zaměřujeme na psychiku dospívajících, což je strašně důležité,“ dodala Tetourová. Ze své praxe školní psycholožky zmiňuje, že je to časté téma.
Zároveň připomněla, že sebepoškozování je symptomem, za kterým se skrývají hlubší příčiny, a možná to podle ní dává zpětnou vazbu, že by bylo dobré dospívající více podporovat, více s nimi mluvit, učit je například i ve školách, jak zvládat stres nebo jak reagovat na své emoce.
Téma sebepoškozování u dětí a mladistvých řeší ale i další země v EU. Evropský parlament ve svém dokumentu zmiňuje, že digitální technologie a sociální sítě mohou mít negativní dopad na duševní zdraví mladých lidí, což potenciálně zvyšuje riziko sebepoškozování a sebevražedných myšlenek.
A nedávno například německé úřady podle agentury DPA zatkly šestnáctiletého mladíka, který podle nich nabádal mladistvé, aby se sebepoškozovali. Nejméně v jedenácti případech kontaktoval prostřednictvím on-line her potenciální oběti a nutil je k sebepoškozování, v pěti případech si tyto oběti způsobily zranění.
