Před 25 lety, 27. ledna 1996, zemřela první manželka prezidenta Václava Havla Olga Havlová. V nedožitých 63 letech podlehla rakovině. Chudá dívka z pražského Žižkova se po seznámení s Václavem Havlem zapojovala do disidentských aktivit a v roce 1982 podepsala Chartu 77. Poté, co se stala první dámou, se věnovala pomoci potřebným, díky čemuž byla uznávána po celém světě a několikrát oceněna.
Olga Havlová, dívčím jménem Šplíchalová, se narodila 11. července 1933 v Praze na Žižkově. Pocházela z chudé rodiny, která se navíc rozpadla poté, co se její rodiče rozešli. Od svých patnácti let se Olga starala sama o sebe, ale také o pět dětí své starší sestry Jaroslavy, která byla samoživitelka.
I přesto, že pocházela z rodiny, která měla hluboko do kapsy, často Olžina matka navštěvovala divadelní i filmová představení, a to i se svými dětmi. Olga mnoho času trávila také v knihovně, už v mládí si tak vybudovala velmi silný vztah k literatuře.
Poté, co absolvovala měšťanskou školu, vyučila se opravářkou punčoch v Baťově továrně, kde později také pracovala. Při práci na stroji však přišla o čtyři prsty na levé ruce, později tak v továrně působila jako účetní, skladnice a prodavačka.
Seznámení s Václavem Havlem
Olga Šplíchalová se s Václavem Havlem seznámila v první polovině padesátých let. Byl o tři roky mladší než Olga a pocházel ze zámožné rodiny. Chodili spolu zhruba osm let a v roce 1964 se vzali. I přesto, že pocházeli z různých sociálních prostředí, byli si velmi blízcí.
„Nejen že si rozumíme v pohledu na život, ale byl to i zájem o literaturu, divadlo a výtvarné umění. Spojovaly nás prožitky ze setkání s dobrými přáteli, ale i chvíle, kdy jsme čelili soustavné ,péči‘ StB. To vzájemné ovlivňování je tu pořád,“ řekla Olga Havlová v roce 1992.
Havel se v šedesátých letech minulého století prosadil jako autor, uznávaný doma i v Evropě. Podílel se na demokratizačním procesu, hlavně v oblasti kultury. Zasazoval se o svobodu slova, nezávislost kultury, o návrat plnohodnotných občanských práv.
Hrádeček – klid v přírodě i večírky
Olga Havlová pracovala v letech 1961–1967 jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, právě v něm do roku 1968 Václav Havel působil. Připouštěl, že s Olgou měli velmi rozdílné povahy, často měli problémy a krize, i přesto vždy tvrdil, že pro něj hodně znamenala. Právě Havlova žena byla první čtenářkou a také kritičkou jeho esejistických i dramatických děl.
V roce 1967 koupili manželé Havlovi venkovskou usedlost v Podkrkonoší na samotě zvané Hrádeček. Do listopadu 1989 tam oba prakticky žili, protože Havel v Praze kvůli svým aktivitám postupně ztrácel možnost pracovat, kromě toho ho však opustila i spousta přátel. Olga Havlová měla Hrádeček velmi ráda a užívala si přírodu a klid. Jenže Hrádeček byl často dějištěm i bujarých setkání, která právě Havlovi organizovali.
Působení v disentu a podpis Charty 77
Václav Havel měl po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 až do převratu v roce 1989 zákaz publikovat. Tuzemská divadla nesměla uvádět jeho hry a postupně přišel o všechny veřejné kulturní aktivity. Stal se jedním z nejvýznamnějších disidentů, neustále byl sledován Státní bezpečností. Výslechy se staly součástí jeho života, nakonec skončil i ve vězení.
Právě Olga mu byla vždy významnou oporou. V disidentských aktivitách ho podporovala a sama se také do této činnosti zapojila. Po Havlově uvěznění spolu se svým švagrem Ivanem Havlem převzala odpovědnost i povinnosti v samizdatové edici Expedice, kterou do té doby řídil její muž. V souvislosti se stíháním za převoz zakázaných tiskovin byla obviněna z podvracení republiky. Její stíhání bylo zastaveno až po převratu.
Olga od svého uvězněného manžela dostala spoustu dopisů, ne všechny však byly určené jenom jí, některé mířily i k Havlovým přátelům, se kterými tímto způsobem promýšlel různé aktivity. Olga dále organizovala schůzky, distribuovala rukopisy, podílela se na činnosti Charty 77, kterou také sama v roce 1982 podepsala.
Později se stala členkou redakční rady časopisu O divadle a spolupracovnicí Originálního videojournalu, který obrazově dokumentoval činnost disentu a otevřeně informoval o tehdejší politické a kulturní situaci v Československu. Aktivně v něm působila, věnovala se především ekologickým tématům. Vysloužila si tím neustálý dohled Státní bezpečnosti.
První dáma se srdcem na pravém místě
Po listopadu 1989 získala Olga Havlová nové postavení – po zvolení Václava Havla prezidentem Československa se stala první dámou. Nebyla by to Olga Havlová, kdyby se toho nesnažila hned využít. Už od začátku se věnovala charitativním aktivitám, v rozvíjející se demokracii se stala v tomto oboru průkopnicí.
Počátkem roku 1990 založila s přáteli z Charty 77 Výbor dobré vůle, který patřil k prvním projektům tohoto druhu v Československu. O dva roky později založila i Nadaci Olgy Havlové a členové Výboru dobré vůle se stali členy její správní rady, které Olga předsedala.
„To, že v sobě měla myšlenku pomoci lidem se zdravotním postižením, se vztahovalo hluboko do minulosti, kdy se pohybovala v prostředí Charty. Tam se vydávaly zprávy o stavu společnosti nejrůznějšího druhu – o tom, kde se porušují lidská práva, a že se porušují lidská práva u lidí, kteří jsou v ústavech sociální péče,“ vysvětlila nástupkyně Olgy Havlové ve vedení Výboru Milena Černá.
Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové má za cíl pomáhat lidem se zdravotním postižením, opuštěným či diskriminovaným lidem. O činnosti se brzy vědělo i v zahraničí, někde dokonce vznikly i pobočky k podpoře hlavních cílů nadace.
Olga Havlová často navštěvovala děti s kombinovanými vadami nebo seniory. Zajímala se však i o transformaci nemocnic na nestátní neziskové organizace, často nabádala ministry, aby podpořili občanská sdružení působící v sociální oblasti. Podílela se i na pomoci dětem s cystickou fibrózou.
Nadace Olgy Havlové působí dodnes a loni si připomněla třicet let od svého založení, například vydáním rozšířené vzpomínkové knihy Kapka vody pro strom lásky. Od roku 1995 také uděluje Cenu Olgy Havlové za přínos ke zlepšení podmínek zdravotně znevýhodněných a rozvoji sociálních služeb. Udělování ceny se Olga Havlová zúčastnila pouze jednou, a to v roce uvedení.
Za svou práci byla několikrát oceněna
Olga Havlová za svoji činnost dostala několik cen, už v roce 1991 to byla například prestižní cena Žena roku 1991, kterou uděluje norská nadace Stiftelsen Arets Budeie. Oceněna byla také medailí Přemysla Pittra a stala se českou kandidátkou na celoevropskou volbu „Ženy Evropy“. Havlová vždy skromně zdůrazňovala, že cenu pokládá za ohodnocení činnosti celého Výboru dobré vůle.
Svou humanitární činnost nikdy nespojovala s prezidentskou funkcí svého manžela a neuvažovala o jejím ukončení ani v případě, že by Václav Havel už prezidentem nebyl.
V roce 1997 byla in memoriam oceněna Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, v roce 2010 jí byla na Senovážném náměstí v Praze odhalena pamětní deska. V roce 2012 byla po Havlové pojmenovaná ulice na pražském Žižkově, o šest let později bylo k jejím nedožitým 85. narozeninám vysázeno 85 stromů Olgy Havlové po celém Česku.
Rakovině podlehla ve věku nedožitých 63 let
O zdravotních problémech Olgy Havlové se začalo mluvit v roce 1995. V květnu utrpěla ve své rezidenci na Pražském hradě zlomeninu pravé paže a čéšky levé nohy. Poté absolvovala na urologické klinice Fakultní nemocnice Na Bojišti kontrolní testy, které se týkaly jejích dřívějších potíží, a v létě podstoupila v pražské nemocnici Na Homolce operaci hlavy na Leksellově gama noži.
Na podzim téhož roku se podrobila zevrubnému lékařskému vyšetření a pobývala střídavě v nemocnici a doma. Vánoční svátky však trávila v rodinném kruhu, a dokonce natočila několik rozhlasových a televizních pořadů. Oficiálních akcí se ale nezúčastňovala už od podzimu, na veřejnosti se neobjevovala.
Zdravotní stav Olgy Havlové se výrazně zhoršil a vyžádal si trvalou nemocniční péči hned na začátku roku 1996, zemřela 27. ledna. Poslední dny svého života strávila Olga Havlová doma mezi nejbližšími.
Veřejnost se s ní mohla rozloučit 2. února na Pražském hradě. Rakev s ostatky byla vystavena ve výklenku, takzvané absidě. „Václav Havel jako první myšlenku okamžitě začal prosazovat absidu, a to proto, aby Olga měla na své poslední cestě ten krásný výhled na Prahu, kterou milovala,“ vzpomínal tehdejší mluvčí prezidenta Havla Ladislav Špaček. Rozloučit se přišly dlouhé zástupy lidí. „Václav Havel to sledoval z okna s dojetím, stál tam celé hodiny,“ dodal.
Olga ve filmu
Život Olgy Havlové i Václava Havla připomíná film režiséra Slávka Horáka s názvem Havel. Olgu v něm ztvárnila herečka Anna Geislerová, Václava herec Viktor Dvořák. Snímek manžele Havlovy sleduje zejména v disidentských časech.
Horák, který je také autorem scénáře, už dříve uvedl, že ačkoliv ve filmu vystupují skutečné postavy, nejde o dokumentární film, ale o dramatizaci. „To doufám pamětníci pochopí a budou reagovat na film jako na samostatné autorské dílo, hraný film není dokument ani rekonstrukce historických událostí,“ uvedl.
