Česká metropole si připomněla výročí Pražského povstání, které vypuklo 5. května 1945. Obyvatelé hlavního města zahájili na konci války ozbrojený odpor proti nacistům, kteří se snažili povstání potlačit silou. Ve městě vzniklo na dva tisíce barikád a na stranu českých povstalců se postavili taky ruští vlasovci. Boje skončily 9. května po příjezdu jednotek sovětské armády.
Památku padlých si lidé připomněli v neděli po poledni před budovou Českého rozhlasu, který občany Prahy před 74 lety vyzval k odporu proti okupantům.
„Praha nikdy nezapomene na své padlé, kteří jí vrátili tvář. Desetitisíce lidí se rozhodly nečekat na to, až je osvobodí některá z blížících se armád, ale rozhodli se sami přispět a vzít svůj osud i osud svého města do vlastních rukou,“ uvedl primátor Prahy Zdeněk Hřib (Piráti).
„Lidé, jejichž památku si dnes připomínáme, umírali za svobodu, za svou republiku a za ideály, kterým bezvýhradně věřili. Chci vyjádřit naději, že už se nikdy nebude před vinohradskou budovou rozhlasu prolévat krev za svobodu slova,“ řekl předseda Senátu Jaroslav Kubera (ODS). Před budovou rozhlasu zemřelo při povstání asi 170 lidí.
„Nesmírně bych si přál, abychom stále poměřovali jejich odvahu, obětavost a vlastenectví s jevy, které nás dnes stále obklopují - chytračení, sobectví, demagogie a populismus,“ dodal šéf Senátu.
O ideálech hovořil i generální ředitel rozhlasu René Zavoral. „Dnes dochází k relativizaci ideálů. Proto jsou postoje účastníků povstání důležitější než kdy jindy. Potřebujeme jejich statečnost, neohroženost, pevnost, nezištné vlastenectví a touhu po svobodě. Potřebujeme se opřít o ideály lidí, kteří nám ukázali, že je možné najít v sobě sílu chovat se správně, v souladu s mravním principem,“ uvedl.
Pietní akce se v neděli konaly i na Staroměstském náměstí.
Je to i naše vítězství, říká historik
Ráno 5. května už lidé věděli, že se blíží konec nenáviděného protektorátu. „Bylo šest hodin ráno a rozhlas to oznámil česky! Česky, ne německy! To bylo pro nás povzbuzení,“ vzpomíná účastník povstání Emil Šneberg.
V Praze začali lidé strhávat německé nápisy a vyvěšovat české vlajky, mezi nimi byl i Šneberg. „Přišel za mnou režisér Vallo a šli jsme mazat německé nápisy,“ uvedl.
Na českém území ale byly ještě statisíce německých vojáků i jednotek SS. Reagovali okamžitě, stříleli do lidí, kteří vyvěšovali vlajky. V metropoli postupně vzniklo na dva tisíce barikád. Bojovalo se o rozhlas, který vyzval občany, aby ho přišli bránit.
„Za mě je to ukázka hrdinství. Toho, že Češi nezůstali sedět se založenýma rukama, a když slavíme den vítězství, tak je to i naše vítězství,“ říká historik a ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík.
Jenže Pražané neměli čím střílet. „Dav byl nadšený, ale neměl zbraně. Tak je musel někde ukořistit,“ vzpomíná Šneberg. Sám spolu se svým otcem ukradl sedm „mauserů“ z německého skladu u vokovické vozovny.
Lehce vyzbrojeným obráncům barikád pomáhali v kritických chvílích jednotky takzvaných vlasovců, které tvořili někdejší sovětští zajatci, kteří se dali na stranu německé armády. „Měli tanky, měli dělostřelectvo, měli zkušenosti z boje. V některých částech Prahy ušetřili tisíce životů,“ tvrdí historik Stehlík.
Podíl vlasovců na povstání si v neděli připomněli lidé třeba na Olšanských hřbitovech, kde je 187 z nich pohřbeno. „Málokdo udělal pro Pražany a záchranu lidských životů tolik jako oni. A málokdo je taky tak málo oslavován a připomínán,“ doplnil Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu Praha.
Kritická situace nastala v samém závěru povstání. Němečtí vojáci si chtěli silou vynutit volný průjezd metropolí do amerického zajetí, nakonec po dohodě s Českou národní radou kapitulovali a opustili město. Ne všichni Němci se ale vzdali, odmítli to třeba fanatici z SS.
Po čtyřech dnech, časně ráno 9. května, vjely do Prahy sovětské tanky maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Jeho jednotky se střetly s posledními německými vojáky.
V bojích zahynulo 2800 Čechů, na sedm stovek sovětských vojáků, tři sta vlasovců a přibližně tisícovka Němců.
