Evropská unie i NATO by se podle premiéra Bohuslava Sobotky měly připravit na možnou změnu migračních tras do Evropy – posílit by měla hlavně ostraha na moři mezi Itálií a Libyí. Uprchlickou krizi řešili v úterý také europoslanci. Podpořili trvalé kvóty. Co by to znamenalo v praxi a co se děje na makedonsko-řecké hranici? Na tyto a další otázky odpovídal v pořadu Interview ČT24 ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek.
Premiér Sobotka varoval před možnou změnou tras. Mluvil hlavně o Itálii a severní Africe. Skutečně hrozí, že migranti změní směr, odkud přicházejí do Evropy?
Určitě. Jestliže se nějaké cesty zavírají, tak někteří uprchlíci, pokud se nemají jak vrátit do Sýrie, jsou v podstatě zoufalí a budou hledat možnost, jak se do Evropy dostat. Přemisťovat se bude také organizovaný zločin. Protože to, co se stalo na základě dohody Evropy s Tureckem, je krok proti organizovanému zločinu, který má z uprchlické krize astronomické zisky – větší než z kapitálových či drogových byznysů. A to, co se nyní děje v Řecku, jakkoliv to není pěkné z lidskoprávního nebo humanitárního hlediska, je jasný signál, že ti, kteří přicházejí neoprávněně, budou vráceni zpátky. Významnou měrou to zasáhne převaděčské sítě. A část převaděčských bossů se bude snažit převést své aktivity a najít jiné cesty pro oprávněné i ekonomické uprchlíky, aby se dostali do Evropy.
Itálie již zaznamenala zvýšený počet migrantů. Německý ministr vnitra řekl, že by bylo dobré, aby EU uzavřela podobnou dohodu, jakou má s Tureckem, taky se severní Afrikou. Je to reálné, nebo jen zbožné přání?
Je to někde mezi. Jistá dohoda se státy, které fungují na severu Afriky, může existovat. Zmenší se množství míst, ze kterých pašeráci můžou vypravovat své lodě. Zůstane nejspíše Libye, protože s ní se nelze dohodnout, tento stát v podstatě neexistuje, je rozpadlý na části. Ale pokud by se povedlo alespoň s částí těch států domluvit, pak už je snazší zasahovat proti pašeráckým skupinám v mezinárodních vodách.
Co když se dohoda nepovede?
Uprchlíci budou bezesporu dále připlouvat do Evropy, tak jako tam připlouvají a přicházejí už 60 let, to není nic nového. Teď jde o to umožnit uprchlíkům do Evropy přicházet, to je také součást dohody s Tureckem, a zároveň poslat silný signál ekonomickým migrantům – vy do Evropy nedorazíte, anebo když dorazíte, tak budete posláni zpět, protože nejste oprávněnými uprchlíky. Takže to, co vidíme, je svým způsobem zároveň uzavírání Evropy, kde lidskoprávní organizace ani já nemůžeme souhlasit s některými těmi instrumenty. Zároveň však chápu nutnost tok uprchlíků do Evropy ovlivňovat. Ne ale úplně řídit, to se nedá.
Nejvíce migrantů, kteří jdou právě touto cestou, je z Nigérie. Jsou to ti, kteří mají nárok na azyl, nebo to jsou ti, kteří jdou za lepším životem v Evropě?
Každý uprchlík má být podle Ženevských konvencí posuzován individuálně, takže nemohu odpovědět. Pokud si dovolím odhad, myslím, že většina uprchlíků z Nigérie jsou ekonomičtí migranti, ale velmi pravděpodobně je mezi nimi určitá část, která utíká třeba z politických důvodů, nebo z důvodů náboženských či kvůli válce s islámskými fundamentalisty v části Nigérie. Je tedy jisté, že mezi nimi je část uprchlíků oprávněných, tak jako mezi Afghánci nebo Iráčany.
Teď je snaha říci, že kdokoliv, kdo není ze Sýrie, není oprávněný uprchlík. Tak to ale není. Mezi Iráčany jsou rozhodně lidé, kteří byli vyhnáni, hrozí jim smrt, stejně jako mezi Afghánci. Mělo by probíhat to, co se snaží EU vybudovat na trase přes Turecko, tedy urychlené rozhodování. Ale na to je potřeba vybudovat velké kapacity a mít dohodu o vracení lidí.
Turecká dohoda, jakkoliv v některých ohledech porušuje Ženevské konvence a lidská práva, je pokusem dostat hlavní tok pod kontrolu. Ale ten pokus bude fungovat jen tehdy, když v Řecku bude dostatek lidí, kteří budou urychlená rozhodovací řízení provádět. Přislíbeno je nějakých tři tisíce policistů, šest set azylových expertů, až šedesát soudců.
Co vám vadí na dohodě s Tureckem nejvíce?
Především ta paušalizace. Tedy to, že u každého, kdo není Syřan, je tendence vracet automaticky. Mezi nimi ale mohou být uprchlíci. Navíc mi vadí, že není kapacita na jednotlivé pohovory a rozhodnutí, protože nemáme dost lidí. Evropa uzavřela dohodu, načrtla, jak to chce řešit, ale na místo dorazilo sotva deset procent těch lidí z Evropy, kteří mají urychlené rozhodování provádět.
Navíc v Řecku roste krize, hrozí humanitární katastrofa, pokud už se to místy nedá humanitární katastrofou nazvat. Já nevím, kolik je přesně uprchlíků v Řecku, ale určitě to může být kolem padesáti tisíc. Pravda je, že dohoda zafungovala, takže z Turecka připlouvá méně a méně lidí. Aby ale byla naplněná, tak my jako Evropa musíme zainvestovat do toho, aby v Řecku byly kapacity, a musíme více finančně investovat do třetích zemí, jako jsou Turecko, Libanon nebo Jordánsko. George Soros odhadl, že by Evropa měla vydat ročně třicet miliard eur na řešení krize, jak v zemích kolem konfliktu, tak na cestě, zároveň v Řecku, i směrem do Evropy, a že se to pořád vyplatí. Protože jen odhady spojené s kolapsem schengenského prostoru hovoří o 70 až 150 milionech eur roční ztráty.
Existují relevantní odhady, kolik lidí by mohlo přijít trasou přes Itálii do Evropy?
Je to velké věštění z křišťálové koule. Cesta je daleko náročnější a nebezpečnější než balkánská trasa, je potřeba přeplout celé Středozemní moře. Loni italskou trasou přišel jen zlomek lidí v porovnání s těmi, kteří přišli přes balkánskou cestu. I kdyby se počet zdvojnásobil, pořád mluvíme o 150 až 200 tisících lidech za celý rok. A průměrný počet žadatelů o azyl byl v roce 2014 přes 600 tisíc lidí a léta předtím 400 až 500 tisíc lidí. Takže běžný přísun byl kolem půl milionu. V takovém světle dvě stě tisíc lidí nepředstavuje pro Evropu závažný problém.
Objevil se návrh na obsazení části území Libye, kde by se vytvořilo jakési zázemí pro migranty, kteří by se tam posílali zpět. Je to reálné?
Reálné je v tomto světě prakticky vše, pokud se vynaloží dost financí, technologií a lidí. Otázka je, jestli to za to stojí a jak náročné by to bylo vyjednat s Libyí. Pak je tam lidskoprávní aspekt – jak by vypadaly detenční tábory. Obávám se, že pravděpodobně velmi špatně. Myslím, že lépe bude domluvit vrácení neoprávněných uprchlíků buď přes třetí země, jako je Turecko, nebo přímo do zemí původu – jako to realizovalo Německo.
Jaké jsou skutečné podmínky v uprchlických táborech na řecko-makedonské hranici, co se tam děje?
Situaci známe z médií. Přímo v Idomeni teď nikoho nemáme. Situace není dobrá, lidé jsou velmi vystresovaní, protože neví, zda se na ně vztahují původní pravidla, tedy když se jednou dostali k branám Evropy, tak jim bude umožněno do ní vstoupit a požádat o azyl, nebo jestli mohou spadnout pod novou dohodu, to znamená být násilně deportováni z území EU do Turecka. Myslím, že to neví nikdo.
Když jsme u lidskoprávních aspektů, na jaké straně jste? Kvůli zásahu na řecko-makedonské hranici se dostaly do sporu Řecko a Makedonie, protože makedonští policisté použili gumové projektily a slzný plyn.
Oni ani nic jiného moc dělat nemohli. Ve chvíli, kdy se běžencům postaví plot, dělo se to i loni na hranicích Maďarska, tak radikalizace je něco svým způsobem pochopitelného. Myslím si, že Evropa by měla být ta, která vyřeší situaci těch 15 až 20 tisíc lidí, a to tak, že urychleně prostřednictvím hot spotů a rychlých azylových procedur rozhodne, komu bude umožněno pokračovat do Evropy. A nějakým způsobem začne vyjednávat s těmi, kteří pravděpodobně nebudou opravnění uprchlíci, na jejich návratu zpět.
(Nezkrácenou verzi rozhovoru najdete na videu.)
