Účastnil se obléhání Dunkerquu i bojů u Tobruku. Bernard Papánek patří mezi poslední československé veterány, kteří se zapojili do těchto zlomových okamžiků druhé světové války. Z vlasti musel uprchnout dvakrát, vždycky se ale vrátil. Narodil se přesně před sto lety.
„Vážil jsem necelá dvě kila. Mamince říkali, ať se na mě moc neupíná, že nepřežiju ani 24 hodin,“ vyprávěl Papánek v roce 2018 v rozhovoru pro Paměť národa. Navzdory předpokladům přežil nejen první den, ale dalších sto let. A to přestože na sklonku války málem o život přišel.
Z Brna ho vyhnali kvůli jeho původu. Před Hitlerem utekl do Palestiny
Bernard Papánek se narodil 17. ledna 1920 ve Vídni. Maminka ho ale záhy odvezla ke svým rodičům na Moravu, kde vyrostl. Obchodní školu vystudoval ve Vídni a s výučním listem zamířil do Brna. V Rakousku v té době už vládli nacisté. Ani v Brně to ale pro mladíka, který byl Žid po otci ze Slovenska, nebylo snadné. Práci v oboru nenašel a z města ho kvůli jeho původu vykázala policie.
„V noci mě spolu s dalšími vyvezli za hranice Brna, tam mě vysadili a jeden četník mi ukázal, kterým směrem je Slovensko, že tam mám dojít pěšky. Mně se tam ale nechtělo, na Slovensku jsem nikdy nebyl a nikoho jsem tam neznal, a tak jsem si sedl na mez u silnice, snědl jsem klobásky, co mi do policejní cely přinesl v balíčku bratranec, vypil kávu a pak jsem se vrátil do Brna,“ vzpomínal Papánek.
Následně se skrýval u příbuzných. Věděl ale, že pokud zůstane, bude kvůli vzrůstajícímu antisemitismu v nebezpečí. Známý mu tak zajistil cestu do Palestiny a Papánek se ještě společně se svým bratrancem dostal ven ze země.
Dál bojoval proti nacismu. U Tobruku i Dunkerquu
V emigraci si ale nehodlal jen užívat svobody. S bratrancem záhy vstoupili do československé zahraniční armády. Po nezbytném výcviku v Haifě se pak Papánek dostal do Tobruku, kde sloužil u protiletadlové baterie.
V létě 1943 se českoslovenští vojáci přesunuli do Anglie. A tam se v Liverpoolu 23letý Papánek setkal i s tehdejším exilovým prezidentem. „Přišel nás tam navštívit prezident Edvard Beneš. Půl hodiny tam s námi byl a mohli jsme s ním hovořit,“ přiblížil veterán.
Po roce se Papánek zúčastnil také obléhání Dunkerquu. A dodnes si pamatuje množství mrtvých lidí, které tehdy viděl. „Po cestě to vypadalo jako po válce, po bombardování, všechno bylo rozbité, leželi tam mrtví. Na silnici jsem viděl zabitého Němce, boty už neměl, ty mu sebrali,“ vybavoval si zážitky z konce války pamětník.
A v Normandii málem 19. prosince 1944 sám umřel. „Byla dost mlha, já jsem tam šel a najednou jsem dostal ránu, byl jsem blízko, možná deset metrů od místa, kde jsme měli minomety,“ popsal Papánek. Dostal se pak do kanadské polní nemocnice, kde ho sedm hodin operovali. Lékařům se ho ale podařilo zachránit.
Podruhé odešel kvůli komunismu
Po válce zjistil, že mnoho členů rodiny už neuvidí. Jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Zachránil se jen bratr, který také uprchl do Palestiny, a strýc. Po válce se Papánek vrátil do Brna. A úplně změnil obor – začal soukromě vyučovat němčinu a angličtinu. To ale skončilo v roce 1948. Tehdy jako voják ze západní fronty stěží hledal uplatnění a musel vystřídat různá místa.
„Na Zelném trhu v mlékárně sháněli skladníka, a tak jsem tam začal pracovat, pak mi jeden známý opatřil místo na benzinové stanici a krátkou dobu jsem byl jako pomocník na stavbě,“ přiblížil svá zaměstnání.
V roce 1961 se oženil. Tehdy už věděl, že ho sleduje Státní bezpečnost. Začal proto uvažovat o emigraci. Jeho manželka ale měla dvě dospívající děti z prvního manželství, které nechtěla opustit. Přesto v roce 1964 emigrovali přes Vídeň do Izraele.
Tam začal Papánek pracovat se svým bratrem u letecké společnosti. Přijal izraelské občanství a nové jméno – Benjamin Palgi. Po revoluci se s manželkou opakovaně vraceli do Česka a u dětí tady nakonec zůstali. V roce 2014 se odstěhoval k nevlastní dceři na Slovensko.
