Za druhé světové války vstoupil Bernard Papánek (98) do československé zahraniční armády, sloužil v Tobruku a účastnil se obléhání Dunkerqu. To, že v malé obci u Senice žije válečný hrdina, donedávna nevědělo ani slovenské, ani české ministerstvo obrany. V polovině šedesátých let totiž emigroval do Izraele, kde přijal státní občanství a jméno Benjamin Palgi.
Dnes 98letého Bernarda Papánka je možné potkat každé dopoledne nejspíš na procházce v lese za malou obcí Šajdíkové Humence na Slovensku, nedaleko česko-slovenských hranic. „Žiju jako důchodce. Chodím denně na procházky a čtu. V Izraeli jsem chodil každý den k moři, tady do lesa,“ říká vitální senior.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Jeho příběh začal v roce 1938. Osmnáctiletý mladík měl čerstvý výuční list z obchodní školy ve Vídni a přišel do Brna, aby si tam našel práci. Příliš se mu ale nedařilo a nakonec ho jako polovičního slovenského Žida vykázali za město s tím, že má odejít na Slovensko.
Poprvé mu život zachránil útěk do Palestiny
Jeho vzdálený příbuzný mu ale pomohl dostat se do transportu do Palestiny. „On se nějak dal do spojení s tou organizací, co organizovala transporty do Palestiny a tam se mu podařilo, což jistě stálo dost peněz, že mě, a nejenom mě, ale i bratrance, se podařilo zařadit do transportu. A tím mi vlastně zachránil život,“ vzpomíná.
V Palestině pak jako řada dalších vstoupil na výzvu prezidenta Beneše do československé zahraniční armády. „Byli jsme tam krátkou doby v nějakém výcvikovém středisku blízko Haify a pak nás vezli do Tobruku, do Lybie. Tam jsme byli u protiletadlové baterie,“ popisuje první válečné zkušenosti Bernard Papánek.
Později se mladý voják se svojí jednotkou přesunul do Anglie, kde se setkal i s prezidentem Edvardem Benešem, který vojáky přijel navštívit.
Podruhé přežil díky kanadským lékařům a penicilinu
Na začátku října 1944 se Českoslovenští vojáci spolu s kanadskými a britskými jednotkami zapojili do obléhání Dunkerque na francouzském pobřeží, kde po vylodění spojenců v Normandii zůstala oblíčena německá posádka.
„Byli jsme u minometky v takovém údolí, stříleli na Dunkerque. Byly oběti na obou stranách, také jsme tam ztratili mrtvé, zraněné, ale myslím si, že to bylo celkem zbytečné, protože jsme neměli ani dost lidí, ani možnost těm Němcům ublížit,“ říká válečný veterán.
19. prosince 1944 byl těžce zraněn i on. „Bylo dost mlhy, já jsem šel a najednou jsem dostal ránu, byl jsem blízko, možná deset metrů od toho, kde jsme měli minomety,“ dodává. V břiše měl střepiny a každá mohla být smrtelná, lékaři v kanadské polní nemocnici ho ale zachránili. Bernard tak podruhé unikl smrti. „Oni měli všecko, i penicilin, Němci ho neměli, a to mi zachránilo život,“ říká pamětník.
Rodiče a příbuzní zahynuli v koncentračních táborech
Po válce ještě z Anglie zjišťoval, co se stalo s jeho rodiči a příbuznými, kteří žili ve Vídni. Nikdo z nich se z koncentračních táborů nevrátil. Přežil jen bratr Oto v Palestině. Nejdřív proto navštívil jeho, pak se ale vrátil do Brna, ze kterého ho před válkou vyhnali.
Jako zahraniční voják se ale po čase ocitl v hledáčku státní bezpečnosti. V roce 1964 se proto rozhodl emigrovat i s manželkou do Izraele. „Pro manželku to bylo těžké, měla tady dvě děti 16 a 14 let. Mě také nechtěla ztratit. Byli tady její rodiče, povídal jsem, že po nějaké době bude ta možnost tam jet,“ vysvětluje těžké rozhodování.
Izraelské občanství má dodnes. A jméno Palgi
V Izraeli pracoval stejně jako bratr u letecké společnosti El Al, přijal izraelské státní občanství a začal užívat jméno Benjamin Palgi, protože prý v Izraeli měli problém jeho jméno vyslovit. Oficiáně tak dnes žije jako Palgi a pobírá izraelský důchod.
Po revoluci se začal pravidelně vracet domů. Nejvíc doma se cítí na Moravě, už čtyři roky žije u nevlastní dcery na Slovensku. V obou zemích je ale 98letý Bernard Papánek alias Benjamin Palgi vlastně cizincem.
To, že v malé obci u Senice žije válečný hrdina, donedávna nevědělo ani slovenské, ani české ministerstvo obrany. Z více než čtyř tisíc mužů, kteří v roce 1944 bojovali u Dunkerque, žije už jen pár jednotlivců.
