Letošní rok přinesl řadu změn, nečekanou revoluci zažila také profese kněžích. I ti se museli přizpůsobit – lidé nemohli chodit do kostelů, a tak se rozmohly on-line přenosy. Jedním z progresivních farářů je Jan Lukeš z farnosti Dolní Čermná na Orlickoústecku, který se nebál přinést do tradičně konzervativních chrámů moderní technologii.
Jak pandemie změnila bohoslužby? Teď stihnete i oškrábat brambory, směje se kněz
Jak se vaše práce musela přizpůsobit novým nárokům v době pandemie? Máte pocit, že je on-line kontakt s lidmi plnohodnotný?
Samozřejmě ten kontakt není plnohodnotný, všichni lidé přístup k internetu nemají, nebo s ním neumí. On-line přenos mše také věřící svádí k tomu dělat během bohoslužby něco úplně jiného, než co by normálně dělali v kostele. Od farníků se třeba dozvídám, že si během mše dokázali oškrábat brambory či pověsit prádlo.
Ale z jednoho počinu mám radost. Je to jistě také tím, že jsem ve farnosti, kde jsme si sedli, říkám jí od začátku Farnost snů a máme i takovou doménu. Dělám občas pro děti Farní večerníček a pro dospělé pak Čtení na dobrou noc. Je mi ctí, že mám najednou díky on-line přenosu u sebe na faře v kanceláři kolem šedesáti, osmdesáti dětí. Je to takové pohlazení a jsem šťastný, že můžu být s nimi a že si udělají čas.
Vážím si i dospělých, kteří si v době, kdy je nejčastější vyslovená věta: „Nemám čas“, čas na vzdělání při knize a mém bláznivém výkladu najdou, a že na mě mají nervy.
Rok 2020 byl nepochybně obdobím velkých změn, které jste zažil i vy sám. V čem to bylo pro vás jiné?
Myslím, že jako všichni lidé jsem si uvědomil, že to, co do této doby byla samozřejmost, tak najednou samozřejmost není. Nemůžu se jen tak scházet s lidmi, nemůžu dělat akce, které bych chtěl dělat a které by tmelily lidi – teď je to přesně naopak.
Nemůžu se radovat, že lidi chodí do kostela a s nimi prožívat mše, ale musím jim říkat ‚buďte doma'. Zažívám režim ‚toto můžeš a toto nemůžeš' a na to jsme nebyli od revoluce zvyklí. Prostě nesvoboda.
Jan Lukeš je také rád s dětmi
Jak vnímáte dopad pandemie na své farníky?
To by se dalo dlouho povídat. Ale stručně, nemají příležitost přijít na mši svatou, jak byli zvyklí. Před Vánoci jsme například řešili, kdo bude moct přijít na půlnoční a zda vůbec nějaká bude. A jak ty ostatní dny? Když bude 20procentní obsazenost (rozhovor vznikal v polovině prosince, před přechodem do 5. stupně PES - pozn. red.), všichni přijít nemohou.
A jak s těmi, co chodí jenom jednou za rok na půlnoční? Farníci už si většinou zvykli na přihlašování na mše a že se nedostanou všichni, ale co ti „jednoročáci“, u kterých jsem šťastný, že přichází alespoň jednou za rok a chci je zahřát hezkým slovem, povzbuzením, radostí, bláznovstvím, nestrnulostí, což se mi snad daří předávat. Farníkům chybí samozřejmě naše společné akce, společné mše, chybí jim se společně sejít.
A co dopad obecně na českou společnost?
Česká společnost se musela zastavit a zapřemýšlet nad hodnotami. Uvědomit si, že vše není samozřejmé. Možná i teď, když nad tím přemýšlím, tak z toho vzešlo i něco pozitivního. Protože do této doby bylo pro českou společnost vše samozřejmé, vše jsme mohli. Najednou si člověk uvědomí, v jaké krásné zemi žijeme a jak krásně si žijeme. Máme vše, co potřebujeme a ještě mnohem víc.
Osobně si myslím, že by v létě pomohly uzavřené hranice, že bychom zde neměli tu druhou vlnu, jakou máme. My ale prostě musíme cestovat, my nedokážeme něco nemít. Přitom Česká republika je tak krásná a moc ji nikdo neznáme.
Mnoho lidí v těchto dnech zažívá strach, jsou izolovaní a osamělí. Co mohou dle vás udělat, aby je pesimismus úplně nepohltil?
Měli by si volat s lidmi, kteří jsou dobře naladění. Měli by si najít čas zavolat lidem, kterým už dlouho nezavolali, a tak snad zavládne na obou stranách telefonu radost a řeknou si, proč jsme toto už neudělali dávno.
Lidé by se také neměli dívat od rána do večera na zprávy. Téměř vůbec ať se nedívají, bych jim radil. Protože lidi zajímají senzace, statistiky, bulvár. Ve zprávách nevidím radost, naději, povzbuzení a povzbuzování, spíš jen zastrašování. A já cítím, že mám jako kněz dělat opak a měl by to dělat každý člověk. Povzbuzovat, říkat lidem něco pěkného. Různá zastrašování, nadávání, pesimismu je ve světě bohužel dost. Buďme jiní! Lidem chybí radost, naděje a právě i víra.
Měli by se lidé covidu bát?
Z hlediska víry je dobré si uvědomit, jaké úsilí dáváme do života na zemi a jaké úsilí a čas věnuji životu po smrti, neboli jak my říkáme - životu věčnému? To je práce na sobě a na vztazích mezi lidmi, na lásce k druhým. Je skvělé se někdy odpoutat od pozemských starostí a pracovat na budoucnosti po smrti. Život je krátký, ale život po smrti je už věčný. O něj nám jde především!
Já se na něj těším, proto by mě zde na zemi nemělo tolik věcí rozhodit. Nebudu mít už žádné starosti, nic mě nebude trápit a budu s Tím, který je Láska. S Tím, o Kterém se snažím svědčit celým svým životem a celým svým kněžstvím. S Ním je život plnohodnotný!
Jan Lukeš se rád směje a jeho snahou je předávat radost dál
Většina české populace ale tuto víru v posmrtný život nemá, a tak se smrti bojí. Co mohou udělat oni?
Přál bych jim všem, aby se nebáli, aby našli smysl života. Koronavirus nás nutí k tomu se zastavit, přemýšlet, hledat smysl, smysl života. Hledat hloubku. Málokomu se chce pracovat na svém nitru. Je to práce jeskyňáře ve skále, která trvá dlouho, ale když člověk vytrvá, tak objeví něco krásného. Objeví svoje nitro, které může zářit.
A ne jen pro sebe, ale zvlášť pro druhé. A to je pak naplňující a dává to smysl životu. Fakt, že mě někdo potřebuje, dělat druhým radost, povzbuzovat je v jejich životních trápeních. Lidé kolem nás se pak nakazí světlem a radostí.
A proč myslíte, že je v lidech tolik strachu?
Protože strach jde od ďábla. My si představujeme toho čerta jako roztomilého popletu, troubu, ale ten Zlý je velice vychytralý a snaží se vnášet do světa zlo, hádky, rozepře a právě i strach. Moc dobře ví, co na každého z nás platí. A když v nás vítězí strach, tak v nás vítězí ten Zlý.
V mnoha ohledech je strach na místě: strach před vážnou operací, při vážné nemoci, před zkouškou ve škole. Ale celkový pohled na život ve víře mi ubírá na strachu. A najednou si člověk uvědomí, že víra není jen pro staré babičky, ale je to ohromná výhoda pro každého člověka.
Čtyřicetiletému komunistickému režimu se ale podařilo víru a církev zesměšnit. Říkali, že my kněží jsme „černop…lníci“, do kostela že chodí „starý svíčkový báby“ a podobně. Ale kdo pozná krásu víry, nechce už nic jiného! Vše s vírou má pak smysl, i hledání smyslu utrpení.
Jak mohou lidé využít konce roku k zamyšlení se, zhodnocení života - a připravit se na rok následující?
Já osobně říkám lidem: žijme Vánoce celý rok, celý život. Celý rok přejme druhým to dobré, říkejme druhým, že je máme rádi, obejměme je! Každý z nás potřebuje cítit lásku! Mnozí lidé se dokážou mazlit se svými pejsky, olizovat je, říkat jim pěkné věci, ale lidem? A někdy nám pak někdo zemře, a my teprve litujeme, že jsme s ním nebyli usmířeni, že jsme mu řekli málo pěkných slov, že jsme se málo objímali.
Pozorujete také nějaké změny v mezilidských vztazích?
Podle mě si lidé uvědomují, že potřebují osobní vztahy, a těžko neseme, že nám to je už dlouhý čas zakázáno. Těžko nesu, když se lidé v domovech důchodců a v sociálních zařízeních nemohou vidět se svými blízkými. Jejich smrt je pak spíše ze smutku, z odloučenosti, ze stýskání, ze zastrašování našimi médii, ale ne z koronaviru.