Do armády vstupoval ještě na druhé straně barikády – v dobách Varšavské smlouvy. Po politických změnách v zemi a vstupu do NATO se generál Petr Pavel za dvacet let vypracoval do nejvyššího vedení Severoatlantické aliance. A česká armáda podle dnes už bývalého náčelníka generálního štábu ve výslužbě, generála Petra Pavla, po dvaceti letech v Alianci patří k těm nejlepším.
Generál Pavel: Česká armáda za dvacet let v Alianci prokázala, že patří k těm nejlepším
Generál Pavel: Česká armáda za 20 let v alianci prokázala, že patří k těm nejlepším (zdroj: ČT24)
Co výročí pro vás osobně znamená?
Pro mě to znamená ohromnou životní zkušenost, když si představím, že jsme před nějakými pětadvaceti lety všichni víceméně snili o tom, že bychom se mohli součástí Aliance stát. Nikdo z nás neočekával, že se to podaří tak rychle. A už vůbec bych nečekal, že se během dalších pár let dostane Čech do vojenského velení Aliance. Pro mě to byla nejenom zkušenost jako příslušníka armády a potom i náčelníka generálního štábu, když jsem viděl, jakou proměnou armáda prošla. A byla to i úžasná osobní zkušenost.
Pane generále, vy jste vstupoval do socialistické armády a za pětadvacet let jste se stal nejvyšším vojákem v aliančních strukturách.
To je pro mě důkazem toho, jak jiná je Aliance, než si mnozí z našich lidí myslí. Máme v hlavách pořád trochu zakořeněno, jak to fungovalo ve Varšavské smlouvě a v bývalém socialistickém bloku, a ani nám moc nedochází, že někde to mohlo a může fungovat jinak.
Přirovnával jsem to (vstup), jako když tým z amatérské ligy postoupí do profi ligy, s velkým nadšením ale naprosto bez znalosti, jak to v profi lize vlastně běhá – a po patnácti letech jsem stanul v čele té organizace. Pro mě to byla jedna velká Alenka v říši divů.
Kde se teď česká armáda na cestě mezi Barcelonou a FC Horní dolní nachází?
Myslím, že si nestojí zdaleka tak špatně. Máme dost často tendenci se podceňovat a myslím, že v tomto smyslu to není úplně na místě, protože minimálně pokud jde o vojáky, tak se rozhodně můžeme srovnávat s kteroukoliv i z těch nejlepších armád v Alianci.
Kde pokulháváme, je část vojenské techniky. Všichni víme, kde nás tlačí bota. Je potřeba, aby byly dokončeny projekty, které jsou v plánu, a aby proběhla modernizace druhů techniky, která zastarává, a myslím, že budeme naprosto srovnatelní s kteroukoliv armádou v Alianci.
Máte za sebou mise v Chorvatsku, v UNPROFOR, jedné z prvních balkánských misí, jak zásadní roli toto hrálo v tom, že to České republice nakonec vyšlo? Ta zkušenost spojenců s tím, jak funguje český voják?
To si myslím, že je zásadní. Technika se dá vždycky nějak nahradit. Ale to, co mají vojáci v hlavách a srdcích, se bohužel ničím nahradit nedá. A naši vojáci od počátku naší účasti v misích prokazovali, že se na ně dá spolehnout. A to je asi ten nejdůležitější faktor, který se počítá.
Můžete být skvělí při činnosti na velitelství, při cvičeních, ale pokud zklamete v operaci, pak je to zklamání na hodně dlouho. A naši vojáci při většině těchto tvrdých zkoušek nezklamali, a naopak ukázali, že se na ně spolehnout dá. To jim vysloužilo reputaci mezi spojenci.
Včetně vašeho velmi slavného činu, kdy jste vysvobodili skupinu Francouzů, kteří byli v obležení Chorvatskem a pod minometnou palbou. Vydali jste se pro ně s obrněným transportérem a vysvobodili je, dostali jste za to vysoké francouzské vyznamenání. Sehrály tyto husarské kousky svoji roli?
Sehrály určitě, protože každá zkušenost tohoto druhu se počítá. Nejenom do vašich osobních zkušeností a růstu, ale samozřejmě se o nich ví i v zahraničí. Vojáci si o nich vždycky řeknou a potom se to přenáší ze státu do státu. Celkový obrázek se utváří z mnoha takových střípků.
Pane generále, prošel jste ve spojeneckých veleních různými rovinami, nebavím se jen o posledním angažmá v Bruselu. Předtím jste působil například v Tampě, během druhé války v Zálivu jako styčný důstojník při americkém velitelství Střed, které mělo na starosti operace v Zálivu. Jak se měnilo vnímání českých vojáků v průběhu let a pozic, které jste vystřídal?
Možná bych řekl jednu takovou historku, která je poměrně ilustrativní. U první větší mise pod hlavičkou OSN se jasně ukazovalo, že OSN není strukturovaná k tomu, aby vedla vojenské operace. Možná operace, kde se jedná o udržení míru, kde není žádný větší problém, tak ano, ale jakmile nastanou problémy, kdy je třeba naprosto jasný systém velení, řízení, včetně pravidel pro použití síly, tak tam ta mise nebyla dotažená do konce. A to se postupně časem měnilo. I naše zkušenosti se měnily.
Konkrétně?
Konkrétně třeba ve druhé válce v Zálivu asi po dvou měsících, kdy se operace připravovala, jsem se s velitelstvím přesunul do Kataru a měl jsem na starosti náš protichemický kontingent, který byl umístěn v Kuvajtu. A jednalo se o tom, jestli bude náš prapor mít možnost, nebo pokyn následovat vojska, až překročí hranici do Iráku.
Byly tam tehdy dvě operace a my jsme měli mandát na tu jednu, tedy Kuvajt. Pokud by se koalice spojenců rozhodla a vstoupila do Iráku a byly použité chemické zbraně, logická otázka by byla na nás, jestli půjdeme s nimi, protože jinak by tam naše přítomnost postrádala smysl.
Tehdy jsem se několikrát obrátil na tehdejšího ministra obrany (Jaroslava) Tvrdíka se žádostí o jasný politický mandát. A když jsem mu volal už asi potřetí, tak mně rozzlobeně řekl: ‚Vždyť jsem ti to všechno řekl, tak se rozhodni, jak myslíš, tady nevím, co ti ještě mám říct jiného.‘
- Byla založena v dubnu 1949. Zakládajícími zeměmi je Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velká Británie.
- Podle článku 10 Washingtonské smlouvy už proběhlo šest kol rozšíření, během nichž se Severoatlantická aliance rozrostla na současných 28 členů.
- 18. února 1952: přistoupení Řecka a Turecka
6. května 1955: vstup Spolkové republiky Německo - v reakci na to vytvořil Sovětský svaz a jeho spojenci organizaci Varšavské smlouvy
30. května 1982: přistoupení Španělska
12. března 1999: přistoupení České republiky, Maďarska a Polska; šlo o první rozšíření NATO po studené válce, kdy se k Alianci připojili bývalí členové Varšavské smlouvy
29. března 2004: přistoupení celkem sedmi států - Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska; jedná se o největší kolo rozšíření
1. dubna 2009: vstup Albánie a Chorvatska
5. června 2017: vstup Černé Hory. - Zdroj: natoaktual.cz
Politický mandát, rozhodněte se sami?
Tak. Takže nakonec jsem v podstatě sepsal pozici České republiky sám na počítači, který jsem měl k dispozici, předal jsem to jako národní pozici a řekl jsem Američanům, v podstatě na vlastní triko, že pokud budou v Iráku použity chemické zbraně, náš prapor překročí hranici a půjde jim pomoct. Je možné, že pokud by k tomu došlo, byl bych po návratu postaven před soud, anebo, kdyby to dobře dopadlo, by to možná bylo na metál. Hranice je úzká.
„To bude průšvih, anebo pochvala,“ tak se to většinou říká.
Tak.
Každý voják přísahá, že obětuje svůj život, ale je to opravdu tak? Nejsou moderní konflikty mimo jiné ze strany západních armád charakterizované tím, že si navykly, že nejsou ty ztráty tak veliké, jako kdysi bývaly? Neodvykly si západní armády mít mrtvé?
Neřekl bych, že si odvykly. Je to spojeno s úctou k lidskému životu vůbec. Když se podíváme na 2. světovou válku a na některé bitvy, tak je zřejmé, že na straně Sovětského svazu bylo rozkazy nutné splnit za každou cenu a mnohdy byly ztráty na životech vyšší, než by si to situace vyžadovala. A tehdy to bylo bráno jako oběť na oltář vlasti, bez ohledu na to, jestli to bylo, nebo nebylo racionální.
Generál Petr Pavel hodnodí 20 let v NATO - 2. část (zdroj: ČT24)
V moderní době se maximálně snažíme, aby ztráty na zdraví a životech byly co nejmenší. Při veškerém plánování se na to bere ohled. Ne tak, že bychom se tomu riziku vyhýbali, to určitě ne, ale snažíme se ho minimalizovat, jak jen to jde.
Zároveň se snažíme vytvořit takové podmínky, aby voják měl jistotu, že za každé situace bude k dispozici podpora, ať už palebná, nebo zdravotnická. Za každé situace bude za ním někdo, kdo je schopen a připraven mu pomoci. I tím se zvyšuje důvěra vojáků jít do rizikových akcí, protože vědí, že je nikdo nenechá ve štychu.
A navíc musím říct, že třeba systém zdravotnické podpory a následná péče se tak výrazně zlepšily, že míra přežití vojáků i při vážných zraněních je skutečně hodně vysoká. Přesto se bohužel ztrátám na životech nelze vyhnout.
Při poslední loňské ztrátě čtyř vojáků jsem měl pocit, jako by se v české společnosti něco zlomilo. Jako by začala armádu považovat za svoji součást mnohem více, než tomu bylo předtím. Měl jste také ten pocit?
Měl jsem ten pocit, protože jsem měl možnost srovnávat velkou ztrátu před čtyřmi lety a v loňském roce. A zatímco před čtyřmi lety jsem měl pocit, že negativních komentářů pod čarou bylo poměrně hodně – a tehdy jsem cítil potřebu se k nim zcela jasně vymezit – tak v minulém roce jsem byl naopak velice pozitivně překvapen. Reakce byla veskrze pozitivní a negativních komentářů bylo naprosté minimum a když už se objevil, ozvala se proti nim i sama veřejnost a armáda na to víceméně nemusela ani nijak reagovat. Takže máte pravdu. Vztah veřejnosti k armádě se změnil a změnilo se i vnímání vojáků, kteří tam nejsou z jejich plezíru, ale jsou tam pro naši veřejnost.
Co byste popřál české armádě k výročí dvaceti let v NATO?
Pokračující podporu veřejnosti, politiků, aby se stala standardní armádou v tom smyslu, že bude mít zdroje na to, aby se mohla udržovat na soudobé úrovni a byla srovnatelná s našimi partnery – a v případě, že bude muset být použitá, aby měla možnost a všechny podmínky k tomu splnit svůj úkol se ctí.