Ministerstva evidují na dvacet žádostí o stotisícové odškodnění disidentů. Nárok mají ti, na které komunistický režim uvalil ochranný dohled nebo je nutil k emigraci v rámci akce Asanace. Ta se dotkla i jejich dětí. Dopady zkoumali psychologové z Národního ústavu duševního zdraví.
Z Československa v 70. letech emigroval například Vavřinec Hutka, stejně jako o pár let později jeho otec, disident a signatář Charty 77, Jaroslav Hutka, kterého v rámci akce Asanace donutila StB emigrovat do Holandska. Z této doby si oba odnášejí těžké vzpomínky.
„Měl jsem pocit, že všechno, co jsem udělal, bude zapomenuté a ztracené. A když jsem se vrátil, tak jsem zjistil, že ne,“ podělil se o svou zkušenost Jaroslav Hutka.
„Jdete do školy a nikdo vás tam nezná. Nikdo vás tam nechce. Jste cizinec. Všichni mají rodinu, já tady nemám rodinu, nemám o kom mluvit. Táta v Holandsku... No, máma také neuměla mluvit francouzsky, takže mi nikdo nepomohl s úkoly,“ popsal život v zahraničí Vavřinec Hutka.
Psychické následky akce Asanace si nesou i další generace
Jak akce Asanace i emigrace ovlivnila jeho život, popisuje v knize Ve vyhnanství. Autoři z Národního ústavu pro duševní zdraví zkoumali dopady na další generace.
„Ty psychické dopady jsou na tu druhou a třetí generaci zřetelné – zvlášť na tu druhou,“ sdělil psycholog Marek Preiss z Národního ústavu duševního zdraví. „Zápasila s identitou, taky s pocitem vykořenění, podobně jako ta první generace,“ dodal.
Disidenti nyní mohou žádat o odškodnění. Vyřizuje ho ministerstvo vnitra. Kompenzaci za ochranný dohled zase resort spravedlnosti. S vyplněním dokumentů pomáhá organizace Paměť národa nebo Ústav pro studium totalitních režimů. Stačí zavolat nebo napsat e-mail. Podle odhadů historiků se odškodnění dotkne stovek disidentů.
