Většina Čechů si myslí, že Slovensku dokonale rozumí, ale není to pravda. Výlet do Tater neznamená, že rozumím Slovensku, říká bývalý stálý zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku Ľubomír Smatana. I proto se ve svých reportážích snažil informovat o životě obyčejných lidí. Za sebou má také působení v české sekci čínského rozhlasu nebo reportování o zásahu policie na technoparty CzechTek v roce 2005. I na to, jak mu tehdejší premiér Jiří Paroubek vzal mikrofon, vzpomíná v nejnovějším díle podcastu Background ČT24.
Češi nemají přehled o Slovensku. Většina si ale myslí, že mu rozumí, říká rozhlasový reportér Smatana
Slovensko zná Ľubomír Smatana velmi dobře – koneckonců se na něm narodil a čtyři roky tam strávil jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu. Jeho poslední cesta ho ale zavedla na Ukrajinu, kde informoval o válce s Ruskem. „Neměl jsem strach, protože jsem si byl celkem jistý, že na západní Ukrajině na hranicích to nikdo bombardovat nebude. To by musela být obrovská náhoda,“ říká s tím, že tak nebyl přímo ve válečné zóně.
Přípravy na možný příchod války do města sledoval v černomořské Oděse, později se hlásil ze Lvova či hraničních přechodů se Slovenskem a Maďarskem. „Pořád jsem se zabýval prací, abych se nemusel zabývat něčím jiným. Ani jsem neměl čas se zabývat něčím jiným,“ popisuje a dodává, že reportáže zejména o uprchlících často stříhal i na ulici.
Čeští novináři mají luxusní postavení
Nejdelší období strávil Smatana v zahraničí na Slovensku, kde působil v letech 2006 až 2010 jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu. „Přihlásil jsem se, protože jsem věděl, že to umím udělat podstatně zajímavěji, než do té doby všichni dělali,“ vzpomíná na konkurz, který byl podle něj nastavený tak, aby ho vyhrál Slovák. Místo ale získal a čtyři roky přinášel, jak říká, hlavně příběhy obyčejných lidí.
„Snažil jsem se vyhýbat politickému zpravodajství. Musel jsem ho dělat, ale není to odraz země. Odraz země je to, co dělají normální lidé,“ říká a naráží na to, že většina Čechů podle něj Slovensku nerozumí. „Češi nemají dobrý přehled o tom, co se na Slovensku děje. Výlet do Tater neznamená, že rozumím Slovensku. Pokecám si tam s někým a je to sranda, ale není to zásadní vhled do duše Slováka nebo Slovenky.“
Čeští novináři ale podle něj mají v zemi luxusní postavení. „Slováci mají rádi, když s nimi mluví zahraniční novinář, kterému rozumějí. Česká média mají na Slovensku dobrý zvuk, především Česká televize,“ vysvětluje s tím, že v Česku zase dobře fungují slovenští žurnalisté.
O Slovensku napsal někdejší zpravodaj ČRo po návratu knihu Jánošíci s těžkou hlavou, v níž popisuje nejen tamější mentalitu. „Slováci mi přijdou zadumaní. Sami sebe ničí a podceňují. Mají trochu komplex ze své malosti,“ odpovídá, ale vyzdvihuje osobní přístup lidí. „Na Slovensku se člověk snáze seznamuje. Vztahy jsou vřelejší a domáčtější.“
Čínské nesmysly a bláboly
Během své práce zažil Ľubomír Smatana i řadu kuriózních okamžiků. Například když mu při rozhovoru v roce 2005 vzal mikrofon tehdejší premiér Jiří Paroubek. „Rozčílil se, když jsem mu položil nějakou nezávadnou, ale nutnou otázku. Dost ho to vytočilo, tak mi ho vzal. Ale já jsem si ho vzal zpátky,“ usmívá se při vzpomínce na pokrývání kontroverzního policejního zásahu na technoparty CzechTek, která se odehrála na louce u Mlýnce na Tachovsku a rozehnala ji policie.
„Byla to obrovská škola, protože jsem měl vstupy každou půlhodinu nebo hodinu. A asi si mě zapamatovali v ústředí,“ naráží na přesun do centrální redakce Radiožurnálu.
Ještě předtím ale dva roky pracoval pro českou sekci čínského státního rozhlasu. Přihlásil se do ní na základě nabídky, která přišla všem zaměstnancům Českého rozhlasu. „Uvědomoval jsem si, že Čína je komunistická země, kde vládne jistý druh cenzury, a že tam nebudu moct dělat všechno, co bych chtěl dělat,“ vypráví.
Svoje obavy ale zpětně označuje za liché, zejména proto, že stanici poslouchalo jen pár stovek lidí. „Vysílaly se tam nesmysly jako různá politická prohlášení, která byla napsána češtinou nepoužitelnou do vysílání,“ říká. Jeho prací tak bylo hlavně text upravit, jednou za čas ale mohl vyjet i mimo Peking a natočit vlastní reportáž.
„Bral jsem to tak, že každý stát má druh své propagandy. Oni tomu říkají, že šíří dobré jméno vlastního státu,“ přibližuje svůj tehdejší pohled. „Nebral jsem to jako zásadní propagandu, protože mi připadalo, že to nemůže mít žádný dopad. Byly to nesmysly a bláboly, které odpovídaly tomu, co se psalo za komunistů v Rudém právu. Spíš nám to bylo k smíchu.“
Regionální pohled
Práce reportéra ho baví, i když původně studoval biologii a chemii na plzeňské pedagogické fakultě a v 90. letech se živil manuálně nebo pracoval v cestovní kanceláři.
Právě z cest psal Smatana první reportáže do časopisů, do plzeňské pobočky Českého rozhlasu se dostal v roce 2000. „Ze začátku jsem trávil v rádiu hodně času, pořád jsem sledoval, co tam lidé dělají. A musel jsem se naučit točit reportáže,“ říká. „Regionální pohled je důležitý v tom, že se naučíte řemeslo a pak jdete dál,“ vzpomíná na začátky v plzeňském rozhlase.
Naopak v současnosti žádnou změnu neplánuje. „Chci být nadále reportér, maximálně bych mohl ještě víc psát nebo udělat nějaký rozhlasový nebo obrazový dokument,“ přemítá. Na otázku, jestli by udělal něco jinak, odpovídá, že by možná déle zůstal v Číně. „Jinak si spíš občas říkám, že jsem něco neudělal, jak se mělo udělat. Že jsem něco mohl udělat lépe. Ale ještě jsem neskončil, ještě žiju,“ uzavírá s úsměvem.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify,
Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.