Český prezident Václav Klaus v souvislosti se vstupem země do Evropské unie opakovaně vyjadřoval obavy, aby se v ní jeho země nerozpustila jako kostka cukru v šálku čaje a tuzemští euroskeptici společenství rovnou připodobňovali k nadvládě Sovětského svazu. Kořeny české nedůvěry k integračnímu projektu ovšem sahají do minulosti ještě hlouběji – a mají německé a i rakouské akcenty.
Spisy hoří už v Bibli. Židé z Efezu se podle Nového zákona demonstrativně vzdávali magie tím, že veřejně pálili své knihy.
Německý kazatel Martin Luther se svými wittenberskými žáky změnil na popel kanonické právo i papežskou bulu.
Nacisté na berlínském Bebelově náměstí vmetli do ohně knihy od devadesátky autorů, mimo jiné Liona Feuchtwangera a Sigmunda Freuda.
V normalizační Praze hodovaly plameny na díle Bohumila Hrabala.
Američtí evangelíci rozdělávali oheň pod příběhy čarodějnického učně Harryho Pottera.
Česká politička Jana Bobošíková v únoru 2009 oznámila, že spálila Lisabonskou smlouvu.
Pálení knih má očistnou ambici, protože v symbolické rovině oheň nemaže jenom slova, ale i jejich původce, a Bobošíková chtěla svým dramatickým gestem varovat před hrozbou, kterou podle ní reformní unijní dokument představoval pro svrchovanost Prahy.
Paragrafy evropského ujednání navíc nehořely na náhodném místě, ale před sochou Edvarda Beneše – na ochranu dekretů, kterými poválečné Československo konfiskovalo majetek odsunutých německých obyvatel. Smlouva z Lisabonu totiž prý mohla tento historický krok popřít.
*britský akademik*
S úvahami o unijní skepsi dlouhou dobu pracovala pouze publicistika a první politolog, který ji uchopil taky pro potřeby univerzitních aul, byl až Paul Taggart na sklonku devadesátých let.
Profesor z univerzity v anglickém Sussexu popsal euroskepticismus jako myšlení opřené o způsobilou i nekvalifikovanou „opozici vůči procesu evropské integrace“ a spolu se svým kolegou Aleksem Szczerbiakem ho začal dělit na měkký a tvrdý. Zatímco první z forem se staví do opozice jenom k některým projevům evropského sjednocování (a často argumentuje národním zájmem), druhá odmítá unijní integraci z její podstaty.
Definice i třídění mluvčích, kteří proti Unii brojí, se mezi politology množí a zpřesňují dodnes, podstata euroskepticismu ale zůstává tatáž. Jeho stoupenci vyjadřují nedůvěru vůči procesu sjednocování starého kontinentu, které před necelými sedmdesáti lety odstartovalo ocelářské a uhelné partnerství mezi Francií, Německem, Itálií a státy Beneluxu.
V Česku, ačkoliv je samo členem Evropské unie pouhých patnáct let, pak tato skepse rezonuje nebývalou měrou – třeba i proto, že do veřejného prostoru už po léta vstupuje z těch nejvyšších míst.
*Václav Klaus*
Pražská diplomacie se o členství v západoevropském spolku přihlásila bezprostředně po Listopadu.
Občanské fórum volalo po návratu do Evropy, ministerský předseda Marián Čalfa adresoval špičkám evropského společenství v prosinci '89 dopis, ve kterém vyjádřil zájem Československa o přistoupení, a prezident Václav Havel mluvil o šanci zajistit, že evropský pořádek v budoucnu nebudou určovat výlučně „velcí a mocní“.
Včlenění porevoluční republiky do západoevropských struktur navíc v počátku devadesátých let platilo za ukázku zdárného opuštění role sovětského satelitu, politikům dávalo šanci obhájit i nepopulární kabinetní tahy, pokud se zrovna děly kvůli českému členství… a veřejnosti předkládalo pozitivní vizi, k jejímuž naplnění se upínají národní snahy.
Občanská demokratická strana, hegemon tehdejší politické scény, si tak dokázala vítězství ve volbách ve dvaadevadesátém roce zajistit i slibem zapojení Prahy do společnosti Paříže, Londýna a Říma. Václav Klaus jako stranický i ministerský předseda ovšem už o rok později psal, že ve vyhlížené mezinárodní formaci probíhá „novodobý proces centralizace a unifikace“.
V roce 1996 stále ještě jako premiér přesto podal za Česko přihlášku ke členství v Evropské unii. A když občané o šest let později v referendu rozhodovali, zda s přičleněním souhlasí, byl už prezidentem a místo doporučení jak hlasovat prohlásil, že vztah Prahy a Bruselu je „manželství z rozumu, nikoliv z lásky“.
Když se Česká republika do Evropské unie první květnový den roku 2004 začlenila, vystoupal na mytickou horu Blaník, ze které mají podle legend v čase národního ohrožení vyjet svatováclavská vojska. Zde se nechal vyfotografovat s půllitrem piva a rytířským štítem, v televizním projevu vyzval občany k odvaze – a tuzemské euroskepsi propůjčil svůj hlas na zbytek svého hradního mandátu.
*český euroskeptik*
Prezidentská kancelář není jediným místem, ze kterého v Česku zněl nebo zní euroskeptický tón. Prostor mu v uplynulých patnácti letech dopřávaly stranické sekretariáty, odborná fóra institutu CEVRO a Centra pro ekonomiku a politiku stejně jako publicistika tuzemských médií, včetně těch mainstreamových. Zkrátka proto, že představuje platnou součást společenské diskuse.
V případě politických pracoven se ovšem může měnit i ve vítaný nástroj, jehož prostřednictvím lze oslovovat ideové sympatizanty nebo mobilizovat voliče. A i když jádro euroskeptické rétoriky pracuje s konfrontací mezi nadnárodní institucí na straně jedné a národem či národním státem na straně druhé, argumentační směs je tak pestrá, že v minulosti dovedla pojmout krajní pravici, standardní konzervativce i levicové komunisty.
Český euroskeptik varuje před unijním úřednictvem a jeho regulemi.
- „Nechceme se znovu nechat sevřít všeobjímající byrokracií Bruselu.“ – ministr zemědělství z ODS Petr Gandalovič (2008)
Český euroskeptik považuje unijní politiku za marxistickou.
- „Fanatická marxistická touha za každou cenu odstranit demokratické státy jako záruku občanských svobod se v dějinách lidstva dosud nikdy nepřiblížila realitě tak, jak tomu je v zatím naštěstí neratifikované evropské ústavě.“ – politolog Miloslav Bednář (2004)
Český euroskeptik považuje unijní politiku za imperialistickou.
- „Ve skutečnosti jde o návrat imperialismu velkých evropských zemí – jen se prosazuje jinými prostředky.“ – publicista Věstislav Křenek o Lisabonské smlouvě (2008)
Český euroskeptik odmítá propojování členských zemí do podoby federace.
- „Sny o velké a sjednocené Evropě snili blázni i géniové, zloduši i titáni, s motivací nepochybnou i pochybnou. O čem jiném snili G. J. Caesar, Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler, co jiného měli na mysli svatý Vojtěch, Jiří z Poděbrad, L. N. Trockij a proletáři všech zemí?“ – předseda ODS Mirek Topolánek (2003)
Český euroskeptik vyjadřuje obavy o omezení státní suverenity.
- „Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.“ – právník a publicista Tomáš Břicháček (2015)
Český euroskeptik se obává superstátu s totalitním potenciálem.
- „Totalita, Orwell, zotročení a velký bratr z Bruselu. Evropská unie vás chce všude sledovat.“ – předseda SPD Tomio Okamura (2019)
Český euroskeptik varuje před zmizením češství.
- „Musíme zabránit redukci národních identit na pouhá etnika.“ – Manifest českého eurorealismu (2001)
Český euroskeptik vidí podobnost mezi Unií a Sovětským svazem.
- „Podařilo se nám nestat se součástí SSSR a můžeme pomalu, ale jistě začít hovořit o Evropském svazu socialistických republik.“ – předseda České pravice Milan Simkanič (2003)
Český euroskeptik vidí podobnost mezi Unií a třetí říší.
- „S pomocí přátel jsme se zbavili Třetí říše a teď nám před očima vzniká čtvrtá.“ – předseda České pravice Milan Simkanič (2003)
Český euroskeptik považuje Unii za nástroj Berlína.
- „Je životně důležité, aby síly navazující na dědictví německého nacismu nezískaly právo vydírat český stát individuálními majetkovými nároky v souladu s mezinárodním právem odsunutých sudetských Němců.“ – KSČM o Lisabonské smlouvě (2009)
*francouzský reportér*
Na začátku ledna před deseti lety zahájila Praha diplomatický maraton. Česko jako v pořadí druhý nový členský stát začalo předsedat Radě Evropské unie a z tehdejšího premiéra Mirka Topolánka se měl na nadcházejících šest měsíců stát jeden z nejvlivnějších politiků starého kontinentu.
Do republiky předsednictví doplulo na přelomu roku po Seině a televizní publicista Jean-Bernard Cadier chtěl divákům France 24 povědět víc o zemi, jejíž ústavní činitelé se k Unii stavěli přinejmenším rezervovaně a samu diplomatickou misi nechali doprovodit ironickým mottem „Evropě to osladíme“.
Za českým euroskepticismem, konstatoval tehdy novinář, stojí historická zkušenost se ztrátou Sudet po mnichovské konferenci v roce 1938 a se sovětskou invazí o třicet let později. Obě traumata totiž způsobila „bytostnou nedůvěru“ k západoevropským zemím, které měly Prahu v prvním případě zradit a ve druhém jen laxně přihlížet jejímu porobení – namísto toho, aby jí pomohly.
Českou skepsi, soudil francouzský reportér, způsobuje „váha dějin“.
*Edvard Beneš*
Když poslankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková pálila Lisabonskou smlouvu, dělo se to na symbolickém místě – v rodné vsi Edvarda Beneše přímo před státníkovou sochou, již tam svého času slavnostně odhalil prezident Klaus.
Tentýž politik sice v roce 2004 odmítl podepsat zákon, který poslanci prosadili pouhých čtrnáct dní před českým vstupem do Unie a Benešovi jím připsali zásluhy o stát (až do té doby znalo české právo jen „lex Masaryk“), pět let nato ale Klaus právě kvůli Benešovi otálel s podpisem úmluvy z Lisabonu; vyžadoval záruky, že dokument nijak nezpochybní poválečné dekrety.
Druhý československý prezident se stal jedním z nejvýraznějších nosičů tuzemského váhání nad podobou a smyslem evropské integrace.
*sudetský Němec*
Němci představují pro českou společnost element, vůči kterému se je třeba opakovaně vymezovat – co víc, teprve toto vymezení mnohdy dotváří tuzemskou identitu.
Historik František Palacký v předminulém století vystavěl na příběhu česko-německého „stýkání a potýkání“ celé národní dějiny, dohoda z bavorského Mnichova dosud platí za jedno z hlavních tuzemských traumat a soudobé národnostní složení Česka zásadně předznamenalo poválečné vysídlení statisíců německých obyvatel, za kterým stála vedle rozhodování velmocí právě Benešova politika.
Představa, že se se sudetskými Němci a jejich potomky Češi znovu setkají v jednom nadnárodním domě, proto některé tuzemské politiky znepokojila natolik, že ji začali kvůli členství v Unii hlasitě pojmenovávat – ať už se z jejich strany jednalo o kalkul, nebo reálné obavy z destrukce poměrů, které nastavil konec druhé světové války.
Brněnští komunisté upozorňovali na hrozbu opětovné německé kolonizace a jejich stranický teoretik mluvil o revanšismu a reakčním pangermanismu. Strana političky, která v Benešově rodišti rozdělávala pod slovy oheň, varovala před ohrožením českého majetku „ze strany potomků nacistických kolaborantů“. A filozof Benjamin Kuras prorokoval vznik nadnárodního „novosudetského“ regionu Norimbersko-Chebsko.
Sudetoněmecké krajanské sdružení ze svých stanov vypustilo majetkové nároky na sjezdu před čtyřmi lety, Cheb zůstává součástí Karlovarského kraje a Norimberk dosud leží v Bavorsku.
*český respondent*
Vztah tuzemské veřejnosti k Evropské unii pravidelně sledují sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění a při pohledu na jejich číselné řady se ukazuje, že „německá karta“ dosud nikdy neměla výraznější dlouhodobý vliv, vyhrocené rétorice navzdory.
Kromě měsíců předcházejících českému přičlenění totiž politici sudetoněmecké téma nejhlasitěji otevírali před deseti lety – v době, kdy Unie usilovala o zefektivnění svého chodu lisabonským dojednáním a Praha se obávala, že by změny mohly otevřít zmiňované dekrety.
V roce 2009 ovšem Unii důvěřovaly tři pětiny respondentů a v předcházejícím i následujícím roce pětapadesát procent dotázaných, což v horizontu patnáctiletého členství představuje pro evropský projekt spíš tu lepší periodu. Vedle roku 2009 totiž šedesátiprocentní důvěru Unie vzbuzovala už jenom jedinkrát, a to v čase vstupu.
Současně se ovšem nedá tvrdit, že by se unijní společenství v Česku těšilo závratné popularitě; z průzkumů Eurobarometru ostatně tradičně vycházíme jako jedna z nejrezervovanějších zemí vůbec. Nejskeptičtěji se k Unii ovšem tuzemská populace nestavěla kvůli vnitropolitické „německé kartě“, ale viditelným vnějším potížím, do nichž se dostával evropský svazek jako celek.
V roce 2012 vrcholila krize eurozóny a s ní i spekulace, zda se předlužené Atény nevrátí od eura k drachmě. Členské státy se situaci snažily řešit i smlouvou o rozpočtové kázni a česká důvěra v EU se výrazně propadla.
V roce 2016 debatu určovala migrační krize. Šetření sociologů probíhalo jen pár měsíců poté, co unijní ministři vnitra proti vůli českého delegáta prosadili uprchlické kvóty a balkánské státy začaly zavírat uprchlickou trasu z Turecka. Tuzemská důvěra v EU hlásila nové (a dosavadní) minimum.
Časová souslednost i sociologické komentáře naznačují, že oba zmíněné problémy iniciovaly tuzemské pochyby o integračním procesu, případně je vystupňovaly. Pokud ale hlavní názorová linka českých euroskeptiků pracuje s otázkou národní identity a jejího ohrožení (ať už jde o rozpouštění češství nebo sudetoněmecké nároky), pro společnost nemusí jít o to nejpodstatnější téma.
Během nejbouřlivějších debat o migraci se sice hojně diskutovalo o kulturním ohrožení, které měl způsobit masivní příchod běženců z nekřesťanských zemí, za druhou největší nedůvěrou v Unii ale stála materiální otázka (peníze a možné ohrožení blahobytu) obsažená v dluhové krizi, během níž západní struktury sanovaly Řecko na pokraji bankrotu. V obou případech navíc veřejnost svou protiunijní nelibostí reagovala na reálné a aktuální potíže, kterým společenství čelilo.
Specifické je to, že se samotného Česka netýkaly přímo; země není součástí eurozóny a hromadná migrace ji výrazněji nezatížila. Nejistota vyvolaná evropským pnutím a způsob, jakým se ho špičky Unie snažily vyřešit (smlouva o rozpočtové odpovědnosti i kvóty), ale zavdaly důvod k pochybám, kritice a skepsi nad rozhodováním v Bruselu.
*vídeňský Brusel*
„Byli jsme i před Bruselem, budeme i po něm,“ napsal počátkem roku český politik Tomio Okamura. Varioval tak známý citát Františka Palackého, který v půli devatenáctého století totéž prohlásil o Rakousku… a v tuzemské debatě se zdaleka nejednalo o jediné porovnání Unie s habsburskou monarchií.
Kritickou řadu, která Brusel připodobňuje k sovětské Moskvě či nacistickému Berlínu, totiž císařská Vídeň mnohdy otevírá, a v projevech euroskeptiků tak kompletuje obraz všech mocenských center, která Prahu v minulosti připravovala o svrchovanost. Současně s tím přirovnává dobrovolné členství v mezinárodním spolku k politickému vazalství, válečné okupaci a příslušnosti k dědičné monarchii.
Už jako prezident mluvil Václav Klaus o českém členství jako o „vstupu do další integrační organizace“ po nadvládě SSSR, třetí říše a Rakouska-Uherska. V novoročním projevu přirovnal volby do Evropského parlamentu k výběru poslanců pro vídeňský Říšský sněm, a když vstup do Unie glosoval coby sňatek z rozumu, příliš se nelišil od Františka Ladislava Riegera. Tento lídr české politiky v habsburském mocnářství se nechal ve své době slyšet, že se s Vídní přátelí z egoismu, protože „právě takoví přátelé bývají nejpevnější a nejspolehlivější“.
V tuzemské reflexi Bruselu coby vzdáleného centra moci, které je schopno více či méně pokořeným Čechům diktovat svou vůli, se tak opakují soudy i argumentační pozice, jež byly tuzemské politice vlastní už před půldruhým stoletím, včetně příležitosti pro nacionalistické akcenty. A prostřednictvím Rakouska je možné vysvětlit protiunijně laděnou skepsi i mezi řadovými Čechy.
*Jan Patočka*
Jan Patočka, zřejmě nejvýznamnější český filozof dvacátého století, se ve svých textech opakovaně vracel k historii rodné země a údělu jejích obyvatel. Výsledkem jeho úvah byl i koncept dvou národních poloh: „velkočešství“ zohledňujícího problémy Evropy a „maločešství“ soustředěného na poměry v české kotlině, národ a vlastní existenci.
„Moderní češství je společnost vybudovaná ‚zdola',“ konstatuje v esejistickém spise Co jsou Češi? a dodává, že soudržnost moderního českého národa vyrostla z vesnického obyvatelstva a „malých měšťáků“, protože horní vrstvy v době rakouského soustátí nepoužívaly češtinu. „‚Malé' české dějiny,“ pokračuje, „jsou zápasem této ‚zdola' vybudované společnosti o vzestup a rovnoprávnost.“
Pokud měl Patočka pravdu, dala by se česká skepse k evropskému projektu označit právě za projev „maločešství“ – sledování zájmů vlastní existence a národní potřeby domáhat se vzestupu a rovnoprávnosti. Jakkoliv se může zdát, že členství v Evropské unii zaručuje obojí.
