Městské divadlo Brno kraluje v tuzemsku muzikálu již několik let. Nejde však jenom o výtečné školení a výkony zdejšího souboru, ale také o impulsy, které tomuto žánru dodává jmenovaný divadelní dům importy zajímavých titulů. Už několikrát vyrukovala novotou zářící scéna na Lidické ulici s novinkami v oboru. Stačí vzpomenout nedávné hity jako byly české premiéry titulů Čarodějky z Eastwicku, Oliver! nebo veleúspěšná Marry Poppins. Podobné dramaturgické transporty z anglické půdy, která je brána za muzikálové království Evropy, nyní pro změnu zpestřila novinka německé provenience v podobě muzikálu Papežka.
Autor muzikálu Dennis Martin vyšel z košaté knižní předlohy americké autorky Donny W. Crossové, která zpracovala bájný příběh z devátého století, kdy měla podle legendy usednout na papežský stolec žena. Talentovanou Janu souhra náhod vynesla v přestrojení za muže až do čela římské kurie. Aby toho v legendě nebylo málo, potkala Jana ve Věčném městě a v nejvyšším církevním úřadu svoji někdejší lásku. To už ale předsedala církvi jako papež Jan Anglicus, jehož pohlaví se údajně prozradilo poté, co při procesí spadla z koně, porodila mrtvé dítě a sama zemřela.
Muzikály či spíše jejich libreta milují rozervané historické příběhy plné vášní, intrik, nevídaných situací i mimořádné lásky. Román Crossové Papežka, jak vidno, všechny tyto atributy měl, a tak byl přímo ideální látkou pro velkolepé muzikálové zpracování. Světovou premiéru zažila muzikálová novinka loni v malebném německém městečku Fulda, kde podle knižní předlohy Jana absolvovala klášterní školu. A s půlročním odstupem uvedl režisér Stanislav Moša ve svém brněnském divadle titul ve stejné výpravě, na níž se v plánované koprodukci skládala německá a česká strana.
Muzikál Papežka má opravdu velmi barvitý příběh, kdy je nutné divákovi zejména vsugerovat celoživotní pouť a důvěryhodnou přeměnu původně chudinké dívky z polopohanské rodiny v mimořádně vzdělaného církevního potentátka. To se inscenátorům daří už za pomoci až realistické scény Christophera Weyerse, který na točnu umístil velké segmenty. Ty se jednoduchým pootočením či rozestoupením mohou proměnit v klášterní staroněmeckou školu, císařský palác, římské fórum či lateránskou baziliku. Právě tato mobilní a přitom pompézní otáčející se výprava má velký vliv na konečné přijetí muzikálu jako velkolepé středověké show. Německý historický muzikál Papežka sází na pouhé vyprávění strhujícího příběhu, který je považovaný spíše za legendu či pozůstatek dobové protipapežské satiry. Dlužno přiznat, že divák v rychlém tempu jde celé tři hodiny od obrazu k obrazu a že v tomto díle není příliš ploch pro čistě lyrická místa, i když se Dennis Martin postaral o několik chytlavých duetů – a v Německu se z nich staly hity. Autor hudby neváhá sáhnout až k popově znějícím aranžmá, ve kterých se tradičně mísí hlučná sborová čísla. Stejně tak využívá až kontemplativní písně samotné Jany, kterou drtí láska k markraběti Geroldovi stejně silně jako oddanost a povinnost Bohu.
A vedle chytlavé hudební výbavy a velkolepých kulis získají diváky zejména výkony v titulních rolích. Dlužno poznamenat, že Brno má dvě skvělé Papežky, a to Hanu Holišovou a Svetlanu Slovákovou. Tady je skutečně požitkem pěvecká bravura, která jde ruku v ruce s koncentrovaným herectvím, o jakém si muzikály s populárními tvářemi v hlavním městě mohou nechat jenom zdát. Další zážitky na jevišti předvádějí v roli Gerolda herci Petr Gazdík a Robert Jícha, jejichž pěvecká suverenita a mocné tenory právem vyvolávají potlesk na otevřené scéně. Pro pořádek je třeba ještě pochválit stejně silné a působivé nasazení Aleše Slaniny v roli Anastasia a zkušeností přetékající výkon Ladislava Koláře jako řeckého učence Aeskulapiuse.
Brněnské premiéra muzikálu Papežka není žádným náboženským veledílem, jehož ideové vyznění by stejně zřejmě v nejateističtější zemi Evropy přišlo vniveč. Je zejména zručně předváděným hudebním příběhem, ve kterém budou diváci obdivovat vedle zmíněných pozitiv také umanutost mladé ženy, která se vydala na cestě za svým cílem v podobě církevního vzdělání. Přitažlivé, a myslím, že od vydání Eccova románu Jméno růže (které jako činohru hrají na stejném jevišti) stále módní kulisy raného středověku mohou z tohoto bystře dovezeného německého muzikálu udělat divácky vyhledávaný a originální zážitek. Podobný muzikál totiž Městské divadlo Brno ještě nikdy nenabídlo…
