Praha - Více než čtvrt milionu lidí bylo v Československu v letech 1948 až 1989 odsouzeno v politických procesech k několikaletému vězení, 241 z nich bylo popraveno. Mimořádný význam sehrály takzvané monstrprocesy, připravované a prováděné jako velké divadlo pro miliony diváků, čtenářů a posluchačů. Jedním z nich byl i proces s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“, který začal 20. listopadu 1952. Soud 27. listopadu vynesl 11 rozsudků smrti a tři tresty doživotního vězení.
Od předchozích politických procesů, v nichž byli souzeni jako odpůrci režimu členové nekomunistických stran, duchovní, živnostníci či příslušníci zahraničních jednotek bojujících za války na Západě, se tento proces odlišoval tím, že v něm před Státním soudem stanulo 14 vysokých funkcionářů Komunistické strany Československa (KSČ), z nichž většina zaujímala také vrcholné funkce ve státní správě. Sami tak nesli určitou míru zodpovědnosti za pořádání tisíců menších, ale neméně krutých a vykonstruovaných procesů, jejichž cílem bylo „zneškodnit třídního nepřítele“.
Bývalý generální tajemník ÚV KSČ (1945 až 1951) Rudolf Slánský navíc sám osobně dával pokyny k zatčení a vyslýchání mnoha z těch, po jejichž boku později stanul před soudem. Všech 14 bývalých funkcionářů bylo 27. listopadu 1952 shledáno vinnými z velezrady, špionáže a sabotáže a odsouzeno k nejvyšším trestům.
Jen tři z nich vyslechli ortel doživotního vězení, ostatních 11 z nich čekala cesta na popraviště, mezi popravenými byli kromě Slánského například ministr zahraničí Vladimír Clementis, náměstek ministra národní obrany Bedřich Reicin, novinář André Simone, tajemník krajského výboru strany v Brně Otta Šling či náměstek ministra zahraničního obchodu Rudolf Margolius.
Mezi třemi, kteří vyvázli s doživotním trestem, byl i náměstek ministra zahraničních věcí Artur London, který se díky své manželce, francouzské občance, z vězení po čtyřech letech dostal a proces popsal ve známé knize Doznání. Všichni odsouzení z tohoto procesu byli právně a občansky rehabilitováni, většina již v roce 1963.
Podobně jako v ostatních vykonstruovaných procesech vyšetřovatelé i v tomto procesu používali nezákonné prostředky, jako jsou vynucená přiznání po měsících fyzického i psychického týrání. A tak se například někdejší „druhý muž“ mocenské hierarchie poúnorového Československa Rudolf Slánský nakonec postupně přiznal k titoismu, trockismu, sionismu, špionáži a nepřátelskému postoji ke komunistické straně, jejímž aktivním členem byl od roku 1921.
Slánský byl před soudem například obviněn, že se v Moskvě stýkal s anglo-americkým agentem, generálem Heliodorem Píkou, který byl ve spojení s agentem imperialismu Eduardem Benešem. Slánský se nemohl hájit tím, že Píka byl bezúhonný a statečný důstojník, protože sám patřil k těm, kdo ho zradili a falešně obvinili. Nemohl ani říct, že je nesmysl nazývat Beneše agentem imperialismu, protože ho sám ve svých projevech tak nazýval.
