V důsledku globálního oteplování rychle stoupají teploty v Arktidě. Hranice, kde rostou sibiřské modřínové lesy, se neustále posouvá na sever a postupně vytlačuje rozsáhlé plochy tundry, které jsou domovem jedinečné směsice rostlin a živočichů.
Odborníci z Institutu Alfreda Wegenera připravili počítačovou simulaci toho, jak by se tyto lesy mohly v budoucnu rozšířit právě na úkor tundry. Tvrdí, že pokud se nepodaří změny klimatu zkrotit, je tundra odsouzená k zániku. Jen když se podaří dodržet ta nejpřísnější opatření na ochranu klimatu, mohlo by asi třicet procent tundry přežít. Studie vyšla na konci května v odborném časopise eLife.
Klimatická krize se v Arktidě projevuje výjimečně silně. Průměrná teplota vzduchu se tam za posledních padesát let zvýšila o více než dva stupně Celsia, tedy mnohem více než kdekoli jinde. A tento trend bude pokračovat.
Pokud budou přijata ambiciózní opatření ke snížení emisí skleníkových plynů (emisní scénář RCP 2.6), mohlo by se další oteplování Arktidy do konce století omezit na hodnotu těsně pod dvěma stupni. Podle modelových předpovědí, pokud emise zůstanou vysoké (scénář RCP 8.5), bychom se mohli do roku 2100 dočkat dramatického nárůstu průměrných letních teplot v Arktidě, a to až o čtrnáct stupňů Celsia oproti dnešnímu normálu.
„Pro Severní ledový oceán a mořský led bude mít současné i budoucí oteplování vážné důsledky,“ vysvětluje profesorka Ulrike Herzschuhová z Institutu Alfreda Wegenera na Helmholtzově centru pro polární a mořský výzkum.
„Dramaticky se ale změní i prostředí na pevnině. Rozsáhlé plochy tundry na Sibiři a v Severní Americe se masivně zmenší, protože hranice stromů, která se již nyní pomalu mění, bude v blízké budoucnosti rychle postupovat na sever. V nejhorším případě nezbude v polovině tisíciletí prakticky žádná tundra. V průběhu naší studie jsme tento proces simulovali pro tundru v severovýchodním Rusku. Hlavní otázka, která nás zajímala, zněla: jakou cestou emisí se musí lidstvo vydat, aby si zachovalo tundru jako útočiště pro flóru a faunu a také její roli pro kultury původních obyvatel a jejich tradiční vazby na životní prostředí?“
Tundra není poušť
Tundra je domovem jedinečného společenstva rostlin, z nichž zhruba pět procent je endemických, což znamená, že se vyskytují pouze v Arktidě. Mezi typické druhy patří dryádka osmiplátečná, mák kořenatý a také vrby a břízy, které se přizpůsobily místním drsným podmínkám – krátkým létům a dlouhým, úmorným zimám. Je také domovem vzácných živočišných druhů, jako jsou sobi, lumíci a některý hmyz, například arktický čmelák bombus polaris.
Herzschuhová a Stefan Kruse použili pro simulaci vegetační model LAVESI. „Umožňuje nám zobrazit celé stromové společenství na úrovni jednotlivých stromů,“ vysvětluje Kruse. „Model zobrazuje celý životní cyklus sibiřských modřínů v přechodové zóně k tundře – od vzniku a šíření semen přes klíčení až po plně vzrostlé stromy. Tímto způsobem můžeme velmi realisticky zobrazit postupující stromovou linii v oteplujícím se klimatu.“
Výsledky byly jasné: modřínové lesy by se mohly šířit na sever rychlostí až 30 kilometrů za desetiletí. Rozlohy tundry, která se kvůli přilehlému Severnímu ledovému oceánu nemůže přesunout do chladnějších oblastí, by se tak rok od roku stále více zmenšovaly. Vzhledem k tomu, že stromy nejsou mobilní a semena každého z nich mohou dosáhnout jen omezeného okruhu rozšíření, zpočátku by vegetace za oteplováním výrazně zaostávala, ale pak by ho doháněla.
Ve většině scénářů by v polovině tisíciletí zůstalo méně než šest procent dnešní tundry; zachránit zhruba třicet procent by bylo možné jenom s pomocí ambiciózních opatření na snížení emisí skleníkových plynů. V tom případě by se čtyři tisíce kilometrů dlouhý nepřerušený pás tundry na Sibiři rozdělil na dvě části, vzdálené od sebe asi dva a půl tisíce kilometrů. Jedna část tundry by vydržela na poloostrově Tajmyr na západě, druhá na poloostrově Čukotka na východě.
Zajímavé je, že i kdyby se atmosféra v průběhu tisíciletí opět ochladila, lesy by už bývalé tundrové oblasti zcela neopustily.
„V tuto chvíli je to pro sibiřskou tundru otázka života a smrti,“ říká v souvislosti se studií vedoucí projektu Chráněná území a klimatické změny Eva Klebelsbergová. „Větší území můžeme zachránit jenom s velmi ambiciózními cíli v oblasti ochrany klimatu. A i v takovém případě budou nakonec v nejlepším případě existovat dvě oddělená místa s menšími populacemi rostlin a živočichů, které budou velmi zranitelné vůči rušivým vlivům. Proto je důležité, abychom v těchto oblastech zintenzivnili a rozšířili ochranná opatření a chráněná území, a zachovali tak útočiště pro jedinečnou biodiverzitu tundry,“ dodává Klebelsbergová.
