Lidská civilizace je životně závislá na vodě, přesněji na dostatečném množství kvalitní pitné vody. Světový den vody se slaví proto, aby se důležitost této zdánlivě všudypřítomné tekutiny připomínala.
Pět důvodů, proč slavit Světový den vody. Je plná mikroplastů, v podzemí jí ubývá...
Svět slaví Den vody 22. března už od roku 1992. Je to látka, která umožňuje existenci života: podmiňuje možnost chemických reakcí, je součástí živých organismů a zajišťuje také fungování lidské společnosti. Lidstvo ale v současnoti čelí řadě problémů, které jsou s vodou spojené. Více než miliarda lidí na světě trpí kvůli vysychajícím zdrojům.
Ubývání podzemní vody
V minulosti si člověk musel vystačit s vodou, která existovala přirozeně na povrchu naší planety – až už to byla ta dešťová, nebo z jezer a řek. V moderní době se však lidstvu podařilo naučit se získávat přístup také k takzvaným podzemním zásobám vody. V současné době nejspolehlivějším a největším zdrojem pitné vody. Nacházejí se v prasklinách a vrstvách v půdě. Více než dvě miliardy lidí jsou na ně odkázány, využívají tuto vodu jak pro sebe, tak pro zvířata a rostliny.
Podzemní voda je sice obnovitelný zdroj, ale nikoliv nevyčerpatelný. Doplňuje se velmi pomalu z dešťové vody. Rezervoáry podzemní vody jsou už nyní pod enormním tlakem s tím, jak přibývá lidí na planetě a jak se zvětšuje spotřeba vody zejména pro zemědělství.
Hloubkové vrty ukazují alarmující stav podzemní vody (zdroj: ČT24)
Podle nové studie, která vyšla v odborném časopise Nature Climate Change, klimatické změny vše zhoršují, vedou k obdobím sucha a vyšším teplotám. Podle této práce budou mít dlouhodobý dopad na to, jak rychle se zásoby podzemní vody budou schopné doplňovat.
Mezinárodní vědecký tým se podíval na známé velké zásoby sladké vody a porovnal je s klimatickými modely, které využívá OSN. Chtěli z nich zjistit, jaká je budoucnost těchto klíčových rezervoárů.
„Podzemní vody jsou neviditelné. Tento masivní zdroj, o němž většina lidí moc nepřemýšlí, je zásadní pro globální produkci potravin,“ komentoval práci její hlavní autor Mark Cuthbert. „Efekt, který teď pozorujeme, ukazuje, že dochází k dlouhodobým zpožděním v doplňování podzemních vod. Tyto systémy mají paměť a na některých místech je tato paměť hodně dlouhá,“ uvedl vědec pro agenturu AFP.
Podle jeho výzkumu se během dalších sto let plně doplní jen přibližně polovina těchto vodních zdrojů. Což znamená, že ve zbytku oblastí bude potenciálně docházet k nedostatkům vody, na níž tam byli doposud zvyklí. „Dalo by se to nejlépe popsat jako časovaná bomba – protože klimatická změna, která se projevuje nyní, se na podzemních vodách, řekách a mokřinách projeví až o hodně později,“ komentoval Cuthberg.
Voda plná mikroplastů
O mikroplastech se hovoří relativně krátkou dobu, ale o to intenzivněji. Tyto drobné částečky umělých hmot se dostanou kamkoliv – a když už tam jsou, v podstatě se jich nedá zbavit.
Na výskyt mikroskopických částic upozorňuje v poslední době stále více studií i expertů. Loni je vědci našli v kohoutkové vodě, v mořských rybách, pivu či v mořské soli, ale také v balených nápojích i lidských exkrementech. Protože jde o poměrně nový fenomén, řada těchto výzkumů není úplně dokonalá, například výzkum o mikroplastech v pivu byl metodologicky nepodařený.
Zatím není jasné, jaký je dopad mikroplastů na zdraví člověka nebo ekosystémů, ale existují odůvodněná podezření, že jsou negativní. Například francouzským vědcům se vloni podařilo prokázat, že mikroplasty škodí mořským šnekům. Škodlivé látky, které mikroplasty obsahují, mohou zřejmě zhoršovat schopnost těchto měkkýšů reagovat na nebezpečí a bránit se predátorům, tvrdí výzkum. Zda něco podobného může potkat i člověka, není jasné, ale v současné době to zkoumá řada vědeckých týmů po celém světě. Podle vědců si ale mikroplasty zasluhují další pozornost už proto, že na sebe mohou prokazatelně vázat škodlivé látky.
Pokud by se to potvrdilo, byl by to problém: český výzkum před rokem potvrdil, že tyto drobné plastové částice zatím není možné z pitné vody zcela odstranit. Ukázal to výzkum vědců z Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR. V litru upravené pitné vody zůstává 300 až 900 částic mikroplastů.
Mezi nalezenými mikroplasty byly nejčastější materiály PET, polypropylen a polyethylen, které tvořily 70 procent. Celkově vědci našli ve vodě mikroplasty z 12 materiálů. Tvarově měly částice většinou formu úlomků, v jedné úpravně převažovala ve vodě vlákna.
Tání ledovců
S vodou je problém také v pevném skupenství. Konkrétně s ledem v ledovcích, který v posledních desetiletích značně rychle ubývá. Týká se to ledovců po celé planetě, někde je příčina přirozená, jinde se jedná o projev zrychlujícího oteplování planety.
Největším problémem je tání ledovců v Antarktidě, kdy ledu ubývá enormní množství. Vědci zkoumali Antarktidu od roku 1979 do roku 2017 a zjistili, že v prvních letech přicházela zhruba o 40 gigatun ledu ročně, v posledním období to je až 252 gigatun.
„Jak antarktický ledový povrch pokračuje v tání, očekáváme, že kvůli tomu v dalších staletích dojde k několikametrovému vzestupu hladiny oceánů,“ komentoval výsledky hlavní autor práce Eric Rignot. Důležitý je objev, který se týká východní části Antarktidy. Už dlouho se ví, že právě tato oblast se výrazně podílí na ztrátě ledu. „Je zřejmě ještě citlivější na změnu klimatu, než se dosud předpokládalo. A je to velmi důležité, protože obsahuje více vody než západní Antarktida a Antarktický poloostrov dohromady,“ komentovali výsledky vědci.
Ale podobně zásadní se pro lidstvo může stát také tání ledovců v Asii – podle studie univerzity v nizozemském Utrechtu mohou tamní ledovce do konce století ztratit až třetinu svého objemu, pokud se dramatické tempo oteplování naší planety nezastaví. Jeden z nejrychleji tajících se jmenuje Paj-šuej a leží v provincii Jün-nan na jihozápadě Číny. Na hraně oblasti známé jako Třetí pól, která je rozlohou zhruba jako třináct území Česka a po Antarktidě a Grónsku je třetím největším shlukem ledu na Zemi.
Výzkumy ukazují, že od roku 1982 se tento ledovec zmenšil o plných šedesát procent. Pokud ledovce v této oblasti zmizí, budou ohrožené zdroje vody pro dvě miliardy lidí.
Tento problém se týká i Evropy, třeba Rhonský ledovec ve Švýcarských Alpách ustoupil za sto let téměř o 1,5 kilometru. Místní obyvatelé a hoteliéři se snaží proces zpomalit speciální bílou plachtou, díky níž se led tolik neohřeje, a na místě dál budují turisticky vyhlášené ledové jeskyně. Jenže podle vědců ledovce v Alpách kvůli změnám klimatu jednoho dne zcela zmizí.
Podle předpokladů expertů nejvíc ledu ubývá v oblastech, které jsou blízko stále teplejší oceánské vody. „Jak klimatická změna posílá směrem k těmto oblastem stále více tepla, budou přispívat v dalších desetiletích ke zvyšování hladin oceánů,“ dodal Rignot.
Aby déšť neodtekl
Kvůli proměnám krajiny způsobeným člověkem nedokáže příroda zadržet zdaleka takové množství vody jako v minulosti. Týká se to stejnou měrou blízkovýchodních zemí jako severu Ameriky nebo střední Evropy.
Za problémy se suchem si lidé mohou částečně sami, tvrdí geolog a ekolog Václav Cílek. Setkaly se podle něj dva negativní jevy, a to úbytek srážek a činnost člověka. Úbytek vody ve spodní vrstvě, tedy v hloubce dva metry či více, je podle něj způsoben nejvíce hospodařením v lesích. Zejména smrkové porosty podle něj fungují jako deštník, protože si vodu odeberou hned z povrchu a neumožní její průsak.
Střední vrstva v hloubce kolem půl metru až metru je podle Cílka poškozená nejvíc chemizací. V této vrstvě má půda o 0,7 stupňů Celsia vyšší teplotu než před několika lety, proto se voda více odpařuje. Nejsvrchnější části půdy zase chybí organická hmota.
Problémy současné krajiny se podle Cílka netýkají jen Česka a není možné z nich vinit pouze totalitní systém před rokem 1989. „Začalo to už za Rakouska-Uherska,“ uvádí. Nevhodné nakládání s krajinou se podle něj střetlo se změnami počasí, konkrétně s dlouhodobou tlakovou výší nad střední Evropou. Funguje podle něj podobně jako kámen v pomalé řece, který voda obteče. Druhým důsledkem tohoto jevu jsou poměrně tuhé zimy.
Klíčové bude zadržet vodu v krajině také podle bioklimatologa Miroslava Trnky z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd. V rámci boje proti suchu je mimo jiné nutné pěstovat rostliny, které mají kořeny hlouběji v zemi. V krajině se nabízejí i další možnosti. Kromě stavby nádrží a rybníků je možné například rozvolnit říční nivy a dovolit řekám znovu meandrovat, tedy plout přirozeně a tvořit zákruty. Možné je bránit odtoku z lesa nebo budovat lesní cesty tak, aby po nich voda neodtékala.
Trnka doporučuje také obnovování mokřadů, které ustoupily zemědělské půdě. V řadě případů stejně tato půda není moc výnosná. Leckdo se o to už pokouší. „Velká role státu je v tom, aby těmto aktivitám pomohl,“ nabádá Trnka.
Znečištěné oceány
V roce 2017 byl prozkoumán Hendersonův ostrov v Tichém oceánu – jde o jedno z nejodlehlejších míst planety. Narazili tam na největší hustotu plastového odpadu na světě, pláže ostrova pokrývá na 38 milionů kusů plastu o celkové váze přes 17 tun.
Liduprázdný Hendersonův ostrov o rozloze 47 kilometrů čtverečních, který je součástí britského zámořského území Pitcairnovy ostrovy, je od nejbližšího osídleného místa vzdálen více než pět tisíc kilometrů. Nachází se ovšem na konci obrovského víru mořských proudů v oblasti jižního Tichého oceánu, který plovoucí odpad, zejména plast, zachytává. Ostrov se stal příkladem toho, jak rozsáhlé je zamoření oceánů umělohmotným odpadem.
Podle vědců přibude každý rok na světě 300 milionů tun plastu, které nejsou zrecyklovány. Americký časopis Science zase uvádí, že rok co rok v moři skončí osm milionů tun plastů. Vědci mají za to, že ve všech světových oceánech může být až 110 milionů tun plastového odpadu.
Události ČT: První firmy se v Česku zavázaly, že omezí jednorázové plasty (zdroj: ČT24)
Na velikost problému upozornil také objev takzvaných „plastových kontinentů“. Jde o několik velkých koncentrací umělohmotného odpadu, který tvoří rozsáhlé ostrovy plující po hladině. Před rokem mezinárodní tým změřil ten největší – je podle nové studie ještě větší, než se vědci domnívali. Rychle se zvětšuje a momentálně jeho plocha přesahuje rozlohu Německa, Francie a Španělska dohromady.
Vědci mu říkají „Great Pacific Garbage Patch“ (GPGP) neboli Velká tichomořská odpadková skvrna. „Našli jsme v něm asi 80 tisíc tun plovoucího plastu,“ uvedl Laurent Lebreton, hlavní autor studie, která vyšla v odborném časopise Scientific Reports. Pro srovnání to odpovídá hmotnosti asi 500 velkých letadel. A jde o šestnáctkrát větší množství plastu, než ukazovaly dosavadní průzkumy. Nejvíc ale vědce zaskočilo, z kolika kusů plastu se plovoucí ostrov skládá – odhadují to na 1,8 bilionu kusů umělé hmoty.
Proč je plast v oceánu takovým problémem? Většinu částic v oceánech tvoří výše pospané mikroplasty, tedy částečky menší než pět milimetrů. Mohou se snadno dostat do zažívacího traktu mořských ryb, ptáků, plazů i savců. Přes ně zase proniknou do vnitřností predátorů, jako jsou medvědi nebo žraloci.
„Jiný dopad mají větší kousky plastů, především zbytky rybářských sítí,“ uvedl mořský biolog Laurent Lebreton. V nich mohou zvířata uvíznout – savcům a ptákům brání v pohybu a dýchání, ryby si o pevná plastová vlákna sítí zase mohou pořezat citlivé části těl. Pro mnoho druhů méně obratných zvířat, jako jsou třeba mořské želvy, představují sítě prakticky jistotu smrti.