Před osmdesáti lety odmítli Finové ustoupit Sovětům. Jejich přesile se pak v zimní válce bránili tři měsíce

Přesně před osmdesáti lety vpadly sovětské jednotky do Finska a začala takzvaná zimní válka. Stalo se tak poté, co Helsinky odmítly bezprecedentní územní požadavky Moskvy. Sovětský svaz očekával bleskovou válku, Finové se však přesile dokázali bránit tři měsíce. Nakonec sice přišli o část svého území, na rozdíl od Moskvou anektovaných pobaltských republik ale uhájili svou suverenitu.

Finští vojáci během zimní války
Zdroj: Wikimedia Commmons Autor: Military Museum of Finland [Public domain]

Neutrální Finsko se mělo po Polsku a pobaltských zemích stát dalším obětním beránkem tajného dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop, v němž si v srpnu 1939 nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz rozdělily východní Evropu.

Sovětský svaz na Finsku požadoval, aby Moskvě postoupilo strategicky důležitou Karelskou šíji včetně několika ostrovů ve Finském zálivu a pronajalo jí k vojenským účelům poloostrov Hanko, ležící západně od Helsinek. Finsko s některými ústupky souhlasilo, jiné ale vláda prezidenta Kyöstiho Kallia razantně odmítla.

Záminkou byl Sověty zinscenovaný útok 

Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident z 26. listopadu 1939, kdy Sověti zaranžovali na hranicích útok proti svým vojákům. Moskva vypověděla smlouvu o neútočení a 30. listopadu v 6:50 ráno místního času začala válka.

Sověti nejdříve zahájili ostřelování finského pohraničí a bombardování finských měst a asi o hodinu později vpadla Ruská armáda bez vyhlášení války po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji do Finska.

Podle sovětského vůdce Josifa Stalina mělo jít o válku bleskovou. Oproti předpokladům se ale ukázalo, že Rudá armáda oslabená čistkami není připravena vést útočnou válku. Neschopnost sovětské armády pod velením Kirila Měreckova vyšla najevo už první měsíc bojů o pověstnou Mannerheimovu linii, tedy systém opevnění napříč Karelskou šíjí.

Mannerheimova linie skrz Karelskou šíji
Zdroj: Wikimedia Commmons
Autor: Jniemenmaa [CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)]

Finové čelili dvojnásobné přesile

Na odpor se sovětské armádě čítající v době útoku asi půl milionu mužů postavilo čtvrt milionu mobilizovaných finských vojáků, jejichž úkolem bylo bránit tisíc kilometrů dlouhou finsko-ruskou hranici. Navzdory ruské početní i materiální převaze se Finové, posílení o více než osm tisíc švédských dobrovolníků a o stovky dobrovolníků z dalších zemí, dokázali bránit až do ledna.

Finští bojovníci se výborně pohybovali na lyžích, bíle maskovaní splývali se zavátou krajinou. Významně se jim též vyplácela partyzánská taktika. V bojích využívali i takzvané Molotovovy koktejly, zápalné zbraně, pojmenované po nenáviděném sovětském ministrovi zahraničí. Do karet Finům hrálo i mrazivé počasí a zastaralá technika nepřítele.

Přes částečné úspěchy bylo však i hlavnímu finskému stratégovi maršálu Carlu Gustavovi von Mannerheimovi jasné, že náporu Rudé armády nelze dlouhodobě odolávat.

Navíc čerstvě jmenovaný velitel operací Rudé armády Semjon Timošenko s novou taktikou nakonec prorazil obrannou linii v Karelské šíji a bylo jen otázkou času, kdy Rudá armáda získá průmyslové město Viipuri (dnes Vyborg). Po 105 dnech bojů tak Finové souhlasili s příměřím.

Finsko přišlo o desetinu svého území

Když 13. března 1940 vstoupilo v platnost příměří podepsané den předtím v Moskvě, držela ještě finská armáda frontovou linii.

Uzavřením takzvaného moskevského míru ale Finsko ztratilo téměř celou Karélii včetně Viipuri, území v oblasti Salla a svou část Rybářského poloostrova na pobřeží Barentsova moře. Dále souhlasilo se zřízením vojenské základny v Hanko a s dalšími požadavky.

Finsko přišlo o desetinu svého území (35 000 kilometrů čtverečních) a o 30 procent ekonomických kapacit. Asi 430 tisíc obyvatel Karélie ztratilo své domovy.

Na finské straně padlo během války asi třiadvacet tisíc mužů, dalších zhruba padesát tisíc utrpělo zranění. Sovětské ztráty se odhadují na 130 tisíc mrtvých či nezvěstných a přes 260 tisíc raněných či nemocných.

Oblasti postoupené Finskem Sovětskému svazu
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: Jniemenmaa [CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)]

Další dějství: pokračovací válka

Za útok na Finsko byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů. V letech 1941 až 1944 vyústilo napětí mezi oběma zeměmi v další ozbrojený konflikt, takzvanou pokračovací válku. V ní bylo Finsko zčásti podporováno Německem, které využilo finské fronty ve svých operacích proti Sovětskému svazu.

Po uzavření příměří mezi Finskem a SSSR v roce 1944, s nímž Německo nesouhlasilo, pak na pokračovací válku navázala takzvaná laponská, neboli lživá válka mezi Finskem a Německem.

Poválečný pařížský mír (1947) uznal finsko-ruskou hranici definitivně tak, jak byla stanovena roku 1940 s výjimkou nejsevernější oblasti Petsamo (Pečenga), která připadla SSSR.

Poválečná finlandizace

Finský premiér Juho Paasikivi po válce ujistil Stalina o rozhodnutí Finska nepodílet se na žádné iniciativě, která by mohla být považována za nepřátelskou vůči Sovětskému svazu. Paasikiviho vláda se rovněž zavázala k hospodářské spolupráci se SSSR a Finsko se po válce nepřipojilo k žádnému z politických a ekonomických bloků.

Pro tento finský postoj, tedy podřízení zahraniční politiky velmoci v zájmu zachování vlastní svrchovanosti, se vžil termín finlandizace či Paasikiviho doktrína. Důsledkem toho Finsko odmítlo Marshallův plán, který vytvořili Američané na obnovu válkou poničené Evropy, a také se nestalo součástí NATO. Členem NATO není rovněž sousední Švédsko.