„Další budeme my?“ Tisíce Finů vyšly do ulic kvůli invazi do Československa, své „finlandizované“ vládě navzdory

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa vzbudil rozhořčení po celém světě. Dokonce i jindy opatrní Finové organizovali masové protesty, které u tamní vlády vyvolaly obavy. Finsko sousedící se Sovětským svazem balancovalo na hraně mezi Východem a Západem po celou dobu studené války. Jeho specifická zahraniční politika si vysloužila přezdívku finlandizace, a tak se tehdejší vláda obávala, jak se zachová „velký medvěd“ na východní hranici. Sovětská okupace Československa měla dopad i na vnitřní politiku Finska: rozštěpila se komunistická strana.

Demonstrace v Helsinkách proti invazi do Československa v srpnu 1968
Zdroj: Wikimedia Commons Autor: Szilas

Pražské jaro vzbudilo u mnoha finských politiků velké naděje. „Jakmile byl Dubček zvolen do čela KSČ, tak jsme sledovali jeho a Otu Šika,“ říká organizátor protestů proti okupaci Československa a současný finský europoslanec Nils Torvalds s tím, že v té době ve skutečnosti příliš nerozuměl on ani ostatní problematice střední Evropy.

„Pražské jaro pro nás bylo důležité. Ve finské historii je patrný nestabilní vztah s Ruskem a později se Sovětským svazem,“ říká Torvalds. Když Prahu obsadily tanky, seveřané cítili, že Československo a Finsko jsou vůči Sovětskému svazu v podobné pozici.

Video Organizátor helsinských protestů Nils Torvalds: Demonstrovali jsme za něco dobrého
video

Organizátor helsinských protestů z roku '68: Demonstrovali jsme za něco dobrého

Zdroj: Web ČT24

„Když se podíváte na reakce pravicových stran, sociálních demokratů nebo levicových stran. Řekl bych, že skoro všechny měly hluboké emocionální pochopení pro politiku Alexandra Dubčeka a Oty Šika,“ dodal Torvalds.

Finská vláda se lekla nečekaně silných demonstrací na podporu Československa

Finové vyrazili do ulic Helsinek demonstrovat v nezvykle velkém počtu. Do té doby se různých demonstrací účastnilo maximálně několik stovek lidí. Nestávalo se, že by protesty měly větší sílu než pět set účastníků. Tentokrát jich však do ulic vyrazily tisíce, a to už 21. srpna 1968. „Mohlo jich být přes tři tisíce,“ konstatuje Alpo Collanus, který v té době studoval a zajímal se o střední Evropu.

Jak připomíná historička Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Barbora Skálová, z finských oken vlály československé vlajky a nápisy na podporu Dubčeka a Pražského jara. Finové se ptali: „Další budeme my?“ Na demonstracích zněla hesla jako: „Socialismus ano, tanky ne! Sovětské tanky do Vietnamu! Viva Dubček! Brežněv = Hitler“ nebo se obraceli na svého prezidenta: „Udělej něco, Urho!“

Informace o invazi do Československa se šířily velice rychle. Nils Torvalds věděl o napadení velmi záhy a rozhodl se co nejdříve zorganizovat demonstraci.

Byl tehdy předsedou studentské organizace OSN ve Finsku, která podle jeho slov pořádala demonstrace z různých důvodů skoro každý týden. Tedy hlavně kvůli válce ve Vietnamu.

„Neexistovala sociální média, měli jsme pracovní síť svých lidí. Stačilo zavolat, že pořádáme demonstraci, a oni tu informaci šířili dál mezi svými přáteli. Tenkrát opravdu předávání zpráv ‚z úst do úst‘ fungovalo velice dobře,“ říká Nils Torvalds. Ovšem k demonstraci proti okupaci Československa v malé kanceláři natiskli i informační letáky.

Většinou do ulic vyrazili mladí lidé a studenti z Helsinek nebo z jejich blízkého okolí. Protesty byly mimořádně silné. „Demonstrace se dokonce zvrhla v boj s policií. Rozbíjela se auta i okna tramvají a finské noviny popisovaly události jako zcela mimořádné,“ doplňuje Skálová. Tisíce demonstrantů se spontánně sešly i druhý den. Protesty trvaly tři až čtyři dny.

„Vláda byla velice zaskočená a snažila se protesty usměrňovat. Třeba i tím, že vydala doporučení médiím, jak by se mělo informovat o dění v Československu,“ vysvětluje Collanus, který byl v té době na cestě z okupovaného Československa, kde natočil první hodiny invaze. Ovšem žádný ze záběrů, fotografií nebo zvukových nahrávek mu ve Finsku nepovolili zveřejnit. Podle Collana panovaly obavy, že by protesty ještě zesílily. 

Trasa pochodu demonstrace proti invazi do ČSSR v Helsinkách
Zdroj: openstreetmap.org, ČT24

Demonstrovat před sovětskou ambasádou zakázal sám ministr vnitra

První demonstraci svolala Akademická sociálně demokratická asociace, a to před sovětskou ambasádu. To se však ukázalo jako největší problém, úřednici si netroufli rozhodnout a vydat povolení. Poslali Nilse Torvaldse za ministrem vnitra. Tím byl tehdy Onni Antero Väyrynen z Finské sociálně demokratické strany.

„Dal nám povolení protestovat na malém náměstíčku (Henrikově náměstí) nedaleko sovětské ambasády a mohli jsme přejít přes toto náměstí, odkud demonstrující mohli vidět trochu sovětskou ambasádu,“ vzpomíná Torvalds s tím, že odtud demonstrace vedla k československé ambasádě, která leží ve stejné čtvrti.

Demonstranti došli k velvyslanectví Československa, před které se v poklidu posadili. Vítal je sám tehdejší ambasador Zdeněk Urban. „Poděkoval nám za podporu,“ vzpomíná Torvalds.

„Politický establishment byl velice opatrný, aby neurazil a nezhoršil vztahy s Ruskem.“

Nils Torvalds

organizátor protestního pochodu v Helsinkách
  

Ovšem spontánní protesty pokračovaly večer, kdy se lidé sešli před sovětskou ambasádou – bez povolení z oficiálních míst. Tam už ovšem došlo i na střety s policejními jednotkami, které se snažily demonstraci zabránit. Přesto na stejné místo zamířili protestující spontánně i druhý den. 

Erkki Tuomioja, Jukka Parkkari a Nils Torvalds se postavili proti okupaci Československa
Zdroj: Nils Torvalds
Autor: Pekka Haraste Lehtikuva

Bezprostřední odpor se ozval ze studentských řad i na dalekém severu

Finské studentské organizace odsoudily invazi takřka okamžitě. „Nejvýznamnějšími studentskými organizacemi byl Finský univerzitní svaz, Svaz středoškolských studentů a Socialistický svaz studentů (SOL). Všechny nejpozději do dvou dnů od okupace vydaly odsuzující rezoluce,“ říká Skálová.

Ovšem SOL o tři roky později své rozhodnutí odvolal a vydal novou rezoluci s úplně opačným vyjádřením – v něm zásah vojsk Varšavské smlouvy schvaloval.

Vláda se silných studentských protestů zalekla podle Collana mimo jiné kvůli tomu, že je často vedli silní názoroví lídři. Mnoho z předsedů studentských organizací tehdy začínalo svou politickou kariéru.

Další města, kde se demonstrovalo
Zdroj: ČT24
 

Velkou vlnu emocí vyvolala okupace i v dalších částech Finska, nejen v metropoli. V Turku protestovalo zhruba 800 lidí. „Demonstrující dokonce házeli kameny do oken sovětského konzulátu. Ještě večer 22. srpna vznikla Turkusko-československá společnost. Ta za pět dní nabrala 400 členů,“ popisuje Skálová.

Podlé Skálové byly protesty, emoce a vlna solidarity skutečně velké. Například v Tampere 1500 lidí drželo minutu ticha za svobodu Československa. Invaze nenechala chladné ani studenty na dalekém severu v městě Oulu. Do protestu se zapojili lidé v nevelkém městě ve vnitru Finska – Jyväskylä.

Kopie výstřižku z novin Helsingin Sanomat 22. srpna 1968
Zdroj: Barbora Skálová

Finská komunistická strana se rozštěpila

Pro Komunistickou stranu Finska (SKP) se stala okupace fatální. Tamní komunisté, kteří se po parlamentních volbách v roce 1966 dokonce dostali do vlády, se nedokázali shodnout na svém postoji k invazi.

Část z nich se s rázným koncem pražského jara nesmířila. Tato umírněná většina sledovala vývoj pražského jara s neskrývanými sympatiemi, a dokonce se chtěli od Prahy učit pro ně přijatelné verzi socialismu. Nevěřili, že existoval zvací dopis. Nevěřili ani vysvětlení o přátelské pomoci, s nímž argumentovali Sověti na ambasádě v Helsinkách. 

Druhá polovina komunistů se k výkladu Moskvy přikláněla a s invazí vlastně souhlasila. Mnozí z nich se radikalizovali a pod vedením Taista Sinisala vzniklo takzvané taistovecké hnutí, což byla původně radikální prosovětská komunistická frakce.

Okupace Československa znamenala stigma i pro finské komunisty – od té doby zažívali politický pád. Alpo Collanus zdůrazňuje, že už nedosáhli takového volebního úspěchu jako dříve. Část z nich se přidala k sociálním demokratům.

Finlandizace: nadávka nebo chytré lavírování

Protesty proti okupaci Československa vyvolávaly u finské vlády obavy, jak zareaguje Sovětský svaz. Proto se je snažila mírnit; vždyť se SSSR si Finsko potřebovalo zachovat dobré sousedské vztahy. V době studené války se pro Finsko stala jeho zahraniční politika důležitější než domácí. Téměř všechno bylo činěno s ohledem na „velkého medvěda“ za východní hranicí, což bylo Finsku často jinými státy vyčítáno a termín finlandizace se používal spíš v negativních souvislostech.

Hlavní představitel finlandizace a dlouholetý prezident Finska Urho Kaleva Kekkonen se proslavil mimo jiné saunovou diplomacií – tedy tím, že bral vůdce SSSR do sauny, kde s nimi řešil politiku tváří v tvář. Na finlandizaci měl jiný pohled a teorie nebral příliš vážně. Finsko jen podle něj nezapadalo „do černo-bílého vidění světa studené války“. Kekkonen usiloval o mírové soužití se Sověty, přál si, aby další generace nepoznala válku a zapomněla na staré křivdy.

„Čerstvý sociálně demokratický premiér Mauno Koivisto prý plakal tak, že ani neviděl na cestu.“

Barbora Skálová

historička FSV UK
A tak i některá oficiální stanoviska směrem k okupaci Československa byla opatrná. Podle Skálové se tehdejší premiér Mauno Koivisto snažil vyvarovat tvrdým prohlášením směrem k Sovětům. „Podle něj se nestalo nic, co by nemohlo být napraveno,“ uvádí Skálová.

Ovšem rozhodný ostrý nesouhlas přišel od prezidenta Urho Kalevy Kekkonena. Byl invazí velice rozhořčen a dal Sovětům jasně na srozuměnou, že nevěří informacím o pozvání vojsk československou vládou.

Avšak o rok později Kekkonen pochopil, že vojska Varšavské smlouvy z Československa jen tak nezmizí a jako první politik ze zemí mimo východní blok přijel do Československa na oficiální návštěvu. „Jeho gesto mnozí interpretovali jako tichý souhlas či smíření se s československou okupací,“ říká Skálová.

Ticho po pěšině. Finové nakračovali opatrně vůči Sovětům od konce druhé světové války

S „politikou ticha“ začal už Kekkonenův předchůdce Juha Kusti Paasikivi. Po dlouhém váhání přijal výsledky z Jalty. Přistoupil na placení reparací navzdory tomu, že agresorem byl Sovětský svaz. Toto jeho rozhodnutí mimo jiné znamenalo bolestný odsun pro tisíce Finů žijících ve východní Karélii, kteří museli přenechat své statky a mnohdy i zvířata novým ruským majitelům. Ti často neměli ani tušení, jak na statku hospodařit.

Podepsání Varšavského paktu Paasikivi odvrátil. Tím dal západním spojencům jasně najevo, že Finsko do východního bloku nepatří. Ale v roce 1948 stvrdil svým podpisem dohodu se SSSR o přátelském spojenectví. Což mimo jiné pro Finsko znamenalo, že v případě ohrožení přijede rudá armáda Finsku na pomoc a připojí se k finské armádě.

Paasikivi si však vymínil přesnou definici, co ohrožení bezpečnosti znamená, a dosáhl i vyjmenování, o jaký případný stát by mělo jít. Dokonce se mu povedlo, že s poskytnutím případné vojenské pomoci Sovětským svazem musí Finsko souhlasit. 

Přesto se někteří Finové báli, že by Sovětský svaz po okupaci Československa mohl vyrazit Finsku „na pomoc“ a poslat tam armádu. Například Collanův tchán v 60. letech ze strachu ze Sovětů emigroval do USA.

Kliment Vorošilov, Nikita Chruščov a finský prezident Urho Kaleva Kekkonen
Zdroj: Wikimedia Commons / He Sa
Autor: Kalle Kultala

Co bude, až Kekkonen nebude?

Prezident Kekkonen stál v čele země tisíců jezer od roku 1956 do roku 1982, tedy více než pět volebních období za sebou. Vládl tak dlouho, že si mnozí Finové nedokázali představit, co by se stalo, kdyby nebyl. On byl pro finskou společnost osobností, která si dokázala poradit i s Brežněvem. Panoval strach, že on jediný dokáže uchránit finskou nezávislost.

Dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se SSSR z roku 1948 Kekkonen využil ve prospěch Finska. Stavěl na ní prakticky kdykoliv, když chtěl prohloubit finskou spolupráci se Západem. Dohodu považoval za stvrzení finské nezávislosti a sovětské důvěry v mírovou politiku Finska.

Hlavně díky Kekkonenovi se Finsko účastnilo mírotvorných misí, a dokonce stálo po boku západních států v Suezské krizi a v roce 1961 se stalo součástí EFTA. Jen rok po velkých protestech proti okupaci Československa hostily Helsinky jednání SALT – rozhovory o omezení strategických zbraní mezi USA a SSSR.

Nils Torvalds
Profil

Nils Torvalds: Radikálem celý život

(nar. 7. srpna 1945)
Organizoval protesty proti okupaci Československa, nicméně poté se přidal k radikálním komunistům k taitoistickému hnutí a stal se redaktorem časopisu Arbetartidningen Enhet. V komunistiské straně byl od roku 1969 do 1982, sám se později od tohoto období distancoval s tím, že šlo o rebelství.

Od roku 1995 do 2004 pracoval jako zahraniční zpravodaj v Moskvě a Washingotnu pro finskou veřejnoprávní televizi Yle.

V roce 2006 se přidal k liberální Švédské lidové straně a od roku 2012 ji reprezentuje v Evropském parlamentu. Do křesla byl dosazen poté, co ho opustil Carl Haglund, který se stal ministrem obrany.

Torvalds také mimo jiné kandidoval na prezidenta v roce 2017. Ve volbách neuspěl. Jako jediný hlásal, že by Finsko mělo vstoupit do NATO, přičemž proti vstupu do NATO je 70 až 75 procent finské veřejnosti. S oblibou říká, že někdo musí ukázat, co je správné, i když to znamená, že prohraje.