Ve středu to bude přesně sto let od chvíle, kdy Finsko získalo samostatnost. Finové museli za svou suverenitu několikrát tvrdě bojovat a stála je i hodně sil. A státní svátek si tak umí řádně užít: statisíce Finů budou večer popíjet kávu „kahvi“ a ládovat se koláči. Letošní oslavy stoletého výročí jsou velkolepé. Kulturní program po celém Finsku začal už loni a vyvrcholí tradičním přímým přenosem z prezidentské recepce.
Finsku ke vzniku pomohla více méně náhoda a určitá benevolence v té době ruskou revolucí zaměstnaného V. I. Lenina. Finové však neměli situaci jednoduchou před dosažením samostatnosti ani po ní. Nejdřív se snažili vymanit z nadvlády Švédů, pak Rusů. Když už konečně dosáhli vlastního státu, vypukla občanská válka.
Když se přenesli přes hospodářskou krizi, přišla další rána v podobě zimní a pokračovací války. Po nich následovalo dlouhé období „finlandizace“, tedy lavírování mezi Východem a Západem. Finové se po celou dobu moderní historie, jak sami říkají, „bránili velkému medvědovi na východě, u kterého je lepší, když spí“.
Finsko jako otloukánek mezi Východem a Západem
Expanzivní snahy sousedů provázely Finy od pradávna. Během 13. století Švédové zesílili své úsilí o christianizaci a obsazení území dnešního Finska. Postupem času expandovali z původních osídlení na pobřeží Botnického zálivu dále na východ až do oblasti západní Karélie. Východní část Karélie připadla Novgorodskému knížectví, tedy Rusku.
Finové se švédskému vlivu nebránili, protože přispíval k rozvoji obchodu a rozkvětu oblasti. Ve 14. století se území dnešního Finska stalo součástí Švédského království a po více než dalších pět století zůstalo pod švédskou nadvládou až do roku 1809, kdy bylo po dlouhých bojích anektováno Ruskem. Oproti švédským králům ale ruští carové v průběhu 19. století udělili Finům poměrně rozsáhlou autonomii.
Na přelomu 19. a 20. století však došlo k radikální změně ruské politiky a začala rusifikace Finska. Finy nakonec před poruštěním zachránila Velká říjnová revoluce roku 1917 v Rusku. Když se naskytla příležitost, využili Finové svou šanci a krátce po revoluci vyhlásili 6. prosince nezávislost. Bolševici v čele s Leninem museli v té době řešit mnohem akutnější problémy a národní sebeurčení Finů pro ně za daných okolností představovalo dobrý propagandistický tah. Navíc se spoléhali na své přívržence ve Finsku, kteří měli provést revoluci podobnou té ruské. Mezi prvními samostatnost Finska uznalo i Německo, což do budoucna významně ovlivnilo finsko-německé vztahy.
Po vyhlášení nezávislosti následovala krvavá občanská válka
Ihned po vzniku samostatného státu začali Finové válčit mezi sebou v občanské válce. Nakonec se rudí socialisté pokusili o levicový převrat a 28. ledna 1918 vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku, která fungovala ve spolupráci s ruskými bolševiky. Konzervativní vláda utekla k Botnickému zálivu do města Vaasa.
Stejně jako v jiných částech Evropy, i ve Finsku byl střet mezi bílými a rudými, i podle názoru samotných Finů, třídním bojem. Situace byla navíc ještě umocněna ekonomickou krizí způsobenou potravinovou blokádou na konci 1. světové války.
„Rudé podporovali nejen dělníci, ale především malí rolníci na venkově. Finsko bylo v té době stále ještě agrární zemí a průmysl se koncentroval jen v několika větších městech. Bílé pak podporovala městská buržoazie, podnikatelé, majitelé továren, velcí sedláci na venkově, do určité míry i luteránská církev,“ vysvětluje odborník na finské dějiny z FF UK Tomáš Masař.
Koncentráky a odplaty
Dodnes si lidé na vesnicích pamatují, která rodina stála na čí straně a bolestivá rána z občanské války se předává mezi generacemi.
Na obou stranách se děla zvěrstva. V první fázi války převažoval rudý teror, kdy se především na venkově menší rolníci mstili velkým sedlákům. Když bílí získali převahu, došlo k bílému teroru. Ten byl do značné míry odplatou za teror rudý.
„Situace zašla tak daleko, že ještě i po skončení bojů byli popravováni předáci rudých a vzniklo hned několik koncentračních táborů, ve kterých rudí zajatci byli jednak popravováni a samozřejmě umírali také na nemoci a podvýživu. Bílí se do značné míry snažili vykořenit rudé nebezpečí, což bylo navíc znásobováno i obavami z vývoje v Rusku,“ říká Masař.
Finsko okusilo i monarchii
Když se situace konečně uklidnila, rozhodovali se Finové, jestli udělají z nového státu republiku, nebo konstituční monarchii. Nakonec parlament 9. října 1918 zvolil králem Fridricha Karla Hessenského, který přijal jméno Väinö I. Dokonce mu byla vyrobena i finská královská koruna.
Myšlenka na monarchii nakonec pod vlivem okolností odezněla, Německo prohrálo válku a Fridrich Hesenský, který byl švagrem německého císaře, se ocitl v neudržitelné situaci. Nakonec se finského trůnu sám vzdal. Dodnes je ovšem označován jako jediný „finský“ král.
Po neúspěšném pokusu o konstituční monarchii se Finové rozhodli pro republiku a 25. července 1919 byl parlamentem zvolen první prezident Finska Kaarlo Juho Ståhlberg, který se proslavil bojem proti rusifikaci na začátku 20. století.
Finové slaví z plných sil
Oslavy samostatnosti znamenají pro Finy mnohem víc než jen vznik státu. Roli hraje právě to, že museli za svůj stát několikrát bojovat a ani šrámy z občanské války se dosud úplně nezahojily. Během oslav samostatnosti si připomínají i veterány ze zimní a pokračovací války.
Právě po konci druhé světové války museli Finové za svou samostatnost opět tvrdě zaplatit. Byli donuceni vzdát se velké části svého území, mnoho rodin opustilo své domovy a Finsko navíc léta platilo Sovětskému svazu vysoké válečné reparace.
Den samostatnosti tak Finové silně prožívají a letošní akce ke stoletému výročí jsou skutečně obrovské a v podstatě započaly už minulý rok v prosinci. Tradičním způsobem oslav nezávislosti je sledování přímého přenosu prezidentské recepce. Ta trvá několik hodin a prezident si osobně podá ruku s každým hostem. Když uvážíme, že pozváno je přes 2000 lidí, jde o obdivuhodný výkon. Událost je pod drobnohledem veřejnosti i médií podobně jako předávání Oscarů.
Většina Finů se u televizních obrazovek v předvečer svátku baví komentáři, jak kdo vypadá nebo jakou róbu dámy zvolily na prezidentskou recepci. Někteří doma přichystají slavnostní večeři, pozvou pár přátel, dopřejí si šumivé víno a za okno dají zapálené svíčky.
„Letos je situace opravdu specifická a významně se do oslav zapojila i finská velvyslanectví po celém světě,“ vysvětlil poradce finské ambasády v Praze Rauli Kostamo. „Samozřejmě, že jsme velmi hrdí. Náš stát je poměrně mladý, a když si uvědomíme, jak bylo Finsko chudé a kde je teď. Tak je vidět obrovský posun ve všech směrech,“ doplnil.
Podle třicetileté Emmy Yrjölä z Helsinek už od začátku roku 2017 obchody prodávají předměty s logem „Suomi 100“. Po celém Finsku se konaly tematické koncerty, výstavy a v kinech měl premiéru nový film Tuntematon sotilas (Neznámý voják), který vypráví o válce proti Sovětskému svazu.
Co se týče slavnostních artefaktů, za zmínku stojí hrnky značky Arabia. Tato slavná finská designová firma k výročí vyrobila sadu hrníčků s nejúspěšnějšími vzory posledních 110 let. „Sama jsem si jich pár nakoupila do sbírky. Myslím, že je to hodně úspěšný marketingový tah. Finové jsou totiž na všechno finské velmi pyšní, takže věřím, že ani v jedné domácnosti nebude chybět alespoň jeden hrnek z této sady,“ vysvětlila Jitka Hanušová, která Finsko navštívila před 14 dny.
Nechybí ani výroční pivo, klasická mléčná čokoláda Fazer Sininen letos nese název „Suomea“. Různé potraviny jsou vyvedeny s logem Suomi 100 vuotta, včetně xylitolových žvýkaček. V samotný den oslav bude spousta finských budov, památek či soch nasvícena v modro-bílé.
„I Finové žijící tady v Praze si pořádají vlastní oslavu – v hotelovém salonku, patřičně slavnostně oblečení,“ doplnila Hanušová.
