Vesnice Grafenried, česky Lučina, měla zmizet z mapy stejně jako stovky dalších poblíž hranic s bývalým západním Německem a Rakouskem. Nejdřív ji poznamenal poválečný odsun jejích obyvatel, potom domy zboural komunistický režim. Před deseti lety ale skupina nadšenců z obou stran hranice začala ze zarostlých trosek místo znovu oživovat.
„Po vysídlení Němců po roce 1945 byla vesnice kompletně zničena, zbořena. Nějaký čas tady ještě byla rota pohraniční stráže Lučin, potom se čára a dráty posunuly hlouběji do vnitrozemí. Obec, včetně kostela, všechno bylo zbořeno,“ přiblížil osud zaniklé vsi badatel a nakladatel Zdeněk Procházka.
Před deseti lety začalo několik nadšenců odkrývat na Domažlicku zbytky vesnice Grafenried, česky Lučina, jež leží necelý kilometr od bavorských hranic. „V roce 2011 se tu začaly dít první předzvěsti dalších aktivit. Domluvili jsme se, že by bylo fajn odkrýt základy bývalého kostela svatého Jiří,“ popsala Zuzana Langpaulová ze Svazku Domažlicko.
Ke skupině dobrovolníků se přidal i Helmut Roith z pět kilometrů vzdáleného bavorského Treffelsteinu. Jeho prababička pocházela z vesnice Pila, německy Seeg, další zaniklé obce v sousedství Lučiny. „Toho dne jako kdyby do mě uhodil blesk, od té doby jsem se začal Grafenriedem zabývat,“ svěřil se Roith.
„Na něco narazím a nemůžu s tím přestat“
„Vykopal celou faru a vykopal to sám, bez nároku na nějaký honorář. Trošku jsem ho popichoval, že by ještě mohl vykopat pivovar. A skutečně pivovar vykopal,“ popsal Procházka.
V roce 2014 se k Helmutu Roithovi přidal další německý dobrovolník, Alois Rötzer ze Schönthalu. „Vždycky když odjíždím do Grafenriedu, tak ženě jen řeknu, že jedu. Nevím, kdy se vrátím. Je možné, že pojedu domů dřív, nebo zrovna na něco narazím a nemůžu s tím přestat,“ vylíčil.
U vykopaných obvodových zdí jsou vidět zbytky nádobí a zemědělských nástrojů. Mnohému z návštěvníků to tady může připomenout římské Pompeje. Grafenried, kde za první republiky žilo 250 obyvatel, však nezničila sopka, ale bouřlivé události dvacátého století.
Do vzniku Československa ve vsi bydleli pouze lidé s německou národností, po mnichovské dohodě připadla obec nacistické třetí říši. „Pro Hitlera obyvatelé z německy mluvících oblastí v Čechách nebyli správně Němci. Šli do první linie, anebo do Ruska, kde jich 90 procent postříleli,“ řekl ředitel Muzea Chodska v Domažlicích Josef Nejdl.
Obyvatelé s německou národností museli po válce z Československa odejít. „Odsun tady proběhl v poklidu, tady je k hraniční čáře asi 200 nebo 300 metrů. Lidé měli určitou výhodu v tom, že si mohli majetek přes hranici přenést,“ vysvětlil Procházka.
Pohraničí zdevastovaly výbuchy i rabování
Obec Grafenried doplatila nejen na odsun německého obyvatelstva, ale hlavně na pozdější vybudování pohraničního pásma. Její bavorský protějšek Untergrafenried existuje dodnes. „V okrese Domažlice máme doloženo 43 vesnic, že bylo takto srovnáno se zemí a zlikvidováno,“ objasnil Nejdl.
Do vylidněných obcí se začaly pořádat nájezdy pro materiál, k ničení pohraničí výrazně přispěla i armáda. V padesátých letech nařídil tehdejší ministr národní bezpečnosti zbořit všechny domy v zakázaném pásmu. „V celém hraničním prostoru duněly výbuchy dynamitu, kdy létaly do povětří kostely, cenné církevní stavby, malé zámečky,“ vyjmenoval badatel Zdeněk Roučka. O pár let později přišla další vlna demolicí, která v pohraničí zbořila asi padesát tisíc domů.
„Aby spolu národy žily jako skuteční sousedé“
Samotný Grafenried, Lučina, definitivně zanikl až po odchodu pohraničníků v polovině šedesátých let. Dnes díky nadšencům a později i penězům, které sem investovala Evropská unie a také sousední obec Nemanice, slouží jako místo smíření.
„Je to jeden z mála skutečných kroků na sžívání se na hranici. Takových projektů v republice moc není. Je to konkrétní krok k tomu, aby spolu národy na hranici zase žily v přátelském duchu jako skuteční sousedé,“ uzavřel starosta Nemanic Ivan Bartošek (za ČSSD).
