Přesně před 75 lety – 25. ledna 1946 – vyjel z Mariánských Lázní do Bavorska první organizovaný transport odsunutých Němců. Během následujících měsíců pak vlaky z Československa odvezly do válkou zdevastovaného Německa přibližně dva a čtvrt milionu vysídlenců. Mnozí z nich začínali nový život v uprchlických táborech.
Před 75 lety začal organizovaný odsun Němců. Do vlaku si mohli vzít tisíc marek a padesát kilogramů zavazadel
Dostali jsme příkaz být ve 14 hodin na nádraží v Prachaticích s padesáti kily zavazadel a tisíc říšských marek jsme si směli vzít s sebou. Potom jsme se na prachatickém nádraží – tam byl sběrný tábor pro všechny z Prachatic a okolí – přemístili do dobytčáků. Uvnitř byla sláma, všichni lidé šli do dobytčáků a v noci jsme se rozjeli.
Němci v českých zemích po staletí tvořili početnou skupinu obyvatel. Podle sčítání z roku 1930 jich v Československu žilo 3,15 milionu. Během masové deportace v letech 1945 a 1946 podle odhadů své domovy opustily až tři miliony lidí.
Takzvaný divoký odsun v prvních poválečných měsících provázelo krveprolití, jehož terčem se stali také nevinní civilisté. Násilné období později vystřídala „spořádanější“ fáze, která se konala pod mezinárodním dohledem. K brutalitám už během ní nedocházelo.
Dekret číslo 33/1945
O možnosti vysídlení Němců hovořil exilový prezident Edvard Beneš už od začátku druhé světové války. „Rozhodnutí o samotném principu vysídlení v zásadě padlo na konferenci v Teheránu koncem roku 1943,“ poznamenal historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Definitivně pak Spojenci plán odsouhlasili v Postupimi na počátku srpna 1945. Zdůraznili však, že odsun má probíhat spořádaně a humánně.
Půdu pro tento krok v Československu připravil dekret číslo 33/1945. Norma, kterou Beneš podepsal bezprostředně po skončení zmíněné konference, odebrala drtivé většině příslušníků německé a maďarské menšiny československé občanství. Výjimku dostali pouze lidé, kteří „zůstali věrni Československé republice“. Němců a Maďarů se pak týkaly i další dekrety, na jejich základě byli souzeni před lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce. Přišli také o půdu a majetek. Ten následně začali obhospodařovat ostatní obyvatelé Československa.
Harmonogram odsunu a kvóty přesídlených Němců pro jednotlivá okupační pásma přijala Spojenecká kontrolní rada ve druhé polovině listopadu 1945. Nedlouho nato československá vláda schválila směrnici k provádění odsunu.
- Ačkoli se českoslovenští představitelé snažili prosadit na mezinárodním fóru i schválení odsunu Maďarů, dali Spojenci souhlas jen k transferu německého obyvatelstva. Už od dubna 1945 se nicméně začal připravovat odsun Maďarů, kteří přišli na Slovensko po roce 1938. Další tisíce Maďarů musely dočasně odjet do Čech na nucené práce. Ze Slovenska musely odejít i desítky tisíc karpatských Němců, kteří tam žili už od středověku.
- Zdroj: ČTK
Před odsunem
Němci mezitím v Československu prožívali těžké měsíce, které se nesly ve znamení vyčerpanosti a stresu. K tomu mimo jiné přispěl i nedostatek jídla. Podle Černého začaly úřady pro Němce vydávat speciální potravinové lístky s nápisem D (Deutsche). „Tyto příděly byly v porovnání s příděly pro české obyvatelstvo výrazně chudší, hlavně co se týkalo masa a masných výrobků, tuků, mléka a podobně,“ přiblížil.
Mnohým se navíc nevyhnula pracovní povinnost. „Muži nejčastěji pracovali v dolech a hutích, na železnici, v kamenolomech či pískovnách, těžili a zpracovávali dřevo a podobně. Ženy většinou pracovaly v zemědělství, v lehkém průmyslu a pomáhaly v živnostech,“ poznamenal Černý.
Někteří Němci po válce skončili v internačních táborech. V těch podle Černého panovaly velmi stísněné podmínky. Lidé tak často spali namačkaní na holé zemi a čelili nedostatečné hygieně. Výjimkou nebyl nedostatek sociálních zařízení či nevyhovující voda. Zejména do září 1945 se pak vězni stávali častým terčem násilí ze strany českých dozorců. „Není proto divu, že mnozí z internovaných spáchali v takovémto prostředí sebevraždu,“ dodal.
Před samotným vysídlením ze země Čechoslováci umisťovali Němce do sběrných a karanténních středisek. Podle historika Davida Kovaříka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky se v nich konaly zdravotní prohlídky, vyřizovaly formality potřebné k odjezdu a v neposlední řadě se zde také sestavovaly jednotlivé transporty.
V těchto zařízeních již byla základní zdravotní a hygienická péče zajištěna, podotkl Kovařík. Dodal, že tam často působili němečtí lékaři a zdravotníci. „Byl zde dohled příslušníků SNB a armády, a tak v těchto střediscích již nedocházelo k tak častým násilnostem jako v internačních a pracovních táborech zřizovaných pro Němce v prvních poválečných týdnech a měsících v roce 1945, kdy tyto tábory zajišťovaly různé revoluční gardy,“ uvedl.
Tisíc marek a padesát kilogramů zavazadel
První organizovaný transport Němců tak vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní do Bavorska. Odsuny řídilo ministerstvo vnitra a prováděly je příslušné okresní správní komise či národní výbory, kterým pomáhaly orgány národní bezpečnosti. Každý vlakový převoz zahrnoval přibližně 1200 Němců. „Na hranicích fungovaly předávací stanice spojeneckých orgánů, které pak jednotlivé transporty převážely do různých míst Německa,“ přiblížil Kovařík.
Na dodržování pořádku pak dohlížely správy, které byly v rámci každého transportu utvořeny z řad Němců, dodal Černý. Američané také požadovali, aby do jednotlivých transportů byly zařazovány celé rodiny pohromadě. Každý deportovaný Němec si s sebou na cestu směl vzít zavazadlo, které nevážilo více než padesát kilogramů, a tisíc marek. Podle Černého také měli mít lidé v transportech dostatek přikrývek, prádla, nádobí a další nutné denní potřeby.
První transport z Mariánských Lázní do americké okupační zóny Německa 25. ledna 1946
„Z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc“
Jak cesta do Německa vypadala, vylíčil pro Paměť národa například Johann Eppinger. Bylo mu deset let, když do jednoho z „dobytčáků“ spolu se svou matkou a sestrou v březnu 1946 nastoupil. Ve vagonech podle něj byly děti a staří lidé. „A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagonů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl,“ vylíčil. Ve vlaku se podle něj rozezněl jásot, když lidé zjistili, že nejedou na Sibiř, ale do Německa. Uvedl také, že během cesty někteří lidé zemřeli.
Nejvíce lidí vlaky z Československa odvážely během července 1946. Černý uvádí, že tehdy denně odjíždělo do americké a sovětské okupační zóny Německa v průměru 12 transportů s 14 400 lidmi. „Poslední vlak nakonec odjel 29. října 1946 z Dvorů u Karlových Varů a tím byla hlavní etapa vysídlení ukončena. Počítalo se ale ještě s dodatečnými transporty do americké zóny,“ dodal. V polovině padesátých let pak do Německa a Rakouska byli vysídleni retribuční vězni, potrestaní na základě dekretů o postihu nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů. Odborníci a specialisté nakonec mohli v Československu zůstat.
V rámci organizovaného odsunu opustilo republiku asi dva a čtvrt milionu Němců. Z toho 1,5 milionu do amerického pásma a necelých 800 tisíc do sovětského. Kromě toho určitý počet Němců skončil také v Rakousku. Většinu sudetských Němců odvezly vlaky do Bavorska, mnozí vysídlenci se ocitli také v Hesensku a Bádensku-Württembersku.
Odchodem této menšiny ztratily české země nejenom třetinu obyvatel, ale také dobré hospodáře a kvalifikované pracovníky. „To zapříčinilo hlavně celkovou pauperizaci (zchudnutí) a úpadek českého pohraničí, které je možné na mnoha místech pozorovat dodnes,“ domnívá se Kovařík.
Nový život
První měsíce či roky ve zdevastovaném Německu pro mnohé vysídlence nebyly snadné. Řada z nich začínala nový život v uprchlických táborech a potýkala se s materiálním nedostatkem. Zklamání pro odsunuté Němce také mimo jiné představovalo chladné přijetí ze strany místních. Ti měli tehdy dost vlastních starostí a nově příchozí vnímali jako přítěž. Problémy byly s prací i zásobováním. „Navíc se mezi místními a odsunutými vytvořila sociální a kulturní bariéra. Právě sociální izolace a hledání nové identity ve spojitosti s prožitým traumatem během vysídlení znesnadňovaly sudetským Němcům integraci do německé společnosti,“ poznamenal.
Podle Černého k vyřešení situace paradoxně přispěla skutečnost, že k obnově spojeneckým bombardováním poničených měst bylo potřeba nasadit mnoho pracovníků. „Lépe se samozřejmě od počátku dařilo kvalifikovaným vyhnancům (lékařům, zubařům, inženýrům a podobně), zatímco hůř se adaptovali lidé živící se předtím zemědělstvím,“ dodal.
Vysídlencům v západním Německu se zlepšila situace po vydání zákona „o vyrovnání břemen“ v roce 1952. „Stát vyplatil odškodnění za majetek zanechaný v původní vlasti a umožnil těmto lidem získat půjčku na bydlení nebo podnikání, čímž se otevřela cesta k postupnému začleňování a integraci,“ vysvětlil Kovařík. Ve Spolkové republice vysídlenci také mohli zakládat například krajanské spolky a podle historika Černého jejich úplné začlenění do společnosti trvalo pět až sedm let. V první polovině padesátých let navíc Německo všem těmto lidem udělilo občanství.
V sovětské zóně byla situace těchto vyhnanců o poznání složitější. Ještě v roce 1946 obdrželi podle Kovaříka sice uprchlíci jednorázový příspěvek 300 marek a rolníci osm hektarů ze zestátněných velkostatků. Ty však po vzniku NDR museli odevzdat do zemědělských družstev. Už od svého příchodu tito vyhnanci podle Černého přestali jakožto samostatná skupina existovat. „Žádné organizace vysídlenců samozřejmě vzniknout nemohly. Na minulost sudetských Němců se tu prostě mělo zapomenout,“ dodal.