Nikdy nechtěl být prezidentem, přesto stanul v čele státu, o který vzápětí přišel. Před osmdesáti lety odcestoval Emil Hácha do Berlína, aby se pokusil zachránit samostatnou republiku. Adolf Hitler mu však oznámil, že dal rozkaz k okupaci. Hácha vzdoroval, dokonce v hádce s Hitlerem prodělal srdeční záchvat. Nakonec však v noci ze 14. na 15. března 1939 podepsal všechno, co nacisté potřebovali.
Přijetím mnichovského diktátu na konci září 1938 Československo přišlo nejen o pohraniční pevnosti, ale také o velkou část svého území a průmyslu. Prezident Edvard Beneš abdikoval a odletěl do Anglie a na jeho místo s velkým sebezapřením nastoupil šestašedesátiletý právník Emil Hácha. Takzvaná druhá republika však přežila jen pět měsíců.
Na začátku roku 1939 rostl tlak ze strany Německa i Maďarska. V polovině března situace vygradovala. Už ráno 14. března maďarská vojska překročila hranice Podkarpatské Rusi a Maďarsko zaslalo československé vládě ultimátum požadující okamžité odstoupení tohoto území.
Otázka vzpurných Slováků
Po poledni pak slovenský sněm za podpory Adolfa Hitlera vyhlásil nezávislý Slovenský stát. Česko-slovensko, které už od podzimu neslo v názvu varovný spojovník, se rozpadalo. Na hranicích Čech a Moravy bylo soustředěno na dvě stě tisíc německých vojáků a zpravodajské služby již s předstihem varovaly před hrozící okupací.
Prezident Hácha sice cestu do Berlína dlouho plánoval, nic ale nešlo podle jeho představ. „Věděl dlouhou dobu předem, že tu cestu bude muset vykonat; koneckonců stál v čele vazalského státu. Možná si plánoval, jak se Hitlerovi představí, vzdá povinnou úctu jeho státnickým schopnostem a pak s ním bude konverzovat o diplomatických otázkách,“ uvažuje Pavel Kosatík v knize České okamžiky.
„V prvních týdnech roku 1939 se však ukazovalo, že bude mít o jeden důvod k návštěvě víc: přes Berlín se bude muset vyřešit otázka některých vzpurných Slováků, kteří jezdili za Hitlerem vést rozhovory o odtržení Slovenska a o jeho přeměně v samostatný stát,“ pokračuje.
V polovině března už události nabraly rychlý spád. „Pozvání do Berlína dorazilo do prezidentské kanceláře 14. března v poledne, skoro ve stejnou chvíli, kdy sněm v Bratislavě vyhlásil slovenskou samostatnost. Z Berlína žádali, aby Hácha letěl letadlem: to prezident odmítl, v životě neletěl a měl strach o zdraví. Bylo rozhodnuto, že ve čtyři hodiny odpoledne bude na Masarykovo nádraží přistaven vlak,“ píše Kosatík.
Zpravodajci mizí do Británie
Prezidenta doprovázel jen malý tým, ve kterém byli ministr zahraničí František Chvalovský, úředník ministerstva Břetislav Morávek, Josef Klimeš z prezidentské kanceláře, dva policisté, stolník a komorník. S prezidentem vyrazila na cestu také jeho dcera Milada Rádlová. Hácha totiž na jaře roku 1938 ovdověl a jeho dcera, se kterou se o rok dříve rozvedl manžel, tak hrála jeho oficiální doprovod. Dva osamělí lidé, kteří nikdy nečekali, že budou reprezentovat stát, se měli stát svědky jeho konce.
Vlak vyrazil přesně ve čtyři hodiny, nechal za sebou Prahu a brzy projížděl územím, které ještě nedávno patřilo Československu, ale nyní se hlásilo k německé říši. Během jízdy se v salonním voze podávala bohatá večeře, podle vzpomínek však byla atmosféra velmi tísnivá.
Pozoruhodnou souvislostí toho večera je skutečnost, že zatímco delegace mířila vstříc Hitlerovi, velitel vojenského zpravodajství František Moravec, který správně odhadl vývoj událostí, odletěl kolem šesté hodiny se skupinou svých podřízených a značnou částí zpravodajského archivu do Velké Británie. Právě tato akce je považována za začátek organizovaného vojenského odboje v zahraničí.
Ve vlaku zatím delegace diskutovala také o tom, jak bude jednání v Berlíně vypadat. Hácha opouštěl hlavní město s představou, že bude s Hitlerem mluvit především o situaci na Slovensku, kterou říšský vůdce chápal jako důkaz toho, že československý stát se rozpadá a chaosu ve střední Evropě je třeba zabránit vojenským obsazením Čech a Moravy. Tomu chtěl Hácha zamezit, jenže nevěděl, že už je pozdě.
Už během večera totiž wehrmacht dorazil do severomoravského Místku (dnešní Frýdek-Místek), kde při pokusu obsadit kasárna narazil na odpor místní posádky. Tento střet, který proběhl ještě před rozkazem ke kapitulaci, se stal jediným ozbrojeným odporem československé armády proti německé okupaci. Vojáci se německé přesile vzdali asi po hodině bojů.
Německé oddíly v té době dorazily také do Moravské Ostravy a přednosta místního poštovního úřadu telefonoval do Prahy, že důležité budovy ve městě obsadili Němci. Hitler se rozhodl strategické území Ostravska obsadit o den dřív než zbytek Čech a Moravy, protože se bál, aby ho nepředběhli Poláci. Představitelé Podkarpatské Rusi současně vyhlásili samostatnost. Československo se tříštilo na kusy.
Kytice od Hitlera
Hácha zatím okolo desáté hodiny večerní dorazil do Berlína. Rádlová později vzpomínala, že na nádraží ji uvítal jakýsi uniformovaný vůdcův pobočník, který jí předal kytici žlutých růží opatřených červenou stuhou, na které byl zlatě vyšit znak orlice s hákovým křížem, a se zastrčenou vizitkou, která nesla prostý nápis „Adolf Hitler“.
K Háchovi ale vůdce tak galantní nebyl. Připravené vozy sice převezly pražskou delegaci z nádraží do hotelu Adlon, tam ale Hitler nechal unaveného starého muže několik hodin čekat. Až hodinu po půlnoci, tedy už 15. března, si ho nechal zavolat.
„Hitler, stejně jako sovětský diktátor Stalin, nejraději úřaduje v noci. Československého prezidenta přijímá vůdce v nové budově kancléřství ve čtvrt na dvě ráno. Mimořádnost audience zvyšuje přítomnost ministrů Göringa a Ribbentropa, generála Keitela a dalších hodnostářů,“ popisuje setkání historik Karel Pacner.
Hácha se pokusil začít v lehčím tónu. „Zahovořil u Hitlera podle plánu, rozšafně, jak byl zvyklý mluvit celý život. Omluvil se za chrapot, neboť se cestou nestydl. Hitler poslouchal. Potom se mu Hácha představil coby třetí československý prezident a naznačil, že chce být jiný, než ve vztahu k Němcům byli Masaryk a Beneš,“ popisuje setkání Kosatík.
Následně přešel k situaci na Slovensku, kterou stále považoval za hlavní důvod své návštěvy. „Řekl větu, o níž věděl, že ji Hitler z úst představitelů malých národů slýchá rád (před pár týdny ji v Berlíně pronesl také slovenský separatista Vojtech Tuka): vkládá prý osud své země a národa do rukou říšského kancléře,“ vypráví Kosatík.
„Jako kdyby snědl žhavé uhlí“
Na tomto místě ho však Hitler přerušil, prohlásil, že protiněmecké zločiny Československa neustaly ani po Mnichovu a stručně oznámil, že wehrmacht v šest hodin ráno překročí české hranice a případný odpor bude „brutálně potlačen všemi prostředky“. Vyzval ho, aby se spojil s Prahou a zařídil, aby se armáda nepletla Němcům do cesty. Později prý v žertu vyprávěl, že Hácha v tu chvíli vypadal, jako „kdyby snědl žhavé uhlí“.
Hácha sice namítal, že nemá prostředky, jak v takové rychlosti ovlivnit postoj obyvatelstva, ale dostal k dispozici telefon, aby alespoň ihned informoval vládu a zajistil kapitulaci armády.
Hácha pod nátlakem ustupuje a skutečně po telefonu promluví s předsedou vlády Rudolfem Beranem a dalšími politiky. V Praze je následně svoláno zasedání kabinetu, aby projednalo začínající okupaci. Ministr obrany Jan Syrový plní Hitlerovo přání a zakazuje všem vojenským jednotkám klást jakýkoliv odpor německé armádě.
To ale není vše. Hácha zároveň dostává na stůl memorandum, podle kterého vstup vojsk není agresí, ale výsledkem dohody. Podle dokumentu prezident „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce německé říše“.
Tohle Hácha odmítá podepsat. Argumentuje, že bez vlády nemůže o něčem podobném rozhodnout. Hitlera tím přivádí k zuřivosti. Nacistický vůdce sice ví, že Československo je v pasti, ale nechce si komplikovat situaci a válčit o něco, co může získat bez boje.
Jenže Hácha nemá dost sil, aby vzdoroval. Při hádce dokonce dostane srdeční záchvat a omdlévá. Podle historiků zkolaboval ve chvíli, kdy před rozzuřeným Hitlerem ustupoval podél desky kulatého stolu. Němci se bojí, aby československý prezident nezemřel, a vůdcův osobní lékař Theodor Morell mu dává povzbuzující injekci.
Göring hrozí, že srovná Prahu se zemí
Hácha se pak opět vzchopil a znovu se Němcům postavil na odpor. Nakonec se však nechal zlomit. Tam, kde nepomohl Hitlerův řev, zabraly jiné výhrůžky. Stranou si ho odvedl klidný a usměvavý Hermann Göring a pověděl šokovanému Háchovi, že by mu bylo velmi líto, kdyby musel nechat vybombardovat krásnou, historickou Prahu.
„Jak se tak na mne Göring díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru,“ stěžoval si později Hácha. „Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Něco mně řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to neudělal. Ale Göring by ho přemluvil, už jen proto, aby svět viděl první ukázku práce jeho luftwaffe,“ vysvětloval později Hácha.
Prezident na pokraji dalšího zhroucení nad ránem podléhá, podpisuje a „vkládá osudy českého národa do rukou vůdce německé říše“. Ve 4:30 rozhlas začíná vysílat zprávu o chystané okupaci českých zemí Německem s výzvou obyvatelstvu, aby zachovalo klid.
Nečekaný protektorát
Okupace pokračovala podle plánu a od rána německá vojska obsazovala české země. Do metropole dorazily první jednotky v půl deváté ráno. Hácha opustil Berlín před polednem, ale cesta domů se táhla, vlak každou chvíli zastavoval. Milada Rádlová vzpomínala, že jí to připadalo divné. Až v Praze, kam dorazili večer, se ukázalo, že vlak meškal proto, aby mohl Háchu na obsazeném Hradě „přivítat“ sám Hitler.
Podle některých svědectví si Hácha příliš nechtěl připustit vážnost situace. Ministru Jiřímu Havelkovi údajně řekl: „Nic si z toho, pane kolego, nedělejte, není to tak zlé. Budeme mít vlastní stát, ovšem bez armády a bez zahraničního ministra.“ Jenže vzápětí přišel krok, který pohřbil české naděje: vyhlášení protektorátu Čechy a Morava.
