Brno - Parlamentní volby v červnu 1992. Zlom ve vývoji společného státu – konec idejí, že Češi a Slováci dále mohou sdílet společný stát. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se krátce po volbách shodli na tom, že jejich představy o budoucnosti společného státu jsou neslučitelné. A národu to oznámili přesně 26. srpna 1992 těsně před půlnocí. V brněnské vile Tugendhat předstoupili před novináře a oznámili, že československý stát bude od 1. ledna 1993 minulostí. Událost dokreslují známé fotografie Klause s Mečiarem, jak sedí pod platanem a mezi čtyřma očima řeší osud Československa.
Ještě před zahájením schůzky spolu oba politici pod mohutným platanem na zahradě vily dvě a půl hodiny jednali pouze mezi čtyřma očima. Přesný obsah jejich rozhovoru zůstal utajen, každopádně vedl k odstranění některých rozporů a ke shodě nad harmonogramem zániku federace.
Historik Petr Roubal: Průlomové bylo datum 1. ledna 1993
„Význam toho jednání… To, co je tam průlomové, to je to datum 1. ledna 1993. To předtím ještě nezaznělo. Je to velký úspěch Václava Klause, že konečně mají nějaký jasný jízdní řád… V tom je to jednání výjimečné.“
„Veřejnost si právě v té době uvědomila, že už není návratu.“
Tugendhat - konec vleklých diskusí, konec „dvojdomku“
Funkcionalistická vila Tugendhat, architektonický skvost zapsaný v seznamu památek UNESCO, se tak dostala do československých politických dějin, neboť právě ona byla svědkem klíčového rozhodnutí – první povolební schůzka Klause a Mečiara dala jednoznačně najevo, že skončila doba vleklých diskusí, společný stát se tak stává minulostí.
HZDS přišlo s návrhem přeměny federace na ekonomické a obranné společenství, to však ODS odmítla. Důležitým signálem nezadržitelného rozpadu byl i fakt, že ODS nominovala Klause na funkci českého premiéra, přestože ho po volbách prezident Havel pověřil sestavením federální vlády. Státoprávní jednání se od té chvíle vedla na úrovni republikových vlád.
I to byl rozdíl oproti zvyklostem z minulého období, kdy mezi sebou jednali představitelé republikových a federálních orgánů a do diskusí se svými iniciativami vstupoval i prezident. Právě nečitelnost a různorodost vyjednavačů byly podle politologů jednou z hlavních příčin toho, že vleklá jednání nevedla k žádnému výsledku. Všechny uvažované modely nového státoprávního uspořádání, mezi nimiž nechyběla idea „dvojdomku“ či konfederace, nakonec vždy zůstaly jen v oblasti teorie.
Po červnu 1992 se také na obou stranách radikálně změnily vyjednávací týmy. Na české straně například ve volbách propadlo Občanské hnutí, skončil tak například Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier. Vladimír Mečiar se do čela slovenské politiky vrátil poté, co byl v dubnu 1991 pro neshody v tehdy vládním hnutí Veřejnost proti násilí odvolán z premiérské funkce.
Odstředivé povolební tendence ještě umocnila volba prezidenta, při níž slovenští poslanci 3. července zablokovali potvrzení Václava Havla ve funkci. Slovenská národní rada navíc 17. července přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky a ve stejný den Havel oznámil svou abdikaci. Havlovo odstoupení mělo spíše jen symbolický význam. Přestože šlo o prezidenta republiky, neměl Havel v té době prakticky žádný vliv na rozhovory o dalším osudu společného státu.
Harmonogram zániku federace, který ODS a HZDS připravily ve vile Tugendhat, se přes drobné komplikace podařilo prosadit i v parlamentu. Úderem půlnoci 31. prosince přestal československý stát po 74 letech existovat.
