Loď Estonia vezla 803 pasažérů a 186 členů posádky z Tallinnu do Stockholmu. V noci na 28. září 1994 se dostala do problémů na rozbouřeném Baltském moři a během pouhé jedné hodiny se potopila. Její zánik zůstává nejhorším lodním neštěstím v době míru od druhé světové války – ne všechny okolnosti jejího potopení jsou ale dodnes jasné.
Trajektu se na moři otevřela vrata. Při tragédii Estonie zahynulo 852 lidí
Desetipalubové a 160 metrů dlouhé plavidlo se na svou poslední pouť vydalo večer v 19:15 místního času. Na palubě modrobílé lodi bylo tou dobou 38 kamionů, dva autobusy, 34 aut a 803 pasažérů, většinou Švédů, spolu se 186 členy posádky. O vyplutí na moře, na němž vichr o síle osmi stupňů Beaufortovy stupnice zvedal vlny, rozhodl kapitán Arvo Andersson. Krátce po půlnoci vlnobití zesílilo a technik zjistil, že na spodní autopalubu zatéká mezerou v odklápěcí přídi, kudy vozy do plavidla najely. Námořníci se pokusili otvor ucpat matracemi a spustili čerpadla. Marně.
Trajekt byl postaven v německé loděnici Meyer v Papenburgu v letech 1979 až 1980. Původně se jmenoval Viking Sally (1980 až 1990), poté Silja Star (1990 až 1991), Wasa King (1991 až 1993) a nakonec Estonia.
V 00:45 se ovšem ozvala dutá rána, kdy se patrně vrata utrhla. Řada vyděšených cestujících vyběhla na palubu a radista vysílal nouzový signál, loď už se v tu dobu znatelně nakláněla. Podpalubí plné vody pak převrátilo trajekt na bok a když hodiny ukazovaly 01:50, ozvala se posádka naposledy.
Desítky lidí se nestačily ani probudit ze spánku. Asi 250 osob naskočilo do člunů nebo si navléklo záchranné vesty. Ve studené vodě o teplotě asi deset stupňů však neměli velkou šanci. Za půl hodiny připlul k místu tragédie jiný trajekt, ve tři hodiny dorazil první vrtulník.
Zachránit se ale podařilo jen 138 lidí, z nichž jeden zemřel v nemocnici. Během následujícího měsíce bylo z moře vyloveno 93 mrtvých těl, ostatky 94. oběti byly nalezeny až rok a půl po katastrofě. Ostatní oběti zůstaly pohřbeny v mezinárodních vodách.
GALERIE
Změny podoby trajektu Estonia
Švédská vláda navrhla betonové zakonzervování vraku. Smlouva mezi Švédskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem, Dánskem, Ruskem a Británií, jejichž obyvatelé jsou mezi oběťmi, místo prohlásila za nedotknutelné. Zákaz se ale týká jen signatářských zemí, takže k vraku se dostalo už pár „nezvaných hostů“.
Podivnosti a nejasnosti
Teorií o příčině nehody se objevila kromě oficiální zprávy celá řada. Kromě mezinárodního zločinu a pašování drog či plutonia se hovoří i o mstě tajných služeb za to, že se v Estonii odvážel z Pobaltí do Švédska vojenský materiál. Koncem roku 2004 vyšla najevo informace (v lednu 2005 soudem potvrzená), že v trajektu Estonia se 15 a devět dnů před katastrofou vojenský materiál opravdu přepravoval – údajně se jednalo o ruskou či někdejší sovětskou vojenskou elektroniku z Pobaltí.
O těchto tajných transportech věděla i švédsko-finsko-estonská vyšetřovací komise, ustavená krátce po neštěstí, která je však v závěrečné zprávě v roce 1997 zamlčela. Podle komise se Estonia potopila kvůli konstrukční chybě, jež se jí stala osudnou v prudké bouři, a kvůli nedostatečné údržbě (Estonia byla v provozu 14 let).
Zjistilo se také, že majitel lodi, estonsko-švédská firma Estline (v níž měla majetkovou účast i estonská vláda), se pokusil utajit několik technických nedostatků v ukotvení téměř šedesátitunových vrat. Na vině byla podle komise i posádka, která podcenila vážnost situace.
Odborníkům se až dodnes také nepodařilo objasnit, proč šla Estonia ke dnu tak rychle – za necelou hodinu. „Trajekt zkrátka nemůže jít tak rychle ke dnu jen proto, že se na autopalubu dostane voda,“ napsal například profesor Olle Rutgersson z Göteborgu, podle něhož nelze vyloučit ani výbuch. O explozi se prý zmiňovala i řada z přeživších. A také potápěči nalezli ve vraku otvory, které podle britských expertů nemohly být způsobeny jinak než explozí.
Další vyšetřování se uskutečnilo poté, co televizní dokument z roku 2020 přinesl videozáznam z místa vraku, který ukázal dříve nezmapované díry na pravoboku. Úřady uvedly, že vrak má díru dlouhou asi 22 metrů a vysokou čtyři metry, která se stala viditelnější v důsledku změn na mořském dně. Podle loni ukončeného estonského vyšetřování díra zřejmě vznikla při nárazu plavidla na dno. Letos v únoru pak oznámila i švédská prokuratura, že považuje případ trajektu Estonia za uzavřený.
