Když se řekne kvodlibet, drtivé většině Čechů se zřejmě nevybaví vůbec nic. Ale právě za studium kvodlibetů byl nyní oceněn český historik a filozof Ota Pavlíček – v lednu 2025 obdržel Cenu Neuron pro nadějné vědce a s ní spojenou odměnu 500 tisíc korun na další výzkum. Roli v nich hrál i český mistr Jan Hus. Proč je právě kvodlibet tak zajímavý a možná i důležitý pro moderní dobu?
Středověké konference popularizovaly vědu. Historik popsal roli Jana Husa
Pro Pavlíčka není Neuron prvním významným oceněním jeho práce. Už roku 2020 totiž dostal prestižní grant Evropské výzkumné rady; díky štědré podpoře si mohl vytvořit kvalitní tým a zázemí pro studium středověkého myšlení a tedy i kvodlibetů.
Kvodlibety byly středověkými učeneckými setkáními, která se konala na univerzitách jednou ročně a účastnila se jich dobová intelektuální elita. Vystupující mohli mluvit na libovolné vědecké téma a publikum, které tvořily desítky profesorů, pak mohlo s přednášejícími diskutovat. Akce končila hostinou, poté byl vydán sborník, který shrnoval závěry všech přednesených přednášek.
Pro ty, kdo někdy byli na moderní vědecké konferenci, to může působit velmi povědomě, pro ty, kdo nebyli, to možná připomíná spíše rapovou bitvu filozofů. Oboje je vlastně částečně správně. Podle Pavlíčka se ale hlavně v tomto žánru dobře odráží to, co tehdejší intelektuální elity zajímalo. A pod slovem elity se dá opravdu představit to nejlepší, co středověká věda obsahovala. Není náhodou, že v Praze se na nich podílel například i mistr Jan Hus.
Ota Pavlíček je český historik filozofie a starších univerzitních dějin se specializací na intelektuální praxi učeneckých elit. Působí ve Filosofickém ústavu AV ČR. Zabývá se především dějinami intelektuální praxe a učenecké produkce v pozdně středověké Evropě s důrazem na dění na pražské univerzitě a jejími vazbami na další univerzity ve střední a západní Evropě. Dále se věnuje filosofickým a teologickým (především filosofická teologie) diskusím a filosofickému pozadí české reformace.
Za svou vědeckou práci byl mnohokrát oceněn:
- 2007 – Cena Josefa Hlávky pro nejlepší studenty a absolventy českých univerzit
- 2008 – Bolzanova cena Univerzity Karlovy za magisterskou práci
- 2014 – Cena Josefa Hlávky
- 2015 – Jan Hus Educational Foundation Prize
- 2016 – Prémie Otto Wichterleho
- 2024 – Cena Neuron v oboru sociálních věd
Ota Pavlíček je v prvé řadě historik, takže ho zajímá hlavně jeden ze dvou typů kvodlibetů. Historicky starší byly ty, které se zabývaly teologickými otázkami; poprvé se objevily někdy ve 13. století a probíhaly na teologických fakultách. Postupně se ale objevovaly i univerzitní debaty na obecně vědecká témata, a právě z nich v druhé polovině 14. století vznikly kvodlibety, které zkoumá Pavlíček.
Výraz „obecně vědecká témata“ říká, že přednášky s následnou diskusí mohly být doslova o čemkoliv z vědecké oblasti. „Řešily všechno – od gramatiky a matematiky přes fyziku, medicínu a optiku až třeba k metafyzice,“ popisuje historik. „Učenci se tam vyjadřovali k tématům, kterým se v té době intenzivně věnovali, takže vlastně informovali své kolegy, co je nového v oboru.“ Podle Pavlíčka tak vznikala velmi zajímavá „mezioborová setkání“, která učence obohacovala o znalosti, k nimž by se jinak tak detailně nedostali – a oni pak mohli své specializace zkoumat s širším záběrem.
Evropa kvodlibetová
Podle Pavlíčka se jednalo zřejmě o dost rozšířenou praxi. V Evropě zatím našel přibližně dvacet pět univerzit, kde se tato setkání dobové intelektuální elity konala, také geografický rozsah je značný: od střední Evropy, přes Francii a Itálii až po Skotsko.
Přestože se nezachovaly explicitní popisy toho, jak takový kvodlibet vypadal, povedlo se Pavlíčkovu týmu tento fenomén částečně rekonstruovat. Podle jeho výzkumů byla jejich forma do značné míry podobná, byť samozřejmě existovaly dobové i místní rozdíly. „Univerzita, respektive fakulta svobodných umění (obdoba moderní filosofické fakulty, která ale zahrnovala i přírodní a další vědy s výjimkou medicíny a práva, poznámka autora), si zvolila nějakého organizátora. Ten měl na starosti úplně všechno spojené s touto akcí,“ vysvětluje vědec.
Ota Pavlíček
Například v Praze začínaly disputace na začátku ledna, ve Vídni v listopadu kolem svátku svaté Kateřiny, což byla patronka tamní univerzity. Organizátor měl za úkol svolat všechny ostatní učence, kteří na jeho fakultě učili, a domluvit s nimi témata jejich přednášek. Následně musel sestavit program a také zpravidla měl sám velkou úvodní přednášku, po níž následovala vystoupení jednotlivých učenců.
Pak došlo na diskuzi s publikem. „Zorganizovat podobnou akci je náročné i v jednadvacátém století, s jeho elektronickou komunikací, rychlou a spolehlivou dopravou a spoustou vzdělaných kvalifikovaných lidí – jak složité bylo uspořádat to ve středověku, je asi jen těžko představitelné,“ míní Pavlíček.
„Rozsah těchto akcí byl pozoruhodný,“ potvrzuje dále. „Máme informace o disputaci, kde přednášelo devadesát jedna mistrů, dokonce se mluví o jedné, kde možná mohlo promluvit až sto čtyřicet přednášejících,“ říká vědec. To už jsou čísla, která rozsahem evokují i větší kongresy jednadvacátého století.
Taková série proslovů a následných diskusí znamenala, že délka těchto setkání naopak jejich moderní podobu výrazně přesahovala. „Jedním z objevů, které jsem udělal, je, že ty disputace trvaly čtrnáct dní až měsíc,“ vypráví Pavlíček. „To samozřejmě neznamená, že byli přítomní všichni pořád, ale existují vnitřní předpisy některých univerzit, které říkají, aby se mistři zúčastnili alespoň těch přednášek, jež jsou jim tematicky blízké.“
Každý den se tedy zvládlo asi osm těchto přednášek, čtyři před obědem, další čtyři po něm. Když přednášení skončilo, následovalo ještě formální závěrečné slovo – a úplně nakonec hostina. „Opravdu si myslím, že to bylo i v některých delikátních detailech docela podobné tomu, jak vypadají moderní konference,“ usmívá se výzkumník. „A to včetně drobného zneužívání příležitosti. Víte, známe třeba jedno nařízení z Vídně z počátku 15. století, které říká, že na ten závěrečný raut mohou přijít jen ti, kteří se konference zúčastnili, což znamená, že se na něj pokoušeli dostat i tací, kteří jinak neměli s kvodlibetem nic společného.“
Kvodlibety ale žily dál i poté, co skončily. Právě tým Oty Pavlíčka totiž popsal, že po skončení konference následovala ještě jedna fáze, i ona podobná těm velmi moderním. Byla to fáze publikační. Přinejmenším některé univerzity totiž vydávaly sborníky, kdy se v jedné knize shromažďovaly jednotlivé prezentace, aby byly uložené jak pro současníky, tak i pro další generace.
Tato kniha pak byla vystavená v univerzitní knihovně, aby do ní každý, kdo měl zájem, mohl nahlédnout a zjistit, co se na univerzitě zrovna zkoumá a jaké vědecké trendy se zrovna diskutují.
Věda ve stínu politiky
Pavlíček detailně zkoumal a popsal i kvodlibet, který se konal roku 1409 v Praze. Ten je zajímavý především tím, v jak dramatické době proběhl. Právě toho roku byl totiž vydán Dekret kutnohorský, který vedl k tomu, že pražskou univerzitu opustili zahraniční profesoři, což zase později způsobilo značné zmenšení prestiže a vlivu této první zaalpské univerzity na východ od Rýna.
„Ten kvodlibet byl svým způsobem předehrou,“ říká historik. „Odehrál se těsně před vydáním toho dekretu.“ Kvodlibetářem, tedy hlavním organizátorem, byl tehdy zvolen Matěj z Knína, který byl podezřelý z hereze, ale dokázal se tomuto vážnému obvinění ubránit. „Čeští mistři ho zřejmě zvolili za kvodlibetáře proto, aby to dali těm německým sníst,“ zjemňuje zažité úsloví Pavlíček.
Dochovala se jeho kvodlibetní kniha, která obsahuje asi sto padesát textů. Role kvodlibetáře byla velmi prestižní, musel to být skvěle vzdělaný člověk, navíc značně pracovitý a systematický. Vedení debaty totiž znamenalo mít připravené dvě sady argumentů na každé téma, dvě pozice, musel tušit, jak by se mohla disputace vyvíjet. A samozřejmě to předpokládá, že se musel ve spektru debatovaných témat vyznat.
Ukázka kvodlibetu
A to bylo opravdu pestré. „Témata se týkala přírodních věd, ale byla tam i čistě filosofická témata, nicméně našla by se tam i taková, jež bychom dnes nazvali esoterickými,“ uvádí historik a má i příklad: jeden kvodlibet například řešil, jestli zkušený astronom dokáže předvídat budoucnost. A nejen to, akademická otevřenost umožňovala rozebírat i témata, jež nám dnes mohou připadat vtipná nebo kuriózní. „Myslím, že se k tomu vyjadřovali patrně proto, aby nějak oživili debatu a aby to bylo zajímavé úplně pro každého včetně přítomných začínajících studentů,“ navrhuje Pavlíček možné vysvětlení.
Dnešní vědec by se ale při poslechu kvodlibetu ze 14. století nejspíš lehce zděsil. Tehdejší přednášející totiž ještě moc neřešili něco, co je v moderní době jedním ze základů nejen vědy, ale i celé společnosti: autorství. Něco jako citace nebo odkazování ke zdrojům ještě nebylo zcela zaběhnuté. Odkazovalo se hlavně na klasické „velké“ autority typu Aristotela nebo Platóna, ale tato nepsaná pravidla nebyla ani zdaleka tak přísná ohledně jiných soudobých vědců a ohledně jejich děl, takže bylo běžné přebírat celé pasáže textu z jiných autorů, aniž by to bylo nějak vyznačeno.
Pavlíček při svém výzkumu nenarazil na to, že by se vyloženě kopírovaly celé kvodlibety, takový typ práce byl pro středověké učence asi jen těžko představitelný. Nicméně kopírování přece jen existovalo, ačkoli nemělo tak negativní etické souvislosti jako dnes. „Například jeden profesor, který organizoval kvodlibet v Lipsku, potom přešel na univerzitu ve Frankfurtu a měl tam velmi podobnou úvodní řeč,“ přináší historik jeden příklad. „Nějaká recyklace starých textů tam určitě probíhala,“ dodává.
Hosté a celebrity
Je nutné poznamenat, že z moderního pohledu chyběla na kvodlibetech jedna zásadní složka společnosti: nezúčastňovaly se jich tehdy ženy. Středověké univerzitní prostředí bylo ryze mužské, takže se ženám neotevírala ani možnost vstupovat do těchto akademických debat – samozřejmě hlavně proto, že nemohly na univerzitách studovat. „Ostatně i samotní vysokoškolští mistři žili v celibátu, nebo se s tím alespoň počítalo,“ doplňuje historik.
Někdy kvodlibety navštěvovali i zástupci společenské elity. Pavlíček popisuje, že jednoho z nich, který se konal ve Vídni, se zúčastnil budoucí papež Pius II., tehdy ještě známý jako Silvio Piccolomini. A na tom samém se objevil i římský král. „To ale bylo krajně nevídané, což se také zmiňovalo v aktech vídeňské univerzity. A už se to poté asi nikdy nestalo,“ doplňuje vědec.
Přestože zpočátku byla tato učená setkání určená hlavně pro členy univerzit, postupně o ně jevili čím dál větší zájem také zástupci dobové světské moci. „Je to zajímavý posun,“ zdůrazňuje Pavlíček, „protože to vypadá, že učenci původně nechtěli na akademickou půdu nikoho zvenku moc pustit, a umožnili to teprve později.“ Dokládají to podle něj například záznamy, které ukazují případ, kdy se jedna z univerzit proti účasti světských velmožů ohradila s tím, že právo zúčastnit se kvodlibetu mají jen lidé, kteří jsou na univerzitě zapsaní a složili akademický slib.
Práva a povinnosti
Podle Pavlíčka byly kvodlibety ale současně i něco, čemu se zástupci středověké akademické sféry snažili vyhýbat. Hlavně proto, že organizovat něco takového muselo být nesmírně náročné a mnohdy zřejmě i vyčerpávající – a zodpovědnost, že se něco nepovede, byla patrně i paralyzující.
Univerzity se proto snažily mistry k účasti na těchto setkáních zavazovat pravidly: například účast na kvodlibetu byla podmínkou pro to, aby se mistr směl stát členem zkušební komise. Stejně tak se jich musel zúčastnit každý, kdo chtěl přednášet některý z povinných předmětů, a vydělat si tak peníze. Kvodlibety tedy otevíraly cestu ke středověké akademické kariéře – asi podobně jako dnes musí vědci publikovat v kvalitních vědeckých žurnálech.
Podle Pavlíčka by se bez těchto pravidel učenci snažili účasti na kvodlibetech spíše vyhnout, což dokládá několik dobových příběhů. „Máme například výmluvu jednoho učence z Vídně, který tvrdil, že už je moc senilní, takže tu práci nezvládne. Máme někoho, kdo zase tvrdil, že je příliš zaneprázdněný přednáškami, takže už další povinnost nemůže splnit. A jiný zase tvrdil, že vloni v době kvodlibetu vypukl mor, což by se mohlo zase opakovat,“ vypočítává Pavlíček dobové výmluvy. „Ale je to zajímavé, protože tyhle argumenty jsou vlastně docela podobné tomu, co jsme sami nedávno zažili: když jsme tu měli covid, tak jsme také přesouvali veškeré akce na další roky,“ dodává.
Někdy se také stávalo, že učenec přednesl příliš kontroverzní proslov, což se s ním pak mohlo docela dlouhou dobu táhnout. „Například z univerzity v Glasgow ve Skotsku máme záznam někdy ze šestnáctého století, že ten mistr byl dokonce za to pronásledovaný církví,“ má Pavlíček opět po ruce konkrétní příklad.
Mistr Jan Hus jako kvodlibetář
Pro české dějiny je velmi zajímavé, že roli kvodlibetáře, tedy výše popsaného hlavního organizátora, se ujal i mistr Jan Hus. A to, jak se s tím popasoval, jakým výzvám musel čelit a jak vše nakonec proběhlo, jej ukazuje z nečekaných úhlů a také podle Pavlíčka pomáhá lépe pochopit jeden z klíčových momentů našich dějin, k němuž se česká společnost stále zásadně vztahuje.
Hus se stal kvodlibetářem v Praze roku 1411. „Byl v té době na univerzitě už někým opravdu důležitým a určitě neměl čas na to, aby organizoval kvodlibet,“ říká historik. „Nicméně to ukazuje, že měl osobně opravdu obrovský zájem na tom, aby univerzita fungovala a aby měla mezinárodní význam. Chtěl, aby se jí po Dekretu kutnohorském, který byl vyhlášený o dva roky dříve, nemohli jinde smát, že nedodržuje důležité univerzitní tradice a vědecky upadá,“ vysvětluje.
Hus si podle Pavlíčka přímo zapsal, že se této role ujal poté, co to jiní profesoři odmítli. A neudělal to proto, že by měl ambici vést kvodlibet, ale aby obhájil reputaci univerzity. Ukazuje to, míní Pavlíček, jak důležitou roli hrála v Husově životě právě univerzita a jak moc ho její prostředí formovalo. Hus byl totiž nejen kazatel, ale zejména univerzitní profesor.
Když historik studoval kvodlibetní knihu, která vznikla jako výše popsaný záznam setkání, zjistil, že Hus akci zorganizoval zcela příkladným způsobem. Je důkladně redakčně zpracovaná, což znamená, že jí musel mistr zasvětit spoustu času a energie, a to všechno v době, kdy už se aktivně zapojil do bouřlivých událostí, jež v Čechách v té době počínaly vrcholit.
Zejména úvodní slovo této knihy je podle Pavlíčka opravdu „krásné“, protože je v něm vidět, jak velkou zodpovědnost Hus cítil za univerzitu, za svoje žáky, kteří na ní studovali, a jak moc se snažil, aby se její kvalita nesnížila po Dekretu kutnohorském.
Smrt a druhý život kvodlibetu
Tento univerzitní žánr byl ve své době velmi oblíbený, rozšířený a prestižní – a přesto zanikl. Pavlíček si myslí, samozřejmě na základě důkladné znalosti pramenů, že když se kvodlibety během 16. století ze světa evropských univerzit vytratily (narazil nicméně na poslední dokonce až v 17. století), nebyl to jejich konec. Podobně jako spousta jiných jevů i ony se vlastně spíše transformovaly v něco jiného, co více odpovídalo požadavkům své doby a stavu světa.
Soubor kvodlibetů
Vědci se podle něj postupně přesouvali z univerzit do laboratoří, více se specializovali, takže pro čím dál užší specialisty bylo stále složitější pochopit podobně specializovaná témata jejich kolegů. Na několik stovek let tedy šíření vědeckých poznatků v rámci vědecké komunity formou kvodlibetu ztratila smysl – ale na konci devatenáctého století se znovuzrodila v jiné podobě.
„Najednou se začaly konat velké a mnohdy mezinárodní vědecké konference, přičemž tato moderní tradice v mnohém na tu kvodlibetní navazuje a v podstatě žije dodnes a je součástí toho, co dnešní vědci považují za zcela přirozenou část své práce,“ říká Pavlíček. Za velmi jasné spojení považuje například existenci kvodlibetních sborníků, o níž se ale dlouho nevědělo, a tak historikům toto propojení napříč staletími unikalo.
Výzkum náročný na čas, finance i schopnosti
Pavlíček je ochotný bavit se nejen o samotné vědě, ale i o tom, proč je podle něj takový výzkum vůbec pro současnost důležitý. „Objevili jsme tisíce textů, které nikdo neznal. Poznali jsme tradici, která dosud nebyla prozkoumaná. Několikanásobně jsme zvětšili znalosti nesmírně zajímavého fenoménu,“ konstatuje historik. Je nadšený z toho, kolik hypotéz se jeho týmu podařilo potvrdit. Podstatné je i to, že jejich výzkum mohou využít i další vědci, kteří se věnují středověku nebo dějinám poznání.
Výsledků je podle něj mimořádné množství a vyzdvihnout něco výjimečného není jen tak. Je ale znát, že již ve středověku existovala intenzivní akademická mobilita. „Dnes někdy panuje představa středověku jako doby, kdy všichni seděli doma a téměř nikdo neopustil své rodné město či vesnici. Ale když sledujeme kvodlibety, vidíme, jak přinejmenším vrstva univerzitních vzdělanců byla už tehdy mobilní a jak vlastně tím, že se přesunovala mezi městy, vesnicemi a univerzitami, propojovala Evropu výměnou nových myšlenek, ale i sdílením tradic,“ vysvětluje.
Již dříve se zjistilo, že existovaly nadace, které tuto mobilitu umožňovaly a financovaly. Do Prahy se tak třeba prokazatelně dostal na počátku 15. století student ze Španělska, naopak čeští studenti odcházeli do Paříže, Oxfordu nebo na italské univerzity.
A co náklady na samotný výzkum kvodlibetů? Je k tomu zapotřebí evropské financování ve výši milionů korun? Podle Pavlíčka extrémně pomůže. Zkoumání těchto historických zdrojů je totiž podle něj nesmírně náročné; je potřeba umět číst dobové písmo, ovládat středověkou latinu, ale také znát středověké i antické myšlení a historii a rovnou několik pomocných věd historických. Pavlíčkův tým navíc pracuje se vzácnými texty v mnoha zahraničních lokacích, součástí projektu je celá řada evropských vědců.
A výsledek se musí publikovat, v případě grantů Evropské výzkumné rady, vždy na platformách s otevřeným přístupem, do nichž se dostane kdokoliv, aniž by musel platit astronomické částky za přístup. O to dražší je to ale pro vědce, kteří takový článek zveřejní. V případě tohoto konkrétního výzkumu situaci podle Pavlíčka zkomplikovala i ruská válka na Ukrajině, kdy některé písemné prameny leží v knihovnách, kam je rizikové se v době vojenského konfliktu vydat. „Pomohli nám ale ukrajinští kolegové, kteří nám naskenovali všechny texty, které jsme potřebovali. A to v jejich nezáviděníhodné situaci,“ děkuje jim historik.
Účel výzkumu
Kdo dočetl až sem, určitě se zamyslí nad otázkou, jak takový výzkum dávného středověku a navíc zaměřený na fenomén, který už vlastně ani neexistuje, může pomoci současnosti. Pavlíček nad touto otázkou neváhá ani sekundu. Přináší podle něj nesmírně důležité poznání naší minulosti, našich kořenů – a to nejen českého národa a celé evropské společnosti, ale specificky i vědy a vzdělání. Tím tento výzkum pomáhá v uvědomění si hodnot naší společnosti a dlouhodobého zakotvení v západních kulturních, vědeckých i společenských strukturách, což přispívá ke společenské odolnosti v současných bezpečnostních výzvách.
A historik vyzdvihuje ještě jednu specifickou rovinu. Tou je argumentace. „Někteří lidé, i ti, kteří dnes absolvují vysokou školu, mají i poté problémy s komunikací a zároveň s rozpoznáním různých falešných zpráv a manipulací. A právě to se ve středověku při disputacích učilo. Studenti se velmi detailně a pečlivě učili pravidla správně vedené diskuse, argumentace, přesvědčování a logiky, aby obstáli před svým diskusním partnerem, aby dokázali správně a dobře argumentovat a případně poukázat na argumentační fauly a manipulace,“ popisuje na závěr rozhovoru Pavlíček. „Myslím si, že kdyby se podařilo vrátit tyto přerušené tradice do současného studia, že by z toho něco měla celá společnost,“ zakončuje vědec.
