Past pokroku: Smrtící mrak chemikálií zabil v Indii desítky tisíc lidí. A ubližuje dodnes


15. 11. 2023Aktualizováno18. 11. 2023, 14:11|Zdroj: Reuters, The Atlantic, Bhopal.org, WHO, EHjournal

Tři týdny před Vánocemi roku 1984 se indickým městem Bhópál začala šířit neviditelná smrt. A zůstala v něm dodnes – chemikálie, které se tehdy uvolnily, ještě do roku 2010 zabíjely každý den jednoho člověka. Děti přicházejí na svět nevyléčitelně nemocné. A to vše kvůli šetření nákladů na údržbu.

„Když mě přeložili do Bhópálu, řekli mi, že je to moderní závod. Brzy jsem ale zjistil, že to není pravda,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec indické chemičky Tota Ram Čuhán. „Indikátory zamoření a teploty nefungovaly. Hlásil jsem to předákovi, ten mi ale řekl, že to není moje starost,“ říká. Připomíná, že před velkou katastrofou se odehrálo několik menších. „Našemu vedení to ale bylo jedno,“ dodává.

Ta velká přišla v noci na 3. prosince roku 1984. Chvíli poté, co se začala pomalu rozsvěcet noční světla, začal z továrny americké společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu unikat plyn. Šlo o smrtelně jedovatý methylisokyanát, ven se ho dostalo přes 27 tun. Továrna byla vybavena celkem šesti bezpečnostními systémy, které měly na případný problém reagovat – kdyby se spustil jediný z nich, nic strašného by se nestalo. Nefungoval ale ani jeden.

Dlouhodobé následky

Plyn se začal šířit po celém Bhópálu a zasáhl přes půl milionu lidí. Od té doby jich na následky zemřelo prokazatelně přes 25 tisíc, zřejmě ale mnohem více. Dalších nejméně 120 tisíc trpí nejrůznějšími následky dodnes. Mezi ty nejhorší patří slepota, extrémní potíže s dýcháním a gynekologické poruchy. Bhópál se změnil na dlouhé desítky let v město, kde je velká část populace dlouhodobě vyřazená ze života a kde je nemocných více než zdravých.

Místo tragédie navíc nebylo nikdy pořádně vyčištěno, a tak následky zatěžují obyvatele Bhópálu dodnes. V prosinci 1999 organizace Greenpeace oznámila, že testy podzemních vod a studní v blízkosti místa havárie odhalily koncentrace rtuti, které překračovaly normy dvacettisíckrát až šestmilionkrát. Ve vodě se našly chemické látky způsobující rakovinu, poškození mozku a vrozené vady. Například trichloreten, chemická látka, která prokazatelně poškozuje vývoj plodu, byl nalezen v množství padesátkrát vyšším, než jsou bezpečnostní limity.

Testy zveřejněné ve zprávě z roku 2002 odhalily v mateřském mléce kojících žen žijících v blízkosti závodu jedy jako dichlormethan, chloroform, olovo a rtuť. Děti žen zasažených plynem trpí řadou vysilujících onemocnění, včetně mentální retardace, vrozených vad a poruch reprodukce.

  • Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.

Odsouzena k tragédii

Továrna na pesticidy Union Carbide v Bhópálu byla podle pozdějších vyšetřování odsouzena k tragédii už od svého vzniku. Americká společnost ji tam v 70. letech 20. století postavila v domnění, že Indie představuje obrovský nevyužitý trh pro její přípravky na hubení škůdců. Prodej ale nikdy nesplnil očekávání firmy: indičtí zemědělci, kteří se dlouhodobě potýkali se suchem a záplavami, neměli peníze na nákup těchto pro ně příliš drahých pesticidů.

Továrna, která nikdy nedosáhla své plné kapacity, se ukázala jako ztrátový podnik a počátkem 80. let ukončila aktivní výrobu.

Po neúspěšném byznysu tam zůstalo obrovské množství nebezpečných chemikálií – ve třech nádržích bylo nadále uloženo více než šedesát tun methylisokyanátu, zkráceně MIC. „Je extrémně reaktivní. Pohledem chemika je to velice zajímavá látka, která reaguje s množstvím jiných,“ vysvětluje Jan Havlík z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. „Je to velmi malá molekula, která je současně velice reaktivní. Pokud se dokáže uvolnit do ovzduší, může způsobit spoustu škod,“ dodává.

To vše dělá z MIC obzvláště smrtící plyn, proto firma vybudovala původně spolehlivý a propracovaný bezpečnostní systém, který disponoval několikanásobným jištěním. Jenže správci areálu ho nechali zchátrat a nikdo se o něj nestaral s tím, že vzhledem k tomu, že v závodě byla ukončena veškerá výroba, už přece nemůže hrozit žádné nebezpečí. Všechny bezpečnostní systémy, které byly instalovány, aby zabránily úniku MIC – celkem jich bylo nejméně šest –, se nakonec ukázaly jako zcela nefunkční.

Noc hrůzy

Právě opotřebení materiálu bylo příčinou tragédie. Když v noci na 3. prosince jeden ze zaměstnanců proplachoval zkorodované potrubí, selhalo několik uzavíracích kohoutů a voda pak mohla volně téct do největší nádrže MIC. A to způsobilo silnou chemickou reakci.

Energie, která se při ní uvolnila, vymrštila nádrž z jejího betonového sarkofágu a vychrlila smrtící mrak MIC, kyanovodíku, monometylaminu a dalších chemikálií do vzduchu. Tento oblak se usadil nad velkou částí Bhópálu. Kvůli meteorologickým podmínkám se ani nerozptyloval, ani ho vítr neodnesl nikam dál. Brzy poté začali umírat lidé.

„Kolem půl jedné ráno mě probudilo mé dítě, které silně kašlalo. V pološeru jsem viděla, že místnost je plná bílého mraku. Slyšela jsem spoustu lidí křičet. Křičeli: ‚Utíkejte, utíkejte!‘ Pak jsem začala kašlat, přičemž každý nádech byl, jako bych vdechovala oheň. Oči mě strašlivě pálily,“ vzpomíná přeživší tragédie Aziza Sultanová.

Podle Havlíka jde o velmi přesný popis toho, jak tato látka funguje. „Je to elektrofilní činidlo. To znamená, že velmi intenzivně reaguje se všemi molekulami na našich sliznicích,“ vysvětluje. „Zajímavé je, že dodnes přesně nevíme, čím konkrétně nám škodí nejvíce. Stoprocentně víme, že i stopová množství této látky jsou nebezpečná,“ upozorňuje.

V Bhópálu ale nešlo o stopové množství, MIC byla ve vzduchu spousta. „Měli jsme pocit, jako by nám někdo naplnil těla červenými chilli papričkami, teklo nám z očí a nosu, v ústech jsme měli pěnu. Kašel byl tak silný, že se lidé svíjeli bolestí. Někdo běžel tudy, někdo tamtudy, někteří lidé běželi jen ve spodním prádle. Starali se jen o to, jak si zachrání život, a tak prostě běželi,“ popisuje přeživší Champa Devi Shuklaová.

GALERIE
Chemička Union Carbide v Bhópálu v roce 2019

Ušlapáni v davu

Panika, která ve městě zavládla, připravila o život další lidi. Těm, kteří upadli, nikdo nepomohl, šlapali po nich další prchající. „Lidé lezli a šplhali jeden přes druhého, aby si zachránili život – dokonce i krávy běhaly a snažily se zachránit si život a drtily lidi pod sebou,“ vzpomíná Shuklaová. Mnozí umírali v úzkých uličkách, kde pouliční lampy svítily matně hnědou barvou skrz oblaka plynu. „Síla lidského přívalu vyrvala děti ze sevření rodičů. Rodiny byly rozdělené,“ popisují pamětníci.

Situace podle Shuklaové připomínala apokalypsu, nikdo netušil, co se děje. Ani to, jak si zachránit život. Lidé kolem začali umírat těmi nejděsivějšími způsoby. Někteří nekontrolovatelně zvraceli, propadali křečím a padali mrtví. Jiní se dusili a topili ve vlastních tělních tekutinách. 

Živí záviděli mrtvým

Oblak jedu byl tak hustý a palčivý, že lidé přicházeli o zrak. Jak lapali po dechu, dopady toxinů byly stále horší – smrtící směs se jim dostávala stále hlouběji do plic. Plyny pálily tkáně očí a plic a útočily na jejich nervový systém. Lidé ztráceli kontrolu nad svým tělem. Po nohách jim stékala moč a výkaly. Ženy samovolně přicházely o své nenarozené děti.

Podle přeživší Rashidy Biové měly oběti té noci ještě štěstí – opravdovou smůlu měli ti, kteří vyvázli. Sama Biová přišla o pět členů rodiny, kteří byli vystaveni plynu. Zemřeli na rakovinu. Tato nemoc sužuje přeživší nadále – spolu s menstruačními poruchami a tím, co jeden lékař popsal jako „monstrózní porody“, tedy porody, kdy děti přicházejí na svět deformované nebo nevyléčitelně nemocné. Na následky zasažení plynem ještě do roku 2010 umíral každý den jeden člověk.

Prizma: Největší chemická katastrofa v historii (zdroj: ČT24)

„Obchodní tajemství“

Léčba byla komplikovaná nejen kvůli obrovskému množství zasažených lidí, ale také proto, že společnost dlouhodobě odmítala sdílet informace o toxických účincích MIC, které přitom měla k dispozici. Firma Union Carbide i její pozdější majitel Dow Chemical tvrdili, že tyto údaje jsou „obchodním tajemstvím“.

„Je jasné, že vlastníci velmi podcenili bezpečností opatření,“ říká chemik Havlík. „Došlo rovnou k několika selháním.“ Viník dlouho odmítal své provinění přiznat. Teprve v roce 1989 se společnost Union Carbide v rámci částečného vyrovnání s indickou vládou dohodla na vyplacení odškodného ve výši zhruba 470 milionů dolarů.

Tato částka se rozdělila mezi oběti, které dostaly podle míry poškození tři sta až pět set dolarů. Spousta z nich se cítila podvedená – už jen proto, že s nimi nikdo nic nekonzultoval a náklady na léčbu byly mnohem vyšší. Peníze také nestačily k tomu, aby poskytly důstojný život padesáti tisícům Bhópálců, kteří v důsledku neštěstí přišli o schopnost pracovat.

GALERIE
Následky bhópálské katastrofy se projevují i dnes

V roce 1991 obvinila místní vláda v Bhópálu generálního ředitele společnosti Union Carbide Warrena Andersona ze „zaviněného zabití, které se nerovná vraždě“. Pokud by byl v Indii souzen a odsouzen, hrozilo by mu – jakožto fyzické osobě – maximálně deset let vězení. Anderson se ale nikdy před soud nedostal. Sám se tam dostavit nechtěl a indická žádost o vydání zůstala bez odpovědi amerických úřadů. Anderson zemřel v září 2014 – několik měsíců před třicátým výročím katastrofy. Prožil dlouhý a pohodlný důchod v luxusu v Hamptonu.

Samotná společnost Union Carbide Corporation byla rovněž obviněna ze zaviněného zabití, přičemž u právnických osob tato trestní sazba v Indii nemá horní hranici. Ani tento spor se ale nikdy nevyřešil, protože společnost Union Carbide, stejně jako její bývalý generální ředitel, se odmítla dostavit k soudu v Indii a americké úřady se indickou žádostí nezabývaly.

V červnu 2010 bylo v Bhópálu odsouzeno sedm indických zaměstnanců továrny za způsobení smrti z nedbalosti, přičemž každý z nich byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody a pokutě ve výši přibližně dvou tisíc dolarů, což je maximální trest povolený indickými zákony. Všichni byli krátce po vynesení rozsudku propuštěni na kauci.

Co to změnilo?

Přes veškeré hrůzné zdravotní dopady byly některé důsledky katastrofy dlouhodobě pozitivní. Události v Bhópálu podle studie zveřejněné v odborném časopise EHJournal ukázaly celému světu, že masivní industrializace v rozvojových zemích bez současného vylepšování bezpečnostních předpisů může mít katastrofální následky. Prokázalo se také, že v těchto státech se uplatňuje dvojí metr vůči zdravotním a bezpečnostním předpisům – formálně sice platily stejné normy jako ve vyspělých zemích, ve skutečnosti se na ně ale nebral ohled.

Od té doby se i rozvojové země snaží tyto normy více dodržovat, západní korporace jsou zase lépe motivované na ně dbát. Podle stejné studie se po událostech z 3. prosince 1984 v Indii výrazně zvýšila ekologická osvěta a aktivita. V roce 1986 tam přijali zákon o ochraně životního prostředí z pera resortu životního prostředí a lesů, který způsobil zásadní proměnu tamního podnikatelského prostředí. 

Past pokroku: Smrtící mrak chemikálií zabil v Indii desítky tisíc lidí. A ubližuje dodnes (zdroj: ČT24)
Bonus: Další slavné chemické katastrofy (zdroj: ČT24)

Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru