Past pokroku: Centralia začala hořet před šedesáti lety. Nepodařilo se ji uhasit dodnes


20. 12. 2023|Zdroj: ČT24, Offroaders, Travel, ScienceTimes, Pennsylvania center for the book, Smithsonian

Prosperující americký městys se změnil v město duchů, když zde v šedesátých letech vypukl neuhasitelný důlní požár. Oheň se vymkl hasičům zpod kontroly natolik, že není v lidských silách uhasit jej dodnes. A nic se na tom zřejmě nezmění ani v dalších stovkách let.

„Všude kolem kostela svatého Ignáce se nad zemí vznášel kouř. Přistoupil jsem k němu a ocitl se na okraji obrovského kotle o rozloze snad jednoho akru, odkud vycházel hustý, čistě bílý kouř – takový, jaký vzniká z hořících pneumatik nebo starých přikrývek. Nebylo možné určit, jak je díra hluboká. Země byla teplá a pokrytá jemným popelem,“ popsal město Centralia americký spisovatel Bill Bryson v knize A Walk in the Woods roku 1998.

Centralia v pennsylvánském okrese Columbia má jenom pár obyvatel. Nemá ale poštovní směrovací číslo, je tedy skutečným novodobým městem duchů. Dodnes je stejné jako v popisu starém čtvrt století: kouř prosakuje z hlubokých trhlin v zemi, vegetaci připomínají jen spálené skvrny a příjezdové cesty vedou k prázdným pozemkům. Přitom v minulosti byla Centralia rušným městečkem.

  • Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.

Důlní požáry nejsou v Pensylvánii vzácné a ročně jich zde vznikne několik desítek. Městečko Centralia se ale stalo symbolem zkázy, kterou tyto katastrofy způsobují. A také ukázkou toho, jak moc je lidstvo závislé na fosilních zdrojích, jimž odpouští škody, které by žádnému jinému odvětví neprošly.

Černé zlato

Od poloviny devatenáctého století byla Pensylvánie zemí zlata. Černého zlata, jímž bylo její kvalitní a snadno dostupné černé uhlí. Těžba uhlí tam měla obrovský vliv v sociální, politické i ekonomické rovině. V celostátním měřítku zase tamní obří zásoby uhlí posunuly přeměnu USA v průmyslový stát – se všemi výhodami i nevýhodami.

„Bez Pensylvánie by industrializace v Americe probíhala mnohem pozvolněji, než tomu bylo, a národní hospodářství by dost možná zůstalo převážně zemědělské,“ tvrdí například historik Michael Zuckerman.

Doly přinášely svým majitelům obří zisky, Američanům umožnilo uhlí konkurovat moderním evropským státům – ale podmínky v samotných dolech byly spíš středověké. Od katastrofy je dělilo jen několik špatných pohybů nebo jediná chyba horníka.

GALERIE
Centralia

Centralia byla založena v roce 1866 jako obec pro horníky a další zaměstnance společnosti Locust Mountain Coal and Iron Company, která nedlouho předtím otevřela doly v nedalekých antracitových polích. Centralia byla v mnoha ohledech typickým pensylvánským hornickým městem. Rozhodně nebyla stabilní – bohatla a opět chudla podle toho, jak se měnily ceny uhlí. Pro místní byla jedinou jistotou dřina: fárali do dolů na dlouhé hodiny, bez zabezpečení, pojištění – a za mizerný plat.

O sto let později už Centralia několik desetiletí pomalu hospodářsky upadala. V antracitové oblasti severovýchodní a střední Pensylvánie se nachází 95 procent antracitového uhlí ve Spojených státech. Trh s tímto druhem uhlí a s uhlím obecně ale dosáhl vrcholu kolem první světové války a poté zaznamenával trvalý pokles. Jako hlavní energetický zdroj totiž uhlí nahradila ropa. Při sčítání lidu v roce 1960 měla Centralia méně než patnáct set obyvatel, zatímco při sčítání lidu v roce 1890 jich bylo přes dva a půl tisíce.

Den ohně

Požár vznikl v květnu roku 1962 v opuštěném povrchovém dole. Už se nevyplatilo v něm těžit, a tak ho místní využívali jako skládku odpadu. Dodnes není úplně jasné, proč začalo hořet. Teorií je víc. Jedna z nich říká, že šlo o nehodu, když na skládku někdo vysypal žhavý popel. Ve hře je i varianta, že se město pokusilo skládky zbavit jejím zapálením. To ale nebylo legální, takže se k tomu nikdo nepřiznal.

Každopádně při likvidaci skládky došlo k menšímu požáru, který se možná šířil pod jejím povrchem. Oheň ale určitě pronikl trhlinami v zemi směrem dolů a dostal se až do uhelné sloje pod zemí. Tam našel dost paliva.

Rozsáhlé, vzájemně propojené důlní chodby pod Centralií byly stále bohaté na antracit. Díky němu se žhnoucí bestie stále zvětšovala a pronikala do dalších chodeb. Hasit tam nebylo v podstatě možné, síly místních hasičů na to nestačily. První pokusy o uhašení požáru v létě 1962 selhaly, hlavně kvůli nedostatku peněz. Pozdějí analýzy ukázaly, že by tehdy stačilo dalších deset až dvacet tisíc dolarů a hasiči by zvítězili.

Podle předsedy Českého báňského úřadu Martina Štemberky byl požár vlastně docela kuriózní. „Nevznikl tím, že člověk dobývá pod zemí nerost, v tomto případě uhlí, ale nezodpovědným chováním lidí. Takový případ se u nás nikdy nestal. Ani ne tak proto, že bychom měli lepší předpisy, ale proto, že u nás nenapadlo nikoho na kraji dolu začít spalovat odpad.“

Podle Štemberky je příčinou problému to, že mezi dolem a skládkou nebyla vybudována žádná bariéra. „To není úplně obvyklé, oheň pak bez problémů prohořel až do dolu.“

V jiném ohledu ale podle něj platí, že za důlní ohně může prakticky vždy chyba člověka. „To platí v Americe i u nás.“

Nikdo si příliš neuvědomoval, jak moc se může podzemní požár rozšířit, geologové podcenili množství uhlí v podzemí a podmínky, které jeho hoření podporovaly. Když se v dolech objevila vysoká koncentrace oxidu uhelnatého, který vzniká jako vedlejší produkt hoření, byl důl konečně 9. srpna 1962 uzavřen.

Stále ale nezavládla panika, místní věřili, že „se to nějak vyřeší“, protože „každý oheň jednou vyhasne“. Pokládali tedy uzavření dolu jen za dočasné a těšili se, jak se k těžbě opět brzy vrátí. Věděli, že už v minulosti se v Pensylvánii podařilo podobné podzemní ohně zkrotit.

  • Požár v tomto uhelném dole byl až do Centralie největším podzemním požárem v uhlíkové sloji, který zasáhl Spojené státy.
  • Požár byl poprvé objeven v roce 1946 a dlouhá léta hořel v opuštěných důlních dílech, dokud v 50. letech 20. století nezačala snaha o zatopení dolů a jeho uhašení. To se ukázalo jako neúspěšné a v roce 1960 byly zahájeny práce na úplném vyhloubení a uhašení požáru.
  • Požár donutil asi tisíc obyvatel k přestěhování, zničil 500 budov a způsobil škody za miliony dolarů.
  • Až roku 2014 byl požár oficiálně prohlášen za uhašený a oblast byla zcela obnovena.

Většina obyvatel se rozhodla zůstat po vypuknutí požáru ve svých domovech. Nezměnilo se to ani v dalších letech – a to přesto, že podle expertů hrozilo propadání. Síť tunelů pod Centralií byla příliš hustá na to, aby vydržela stabilní, když se spalovaly samotné základy tohoto podloží. 

Za svou zarputilost ale lidé už tehdy platili vysokou daň. Místní novinář David DeKok ve své knize o Centralii Neviditelné nebezpečí z roku 1986 popsal, co je trápilo: „pálení očí, chuť síry a štiplavý zápach doprovázený bolestmi hlavy, ochablostí a dýchacími potížemi“. V roce 1984 provedli lékaři z Pensylvánské státní univerzity lokální výzkum, který prokázal, že obyvatelé Centralie trpěli častějšími zdravotními problémy než obyvatelé okolních měst.

Podmínky ve městě se navíc stále zhoršovaly. Lidé jej pomalu začali opouštět, většina ale stále věřila, že požár dohoří nebo bude uhašen. Části z nich se nechtělo opustit domov a začínat od nuly, spousta na to ani neměla peníze. Prodat dům v tomto městysu bylo prakticky nemožné.

Čekání na smrt

Zbytek Spojených států problém ignoroval. Až roku 1981 si Centralia získala pozornost celostátních médií poté, co se pod dvanáctiletým Toddem Dombowskim propadla země. Chlapci se při procházce městem pod nohama „otevřela díra do pekla“ – osmdesát metrů hluboký otvor, který vedl až k ohni v podzemí. Dombowski se naštěstí stačil chytit kořene stromu, z prolákliny mu pomohl jeho bratranec. Pro média to byl konečně příběh, který mohl veřejnost zaujmout.

Do Centralie zamířili reportéři většiny důležitých sdělovacích prostředků. Obrázky z města, kde vychází z puklin v zemi dým, zaplavily obrazovky i obálky časopisů. Smutné příběhy lidí marně doufajících v zázrak byly natolik dojemné, že se do věci vložily i celostátní úřady.

Expertní analýza ovšem ukázala, že záchrana není možná. Uhašení požáru by totiž stálo roku 1984 nejméně 660 milionů dolarů. Nakonec Kongres schválil zákon, který vyřešil problém za zlomek této částky, 42 milionů dolarů. Peníze šly na dobrovolné přestěhování rodin, které si přály Centralii opustit. Lidé si museli přiznat, že souboj s ohněm prohráli.

Rodiny opouštěly město i s touto pobídkou jen velmi pomalu. Nakonec zřejmě víc než peníze od státu pomohlo to, jak rychle se prostředí stávalo neobyvatelným. „Byl to svět, kde nemohl žít žádný člověk. Teplejší než planeta Merkur, s atmosférou jedovatou jako Saturn. V srdci ohně teploty snadno přesahovaly 540 stupňů Celsia. Skalními komorami vířila smrtící mračna oxidu uhelnatého a dalších plynů,“ popisoval David DeKok.

Protože plán přesídlení zůstal dobrovolný, volba mezi opuštěním celoživotního domova a snášením rizik pro zdraví a osobní bezpečnost rozdělila komunitu. V roce 1992 vyhlásila státní vláda pro Centralii takzvané eminentní vlastnictví. To znamenalo, že rodiny, které zde žily po celé generace, se z hlediska úřadů staly ze dne na den squattery nelegálně obývajícími státní majetek. Stát ale nikoho násilně nevystěhoval.

V říjnu 2013 se úřady dohodly s tehdy posledními sedmi obyvateli Centralie, že mohou v městečku dožít. Po smrti jejich práva na nemovitosti propadla. Dnes zbývá v Centralii posledních pět lidí.

Tragédii zachytily básně i film

Básník Leonard Kress napsal o městě zničeném ohněm básnickou sbírku The Centralia Mine Fire, Bill Bryson zase ve svém bestselleru A Walk in the Woods (Procházka lesem) navštívil Centralii, kterou v něm označuje za „nejpodivnější a nejsmutnější město, jaké kdy viděl“. Profesor Kutztownské univerzity Deryl B. Johnson napsal o tomto městě divadelní hru Centralia.

Centralií se také částečně inspiroval slavný horor Silent Hill – jak videoherní série, která odstartovala roku 1999, tak i film z roku 2006. Právě jeho tísnivá atmosféra vlila městu do žil novou krev, stalo se oblíbenou turistickou destinací pro lidi milující záhady, příznivce urbexu a nejrůznější dobrodruhy. Pro zájemce o návštěvu existují dokonce i specializované webové stránky.

Ohně pod Centralií stále hoří. Celková rozloha požáru v podzemních chodbách se pohybuje kolem 15 kilometrů čtverečních a není naděje, že by jen tak pohasl. Při současném tempu hoření by mohl planout více než 250 let.

Past pokroku: Centralia začala hořet před šedesáti lety. Nepodařilo se ji uhasit dodnes (zdroj: ČT24)
Bonus: Jak se kontrolují doly (zdroj: ČT24)

Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru
Tento díl podcastu na Youradio Talk