Past pokroku: Velký smog zalehl Londýn na pět dní. Zůstaly po něm tisíce mrtvých

25. 10. 202328. 10. 2023‌‌|Zdroj: ČT24

Mlha přikryla 5. prosince 1952 Londýn jako poklička. Byla tak hustá, že jí nepronikly sluneční paprsky ani teplo. Velkoměsto pod ní zůstalo uvězněné pět dní, lidé se ocitli v chladu a temnotě. Do plic jim pronikal vzduch, který páchl a štípal. A zabíjel.

Žlutošedým dýmem pronikaly jen světla lamp a výbojek, i zvuk se nesl hůř. Podivně zamlklá metropole ale ani nezpomalila své zběsilé tempo, Londýn byl několik let po konci druhé světové války zvyklý i na horší věci. A se smogem se zde znali velmi dobře.

Říkali mu „hrachovka“ – anglicky„pea soup“. Měl totiž údajně nejen podobnou barvu, ale někdy, s lehkou nadsázkou, i hustotu. Ostatně právě zde i slovo smog vzniklo kombinací dvou anglických slov: kouř „smoke“ a mlha „fog“. Jako první ho použil Henry Antoine des Voeux v článku „Smoke and fog“ na konferenci Public Health v Londýně v roce 1905. Jenže tentokrát, den před svatým Mikulášem, to bylo jiné.

Londýňané netušili, co se na ně žene. Tehdejší vědě chyběly prostředky pro předvídání takových situací, meteorologové byli ve srovnání s dneškem téměř slepí. „Neexistovaly žádné numerické modely, žádné meterologické počítače. Natožpak družice. Tehdejší meteorologové byli odkázaní jen na přímá pozorování,“ vysvětluje meteorolog ČT Michal Žák, který působí také na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. A pozorování je nevarovala.

Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.
První série se věnovala katastrofám ve světě, druhá série ukazuje, jak se snahy o pokrok, které se zvrhly, zapsaly do dějin České republiky.

Že se děje něco výjimečného, se ale ukázalo rychle. Vzduch totiž začal páchnout po zkažených vejcích a barva smogu se rychle změnila na úplně žlutou. Viditelnost poklesla na pět až deset metrů. Tento stav ale nezmizel přes noc – celé to trvalo asi pět dní. Lidé ani úřady ale nepanikařili, jen o něco víc kašlali a třásli se zimou. To se změnilo až 9. prosince, když londýnské nemocnice jako každý týden vydaly čísla o hospitalizovaných pacientech. Výsledky šokovaly úředníky, novináře i jejich čtenáře: v nemocnicích totiž skončilo o 150 tisíc lidí více než normálně. A pak začali umírat. Muži, ženy i děti.

Podle dobových svědectví tehdy náhle došly nejen rakve, ale i květiny.

Smog londýnský i pekingský

Událost dostala jméno „Velký smog“. Podle posledních výzkumů zemřelo na jeho bezprostřední následky nejméně 12 tisíc lidí. Dlouhodobé následky ale mohly podle pozdějších analýz zkrátit život až desítkám tisíc Britů.

Okamžitě poté začalo velké vyšetřování, které správně popsalo, že hlavní příčinou bylo uhlí. Ale přesný popis toho, k čemu vlastně došlo, vědcům desetiletí unikal. S tím přišli teprve nedávno čínští vědci, kteří se pokusili popsat rizika nejrůznějších podob smogu.

Tým vedený Žen-ťi Čangem chtěl na základě historických dat popsat, co může čekat čínská města nejvíc postižená smogem – Peking a Si-an. V laboratorních podmínkách napodobili stav, který před šedesáti lety panoval v Londýně. Z jejich analýzy vyplývá, že hlavním viníkem byly sírany. Tyto sloučeniny se vážou na kapičky vody v přirozené mlze. Udrží se v nich díky chemické reakci s oxidem dusičitým.

Sírany i oxid dusičitý vznikají spalováním uhlí a také ve výfucích automobilů. Sírany pak pomáhají tomu, aby se formovaly jiné sloučeniny, což dále zhoršovalo kvalitu ovzduší. Jak voda v mlze vysychala, kyselina se v ovzduší koncentrovala – v této podobě se pak usazovala na povrchu předmětů i v lidských plicích.

Velmi podobné chemické procesy panují i v Číně, tam je však navíc situace ještě zhoršená o chemická hnojiva, která se do smogu dostávají kvůli erozi: například do Pekingu se dostávají obrovská mračna písku a svrchní zeminy ze severnějších částí země.

Michal Žák

Zdroj: ČT

Podle Žáka by londýnská krize nenastala bez meteorologických podmínek, jež tomu nahrávaly. Jednalo se o kombinaci více vlivů. Jednak topení méně kvalitním uhlím (lignitem), ale také tomu napomohlo samotné počasí, hlavně silná inverze. „Inverze funguje jako poklička, která se tehdy nacházela několik stovek metrů nad zemským povrchem,“ vysvětluje meteorolog. „Pod ní se koncentrovala mlha. Mlha plná znečišťujících látek, které jsou pro člověka škodlivé a nebezpečné.“

Epizody s inverzí a smogem nebyly pro Londýňany nic výjimečného, ale tady bylo problémem hlavně trvání. „Ta dlouhá doba, kdy lidé ve městě museli dýchat vysokou koncentraci těch znečišťujících příměsí. Pro srovnání – tehdy byly dnešní limity těchto látek překročené více než stonásobně,“ doplňuje Žák.

Kde se vzal smog

Smogové situace jsou klasickým případem, kdy se lidstvo ocitlo v „pasti pokroku“. V severnějších oblastech se zimy daly jen těžko přežít bez tepla – když teploty klesnou k nule, v městských domech se nedá bez topení ve zdraví přežít.

A tak se ve městech od středověku topilo. Zpočátku dřevem, ale to s přibývající populací rychle ubývalo. Pak se ale našel jiný zdroj – uhlí. To sice zahnalo zimu, ale přineslo znečištění a smog. Se smogem se tedy lidstvo potýká teprve od dob, kdy se začalo pálit uhlí, jde o projev doby spalování fosilních paliv.

Častým problémem začal být smog sice až s nástupem průmyslové revoluce, avšak první zmínky o nepříjemném a otravném kouři pocházejí už z dvanáctého a třináctého století z Anglie. V té době už se ke spalování často používalo uhlí. Přezdívalo se mu mořské uhlí, protože do Londýna bylo dováženo z Newcastlu lodí.

Že již tehdy to byl problém, dokládá řada historických záznamů. Například kvůli otravnému a všudypřítomnému kouři musela princezna Eleanor v roce 1257 opustit Nottingham. Jedna z prvních zmínek o pokusu řešit problém s kvalitou ovzduší je ze čtrnáctého století z Anglie. Král Eduard I. kvůli velkému znečištění zakázal v roce 1307 spalovat uhlí v okolí londýnského Toweru. Přestože za porušení výnosu postupně hrozil údajně až trest smrti, pro většinu obyvatel bylo důležitější uvařit jídlo a ohřát se. Eduard I. tak došel k závěru, že nemůže popravit celé království, protože by nezbyl nikdo, kdo by platil daně, a výnos postupně upadl v zapomnění.

V polských kamnech končí nekvalitní uhlí i odpadky. Smog pak míří do Česka

Podle Michala Žáka si tehdy lidé ale nebyli až do prvních desetiletí dvacátého století vědomí toho, že by smog nějak souvisel se zhoršenou kvalitou života. Nedokázali si spojit negativní důsledky na zdraví s tím, že je špinavý a páchnoucí vzduch. „Pak se ale začaly rychle objevovat názory, že by se s tím mělo začít něco dělat,“ říká meteorolog.

Reakce na katastrofu

Velký smog v Londýně sice zabíjel, ale paradoxně zřejmě mnohem více životů zachránil. Noviny tehdy neúnosnost stavu hlavního města popsaly tak detailně, že začali reagovat i politici. Ti si velmi rychle spočítali, že hněv lidí je oprávněný a stoupá. Navíc během stále častějších smogových situací byly rozptylové podmínky natolik zoufalé, že statisíce lidí nebyly schopny dorazit do práce. Město a později celá Velká Británie poprvé v dějinách začaly opravdu vědecky řešit, jak se s takovou situací vypořádat.

A to ani nemluvě o tom, jak moc snížená viditelnost omezovala dohled. „Nezapomínejme na to, že tehdy se ještě doprava řídila hlavně světelnými znameními a tím, kam člověk dohlédl,“ upozorňuje Žák. Jakmile se kvůli smogu setmělo, rychle přibývalo nejen nemocných, ale také zraněných z dopravních nehod – a také se celá doprava v Londýně extrémně zpomalila.

Právě „Velký smog“ byl vlastně počátkem moderní meteorologie. Aby se taková situace již neopakovala, začalo se po něm v Londýně poprvé předpovídat počasí pro nadcházející dny. Dnes to sice pokládáme za samozřejmost, tehdy se však jednalo o revoluční novinku.

Další pozitivní změnou byly zákazy spalování odpadků a nekvalitních uhelných produktů. V důsledku těchto změn se Londýn rozhodl roku 1954 schválit první vyhlášku o čistém vzduchu. Na ni navázaly další a v důsledku se podařilo v do té doby nejznečištěnějším městě planety ovzduší výrazně zlepšit.