Aralské jezero je podle OSN místem, kde se odehrála vůbec největší ekologická katastrofa 20. století. Slanovodní plocha, která leží v srdci Střední Asie, za posledního půl století ztratila 80 procent objemu, hlavně vinou divoké zemědělské politiky bývalého Sovětského svazu. Jenže ani rozpad komunistického bloku toto vnitrozemské moře nezachránil. Sotva se totiž začalo po roce 2000 znovu vzpamatovávat, přišla nová hrozba, tentokrát ze strany Uzbekistánu. První díl seriálu Past pokroku se věnuje osudu a budoucnosti Aralského moře.
Past pokroku: Komunisté zničili Aralské moře. Zbytek může dokonat změna klimatu
„Když jsem procházel ulicemi Nukusu, prach se mi hrnul do očí, ucpával mi ústa a krk. Ale místní mi říkali, že to, co zažívám, není bouře. Nebyla to opravdová bouře, ale bouře prachová. Prach už léta zasypává tuto oblast stovkami milionů tun soli a písku z obnaženého mořského dna Aralu, z něhož je velká část jedovatá díky tunám sovětských insekticidů a toxického odpadu, které byly do moře v průběhu desetiletí vyhozeny,“ začíná slavná reportáž amerického novináře Toma Bissella z počátku třetího tisíciletí.
„Nejméně pětkrát ročně zasáhne Nukus mrak písku o velikosti města, vzdušná apokalypsa, která všechny odsoudí na několik dní do uzavřených prostor a během několika hodin zmaří měsíce práce rolníků při kopání zavlažovacích příkopů a sklízení toho, co zbylo z jejich bavlníkových polí. Sibiřské větry, které se snášejí do Karakalpakstánu, shromažďují jeho sypký, jedovatý prach a jakoby v nějaké smrtící parodii na Ježíšova hořčičná semínka ho vrhají nejen na Karakalpaky, ale i tisíce kilometrů za ně,“ pokračuje oceňovaná reportáž, která stále velmi dobře vystihuje, jak vypadá tragédie tohoto regionu.
- Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.
Mrtvá voda
Aralské jezero bylo ještě v roce 1960 čtvrté největší na planetě, žily zde desítky druhů ryb, včetně několika druhů jeseterů, kteří se nevyskytovali nikde jinde na Zemi. A k tomu dvě stovky druhů bezobratlých tvorů a obří hejna ptáků – výsledkem byl bohatý ekosystém, který prvním evropským cestovatelům, když sem pronikli, připomínal ráj.
Dnes je z něj ale až na malou část virtuálně mrtvý ekosystém, protože obsah soli ve vodě se tu za poslední půlstoletí ztrojnásobil.
Rychlé vysoušení Aralského jezera začalo v 60. letech minulého století, když se sovětské politické vedení rozhodlo, že všelék na ekonomické problémy země našla v „bílém zlatu“ Střední Asie. Bavlně. Tato plodina už v minulosti přinesla ekonomickou prosperitu (a otrokářství) Spojeným státům, ale zbohatla na ní také Čína. Bavlna rychle roste a dá se použít nejen na oblečení, ale také na průmyslové tkaniny, po nichž byl nejen v té době obrovský zájem. Je navíc poměrně nenáročná na pěstování – vyžaduje vlastně jen jedno. Dostatek vody.
A ta v Uzbekistánu a Kazachstánu, které se měly stát oblastí specializovanou právě na tuto plodinu, nebyla. Bavlník se zde sice pěstoval již dříve, ale jen místně – v této sovětské svazové republice prostě nebylo dost vody. Tím se ale sovětské vedení nenechalo zpomalit, zejména proto, že nápad na „bavlnizaci“ vzešel přímo od tehdejšího vůdce (oficiálně to znamenalo funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu) země Nikity Chruščova.
Pěstování bavlny v SSSR (zdroj: Archiv ČT24)
Tento milovník zemědělství a divokých nápadů v něm měl za svého života celou řadu megalomanských nápadů, jak proměnit zastaralé sovětské hospodaření s půdou a plodinami – většina z nich naštěstí nevznikla. Mezi jeho dnes zapomenuté nápady patřily například mlékovod na Ukrajině nebo projekt obřích zahrad kolem Kyjeva. Naopak se pokusil realizovat proměnu Sibiře v obilnici světa – jenže náklady na pěstování znamenaly, že obilí tam vypěstované bylo třikrát dražší a současně méně kvalitní. Nevyšel ani plán na pěstování kukuřice na Čukotce, tedy jen kousek od Aljašky. O to slibněji zpočátku vypadala snaha o to stát se bavlníkovou velmocí.
V době maximální slávy opravdu bavlníkové plantáže zabíraly až 98 procent plochy určené pro pěstování technických plodin v Uzbekistánu. Rozloha těchto plantáží v osmdesátých létech dvacátého století se pohybovala kolem dvou milionů hektarů – to představovalo téměř pět procent celé rozlohy Uzbekistánu.
Voda bude
Sovětští inženýři vyřešili problém s nedostatkem vody v pouštích a polopouštích tím, že ji tam zkrátka dostanou odjinud. Řešením byly masivní zavlažovací kanály, které vodu získaly z řek Syrdarja a Amudarja – což jsou ale jediné přítoky Aralského jezera, jež do něj přivádějí vodu z pohoří Pamír a Ťan-šan.
V podstatě okamžitě poté, co byly spuštěny první zavlažovací kanály a začalo se jimi zavlažovat, se objevily dopady. Jezero začalo vysychat. Zpočátku velmi pomalu, což jen málokdo vnímal jako problém – a když se někdo ozval, byl ignorován.
V období let 1966 až 2003 klesla hladina Aralského moře o 22 metrů. Pobřeží ustoupilo v průměru o 80 kilometrů a jezero se rozpadlo na několik menších částí – a ty se dál zmenšovaly. Kvůli zvýšenému obsahu soli také začaly vymírat ryby – koncentrace soli byla v té době až šestkrát vyšší než ve světových oceánech. Kolem jezera vznikla solná poušť, ze které vítr roznáší slaný prach dál do okolí a ničí tak přilehlé bavlníkové plantáže. Voda v jezeře se stala jedovatou, protože do něj navíc z polí stékalo obrovské množství chemikálií – hlavně hnojiv a pesticidů. Příliš ani nepomohlo, že v okolí Sovětský svaz prováděl testy chemických a biologických zbraní – také odpad z těchto pokusů do vod Aralu pronikl.
Sovětský šlendrián
Voda nakonec chyběla nejen v Aralském moři, ale také na bavlníkových polích. Většina se jí tam totiž nikdy nedostala. Kanály a koryta byly totiž postavené tak nedbale, že z nich uniklo až 75 procent vody – což znamenalo, že o to víc se jí muselo odčerpávat a tím méně se jí dostalo do Aralu.
A samotné bavlny se pak logicky vypěstovalo mnohem méně, než udávaly oficiální sovětské statistiky. Což se ukázalo, až když se provalilo, že uzbecký vůdce Šaraf Rašídov ve velkém falšoval údaje o produkci bavlny a od centrální vlády dostával desítky miliard rublů za bavlnu, která nikdy neexistovala. „Rašídov vytvořil nejrozsáhlejší korupční chobotnici na území Střední Asie, neboť většinu energie věnoval tomu, aby podvedl centrální moskevské vedení,“ popisuje sborník „Historický vývoj Střední Asie“ – s tím, že „některými Uzbeky je proto považován za hrdinu a chytrého národního vůdce“.
Tento skandál vznikl až za krátkého vedení Jurije Andropova, který se snažil omezit míru korupce. Při rozsáhlém korupčním skandálu bylo zatčeno 2600 lidí, včetně jednoho z členů rodiny Leonida Brežněva. Jenže to už bylo pozdě na to plány měnit – produkce bavlny jela naplno a Aral umíral.
Rez, sůl a jed
Ekologickou katastrofou je dnes především obrovské množství soli, která kontaminuje půdu a která způsobuje řadu nemocí u obyvatel této středoasijské oblasti. Prachu a soli se z pouště okolo Aralu ročně dostane do atmosféry na 75 milionů tun. „Kvůli soli dochází k naprosté změně těch ekosystémů,“ vysvětluje hydrolog Bohumír Janský. „Rostliny, které nejsou uzpůsobené té slané půdě, prostě mizí. Může za to vítr, který sůl rozfouká po okolních obhospodařovaných plochách.“
Profesor Bohumír Janský s moderátorkou Anetou Černou
Obavy o zdraví lidí žijících kolem mizejícího Aralského jezera ve Střední Asii se v poslední době dále zvýšily. Nová studie totiž prokázala vysoké poškození DNA, kterým lze vysvětlit abnormálně vysoký výskyt rakoviny.
Prach je všudypřítomný a obsahuje toxické látky, které se dostávají do potravinového řetězce. Dopad na zdraví lidí je přímo devastující. Podvýživa je stejně běžná jako chudokrevnost a tuberkulóza. Zvlášť alarmující je vysoký podíl zvláštního druhu rakoviny, a to rakoviny jícnu, jejíž výskyt je tady nejvyšší na světě. Až osmdesát procent případů rakoviny se týká právě tohoto orgánu.
Léta bylo jako pravděpodobná příčina označováno nadměrné používání pesticidů a herbicidů na obrovských bavlníkových plantážích jižně od Aralského jezera. Nové výzkumy to nyní potvrzují.
Věda 24 – Následky vysychání Aralského jezera (zdroj: ČT24)
Doktor Spencer Wells z Oxfordské univerzity studoval vzorky DNA odebrané místním obyvatelům a odhalil rozsáhlé genetické poškození. Nejvyšší, až pětinásobné, bylo zjištěno u zaměstnanců farem, kteří přicházejí nejvíce do styku s chemikáliemi. Podle Wellse to může mít dlouhodobé důsledky. Hrozba onemocnění rakovinou se netýká jen dnešních lidí, ale i jejich dětí a vnuků. Ještě však není dokázáno, jestli se genetické změny u dospělých skutečně přenášejí na další generace. To si vyžádá další studie. V každém případě nejvíce obsazené jsou v místní hlavní nemocnici pokoje s onkologickými pacienty.
S ekologickým neštěstím umírajícího moře jsou spojeny i klimatické změny jako studenější zimy a teplejší léta.
SSSR ničilo, svět zachraňuje
Když se roku 1987 jezero rozpadlo na dvě vodní plochy, došlo už i sovětským vědcům, že je to problém – a pokusilo se ho vyřešit. Opět masivním inženýrským zákrokem, jímž byl kanál propojující Severní (Malé) a Jižní (Velké) Aralské jezero.
Jeho výstavba byla dokončena až roku 1995 – a opět to bylo pozdě. Vysychání se totiž zrychlilo natolik, že se jižní část znovu rozpadla a úplně ztratila jakékoliv přítoky. Roku 2009 proto úplně vyschla jihovýchodní část. Uzbekistánu to ale docela vyhovuje, protože se na vyschlém dně podařilo objevit zásoby ropy a plynu. „Aralské jezero je velkou neznámou, ale skrývá velké sliby ve formě ropy a plynu. Existuje nebezpečí, ale máme víru v úspěch projektu,“ ujistil roku 2006 investory tehdejší uzbecký vicepremiér Ergaš Šojsmatov.
Po roce dohadování dal Uzbekistán zelenou vytvoření konsorcia mezi ruskou ropnou společností Lukoil, čínskou CNPC, jihokorejskou KNOC a malajsijským Petronasem. Geologové ze státní společnosti Uzbekneftegaz odhadují, že Aralské jezero obsahuje zásoby v bilionech metrů krychlových zemního plynu a přes tři desítky nalezišť paliva. „Podle údajů ze satelitu se (v něm) vyskytuje více než 30 anomálií, které by mohly být ložisky. Nemluvíme o prokázaných zásobách, nýbrž o odhadech,“ tvrdí vědci.
V roce 2003 rozhodla vláda Kazachstánu o pokusu, který měl zachránit alespoň severní část Aralského jezera, jež je napájené řekou Syrdarja. Zvýšit hladinu měla stavba přehrady Kokaral pojmenované podle někdejšího ostrova.
Peníze na stavbu poskytla Světová banka a 13 kilometrů dlouhá a 10 metrů vysoká stavba opravdu zafungovala. Už do roku 2006, tedy výrazně dříve, než zněly předpovědi, se hladina severního jezera zvýšila téměř o deset metrů, a navíc poklesla i koncentrace solí ve vodě. Díky tomu se do zbytku Aralu vrátily i ryby – dokonce natolik, že se dají lovit.
GALERIE
Projekt Nexus Evropské unie má Aralu zajistit nové zdroje energie i odolné plodiny
V současné době se projekty Evropské investiční banky pokoušejí vrátit život i okolí jezera – podporou udržitelného hospodářství, které bude pomocí zpětných vazeb posilovat odolnost regionu proti dalším ztrátám vody. Jde například o výsadbu a pěstování rostlin, které zadržují vodu v krajině, jsou odolné vůči soli, a navíc jsou i ekonomicky využitelné a mohou tak svým pěstitelům zajistit důstojné živobytí.
Podle Janského to všechno pomůže jen severnímu Aralu na území Kazachstánu. „Několik let tam bylo období, kdy řeka Syrdarja do jezera ani nedotekla. Ale pak Kazachové zainvestovali,“ vysvětluje hydrolog, který oblast osobně navštívil. „Rodí se dnes malý severní Aral. Hladina je dnes vzdálená jen 15 až 20 kilometrů od největšího tamního města Aralsk, které bývalo přístavem. Kazachové se těší, až se hladina vody zase znovu dotkne tohoto města a budou mít svůj severní Aral.“
Obyvatele Kazachstánu už podle něj ale jižní část jezera nezajímá, ten nechali Uzbekům. A ti ho odepsali. „Oni si říkají, že potřebují bavlnu, a ne Aral,“ doplňuje profesor Janský.
Výzvy budoucnosti
I kdyby se podařilo severní část Aralského jezera zachránit, ani tak nemají lidé žijící kolem ní vyhráno. Na obzoru je totiž další hrozba, možná dokonce horší než všechno, co jezero zasáhlo během dvacátého a jednadvacátého století. Podle hydrologů totiž kvůli lidmi způsobeným změnám klimatu začínají kolabovat ledovce v Pamíru, odkud Syrdarja přitéká.
Tato řeka je na této vodě z ledovců plně závislá. Nezásobuje ji ani tak déšť z hor, jako právě odtávání ledu v létě a na podzim. Rychlé tání v dalších letech může sice dočasně a krátkodobě zvýšit hladinu, ale až ledový příkrov v Pamíru zmizí úplně, přítok životadárné tekutiny bude už značně omezený. A to hlavně v létě, kdy se voda odpařuje nejvíce a řeka i jezero jsou na odtoku z tajících ledovců nejvíce závislé. Neexistuje ale příliš řešení, jak se s tímto problémem v budoucnu vypořádat. Pokud se nepodaří snížit emise skleníkových plynů, tak budou ledovce tát a řada řek světa včetně Syrdarji tak přijde o to, co z nich dělá řeky.
Celý rozhovor s profesorem Bohumírem Janským si v rámci podcastu Past pokroku můžete poslechnout na obvyklých podcastových platformách.
Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na Deezeru