Kosmas sice zemřel před devíti sty lety, ale jeho Kronika Čechů žije v tuzemské kultuře, mentalitě i mýtech dál. Národní knihovna teď nabízí jedinečnou příležitost se na tuto kroniku a její různé podoby podívat.
Kosmas byl jedním z prvních lidí, kteří se pokusili zachytit v textové podobě české dějiny. Díky jeho životnímu dílu, Kronice Čechů, znají historici nejstarší tuzemskou minulost a legendy o ní žijí dál v knihách i filmech. Je napsaná latinsky a její původní rukopis ze začátku dvanáctého století se nedochoval. Zachovala se ale celá řada jen o něco mladších opisů.
Uchovává je osm významných knihoven nejen střední Evropy. Teď ale lidé se zájmem o historii mají výjimečnou příležitost vidět většinu z nich společně na jedné výstavě – něco takového se až doposud nepodařilo. Lidé si je mohou prohlédnout v Zrcadlové kapli Klementina pouze po dobu čtyř týdnů, od 25. září do 23. října 2025.
O výstavě
Výstava se koná u příležitosti devíti set let od úmrtí slavného kronikáře. Chce představit osobnost tohoto významného středověkého intelektuála v celé její šíři – jako učence, vypravěče i jako tvůrce tuzemské historické paměti, který přinesl Čechům většinu jejich legend a mýtů.
V Zrcadlové kapli budou soustředěny téměř všechny dochované středověké rukopisy Kosmovy kroniky, včetně vzácného lipského rukopisu s jediným dochovaným vyobrazením autora. Návštěvníci si budou moci prohlédnout devět nejdůležitějších opisů této kroniky, Národní knihovně se podařilo vyjednat jejich zapůjčení například z Bavorské státní knihovny nebo Rakouské národní knihovny.
Vzácné exponáty budou navíc doplněny rukopisy ze sbírek Národní knihovny ČR. Klementinum pak nabídne pohled na to, jak Kosmova kronika ovlivnila české dějepisectví i kulturu v dalších stoletích.
Mezi vystavovanými rukopisy s Kosmovou kronikou se klene téměř pět století. První pochází z poloviny či konce dvanáctého století a poslední pravděpodobně z první poloviny sedmnáctého století. Každý z rukopisů obsahuje svou vlastní verzi kroniky, která se od ostatních záznamů více či méně odlišuje.
Národní knihovna očekává velký zájem veřejnosti, takže k návštěvě výstavy je nutné si předem rezervovat termín – doba prohlídky je omezena na třicet osob na třicet minut. Vstupenky na volné termíny jsou k zakoupení už nyní on-line, po zahájení výstavy budou i na místě, nicméně Národní knihovna upozorňuje, že se nedá garantovat, že na místě budou volné vstupenky.
Kdo byl Kosmas
Kosmas se narodil kolem roku 1045 za vlády Břetislava I. a zemřel 21. října 1125 – na svou dobu se tedy dožil vysokého věku, sám se v kronice nazval osmdesátiletým starcem. Kroniku rozdělenou do tří dílů začal psát až v pozdním věku, první díl dopsal kolem roku 1119 a třetí v roce svého skonu.
Jméno Kosmas není české – pochází z řečtiny, nejrozšířenější bylo v Byzantské říši. Má spojitost s výrazem kosmos, tedy vesmír, univerzum nebo celý svět.
Pocházel zřejmě ze zámožné kněžské rodiny, snad z okruhu pražské kapituly. Studoval v Praze a pak na škole při katedrále svatého Lamberta v Lutychu, se kterou tuzemské prostředí pěstovalo styky už od dob svatého Vojtěcha a která patřila k nejlepším v Evropě. Do Čech se vrátil nejpozději na počátku devadesátých let jedenáctého století a po návratu se stal členem pražské kapituly.
V rámci svých pravomocí Kosmas několikrát provázel pražského nebo olomouckého biskupa na jejich diplomatických cestách do ciziny, prokazatelně navštívil italskou Mantovu, Mohuč a také Ostřihom. V říjnu 1099 získal v Ostřihomi společně s pražským biskupem Heřmanem, který byl do té doby pravděpodobně jen jáhnem, kněžské svěcení.
Třídílnou Kroniku Čechů psal latinsky, jazykem tehdejších vzdělanců, jímž byly psány také antické spisy, z nichž mnohdy čerpal motivy příběhů. Zaznamenal v ní události tuzemské historie z let 1110 až 1125. Kronika začíná biblickou potopou světa a zmatením jazyků při stavbě babylónské věže. Nejpopulárnějšími příběhy jeho kroniky ale zůstávají „bájná vyprávění starců“, jak je sám autor nazval. Povstaly z nich národní pověsti, které v devatenáctém století literárně zpracoval Alois Jirásek: o Čechovi, Krokovi, kněžně Libuši a Přemyslovi a další. Staly se z nich příběhy, jež dodnes tvoří jádro české kultury.
Sledoval především dějiny vládnoucího rodu a projevy jeho politické moci, šíření křesťanství a dějiny církve, kterou samozřejmě chápal jako kladnou hybnou sílu dějin. „Bez nadsázky můžeme říci, že Kosmas ve své knize pomáhal českou minulost vytvářet. Podařilo se mu totiž předestřít význam Čechů pro křesťanskou Evropu, vytvořit nosný koncept tuzemských dějin a výrazně se tím zasadit o zapojení české společnosti do latinské (západní) kultury,“ uvádí Národní knihovna.
Kosmas byl také propagátorem kultu svatého Václava, byl obdivovatelem knížete Břetislava, ve kterém viděl „českého Achilla“, knížete nebojácného, spravedlivého i moudrého, osvoboditele Čechů od polské nadvlády. Za úhlavní nepřátele pak kronikář považoval „nevěrné, nenávistné a zlé“ Vršovce, jeden z tehdejších významných rodů, vyvražděni byli v roce 1108.
Z kroniky se také ví o Kosmově ženě a synovi. S manželkou Božetěchou se oženil nejspíše po návratu ze zahraničních studií, asi po roce 1090 a před přijetím kněžského svěcení roku 1099. Celibát, tedy zákaz manželství kněží, se tehdy teprve pomalu prosazoval a ještě nebyl povinný – to se stalo až Prvním a Druhým lateránským koncilem v letech 1123 a 1139. O Božetěše se Kosmas zmiňuje v souvislosti s jejím úmrtím v lednu 1117. Jejich syn Jindřich se zřejmě narodil brzy po svatbě, navázal zřejmě na otcovu církevní kariéru, stal se kanovníkem a někdy po roce 1148 i pražským proboštem.
