Hadí uštknutí jsou v Česku považována za něco výjimečného, ale v mnoha zemích se na uštknutí stále umírá. Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) je každých 5 sekund pokousán jeden člověk.
Na hadí uštknutí umírají ročně desetitisíce lidí. WHO varuje před krizí
Světová zdravotnická organizace varuje, že hadí uštknutí jsou podceňovaný problém – a o to nebezpečnější. Rozsah problému je nečekaně velký: za jeden měsíc zemře na uštknutí přes 11 tisíc lidí, což je více, než bylo mrtvých za celou „ebolovou“ krizi v letech 2014–2016. Ale to je jen vrcholek ledovce – dalších asi 450 tisíc lidí utrpí kvůli hadímu kousnutí vážné celoživotní zranění, jako je například amputace končetiny.
Rozdělený svět
V rozvinutých oblastech světa, jako je Evropa, Severní Amerika nebo Austrálie, umírá na uštknutí jen minimum osob, a to přesto, že například v Austrálii žije největší koncentrace jedovatých hadů vůbec. V subsaharské Africe ale ročně umírá na pokousání jedovatým hadem přes 32 tisíc lidí, což je dvakrát více než v celé jižní Asii.
Podle WHO jsou některé vesnické oblasti hady ohrožené prakticky neustále – lidem hrozí uštknutí téměř pořád: při práci na poli, při návratu z práce, ale také doma – do jejich domovů se totiž hadi často stahují. Statistiky ukazují, že nejohroženější skupinou jsou mladí muži, kteří se živí v zemědělství, po nich jsou na tom nejhůře děti.
Uštknutí hadím jedem se projevuje nejčastěji jedním ze tří symptomů: nekontrolovatelným krvácením, paralýzou nebo poškozením tkáně. Všechny tři stavy mohou vést ke smrti.
Problém jménem protijed
WHO uvádí, že klíčové je v případě uštknutí co nejrychlejší podání protijedu – tedy látky, která se vyrábí z jedu toho druhu hada, jenž je za pokousání zodpovědný. A právě v tom spočívá zásadní problém: na každý druh hada je potřeba speciální sérum – a existuje obrovské množství jedovatých hadů.
Pro lékaře je tedy velmi složité rozeznat vhodný druh protilátky – řada jedovatých hadů se zcela odlišným typem jedu si je totiž značně podobná. A také to vede k tomu, že séra jsou značně drahá, takže pro obyvatele chudších zemí jsou vlastně nedostupná.
Typickým příkladem jsou země subsaharské Afriky; průměrný svazijský zemědělec si vydělá za rok asi 600 dolarů. Ale kvalitní protijed vyjde na 140–300 dolarů za dávku – a k úspěšné léčbě je zapotřebí takových dávek kolem deseti.
Tato situace vedla k tomu, že se v Africe začaly rychle šířit lacinější protijedy, které bývají třeba desetkrát lacinější než kvalitní séra. Pro africké země je to vítané řešení, ale řada expertů na základě negativních zkušeností varuje, že tato séra mohou být větší hrozbou než požehnáním.
Studie z Ghany například ukazují, že pokud se používají laciné náhrady, stoupá pravděpodobnost úmrtí při léčbě ze dvou na deset procent.
Příčinou je fakt, že se tyto protilátky vyrábí z odlišných druhů hadů nebo z hadů, kteří žijí v jiných částech světa. Anebo jsou séra prostě slabá, takže jsou neúčinná a je zapotřebí více dávek, klidně i třiceti.