Lidé a lidoopi si mezi sebou předávají parazitární infekce, ukázal výzkum vědců z brněnského Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Ve studii se zaměřili na přenos parazitických hlístic mezi lidmi a lidoopy, kteří žijí ve vzájemné těsné blízkosti na hranici kamerunské přírodní rezervace. Studovat míru přenosu patogenů obecně mezi zvířaty a lidmi je podle vědců extrémně důležité pro předpověď případných pandemií a jejich předcházení.
Lidé a lidoopi si mezi sebou předávají parazity, ukázal brněnský výzkum
Vědci strávili v terénu pět měsíců, kdy se snažili nasbírat co největší množství vzorků čerstvého trusu volně žijících primátů. Za pomoci místních se podařilo shromáždit data od 60 goril a 31 šimpanzů. „Odebrané vzorky trusu jsme analyzovali pomocí moderní metody izolace DNA a amplikonového sekvenování (čtení krátkých úseků DNA). Tyto metody jsou citlivé k zachycení méně početných nebo vzácných druhů ve vzorku,“ uvedl Vladislav Ilík, jeden z autorů studie z výzkumné skupiny, která se tímto tématem v ústavu zabývá.
„Zajímavostí je, že se nám povedlo detekovat vzájemný přenos čtyř druhů hlístic mezi lidmi a lidoopy, přičemž u jednoho druhu se jednalo teprve o druhý případ infekce zaznamenaný u lidí,“ řekl Ilík.
Při monitoringu zdraví komunit, které se uskutečnilo ve spolupráci s tamní nemocnicí, se do studie zapojili i lidé ze tří vesnic nacházejících se v blízkosti výskytu volně žijících lidoopů. Při vzorkování se konala informační kampaň o šíření parazitárních infekcí a jejich předcházení. Místní zdravotnická organizace následně lidem po diagnostice poskytla léky.
„Vzorkování probíhalo na periferii kamerunské rezervace Dja (Dja Faunal Reserve), nikoli uvnitř rezervace. Toto území již není nijak chráněno. Dochází zde k nekontrolovanému pohybu lidí v lese, farmaření, lovu, těžbě, a tím pádem k častému kontaktu mezi lidmi a volně žijícími zvířaty. Celková antropogenní zátěž je proto mnohem vyšší než u přísně chráněných celků,“ vysvětlila vedoucí studie Barbora Pafčo.
Důsledkem toho je podle ní zvýšené riziko přenosu patogenů a jejich následné zavlečení mezi místní komunity lidí, nebo opačně do rezervace mezi volně žijící primáty. „Naše studie poukazuje na to, že monitoring patogenů a ochranářské aktivity by se měly zaměřit nejenom na rezervaci samotnou nebo další přísně chráněná území, jako jsou národní parky, ale i na nechráněné oblasti v blízkém okolí,“ dodala Pafčo.