Japonští vědci díky kombinaci několika moderních technologií popsali druh druhohorní chobotnice, která mohla svými rozměry přinejmenším soupeřit s největšími obratlovci své doby. Tento agresivní predátor navíc disponoval nečekaně vysokou inteligencí.
Chobotnice jsou výjimečně inteligentní tvorové, jejich schopnosti nepřestávají vědce překvapovat. Většinou to ale nejsou žádní velcí hrdinové – i ty největší tráví většinu života ukryté v korálových útesech nebo jeskyních, odkud loví pomocí svých pozoruhodně obratných chapadel. Podle nové studie ale hráli jejich pravěcí předkové úplně jinou roli.
Některé pravěké chobotnice podle studie, která vyšla v odborném časopise Science, byly mnohem větší, než vědci dosud tušili. Ty největší z období pozdní křídy (asi před sto až 72 miliony lety), překonávaly délkou těla a zřejmě i hmotností i ty největší ještěry, které věda až doposud považovala za vládce primordiálních oceánů, a mohly měřit i přes dvacet metrů.
Když oceánům vládla chapadla
Jak je možné, že takto masivní tvorové tak dlouho unikali pozornosti paleontologů? Chobotnice jsou zvířata s měkkým tělem, které neobsahuje téměř žádné pevné tkáně. A to znamená, že se jen výjimečně stane, že se zachová zkamenělé – tímto způsobem přetrvávají hlavně kosti.
Vědcům tak zbyly pro studium prachobotnic jen jejich čelisti, respektive jejich špatně dochované úlomky. A rekonstruovat podobu tak velikého tvora na základě drobných fragmentů bylo až doposud nemožné.
Japonští paleontologové to teď dokázali s pomocí vysokorozlišovací výpočetní tomografie a umělé inteligence. Našli relativně dobře zachovalé čelisti chobotnic ze dvou míst mořského dna, které byly v tak dobrém stavu, že se na nich zachovaly i jemné stopy opotřebení, které odhalily, jak se tato zvířata krmila.
„Naše studie naznačuje, že nejstarší chobotnice byly gigantickými predátory, kteří v době křídy stáli na vrcholu mořského potravního řetězce,“ uvedl profesor Jasuhiro Iba z Hokkaidské univerzity, který výzkum vedl. „Na základě výjimečně dobře zachovaných fosilních čelistí dokazujeme, že tito živočichové dosahovali celkové délky až téměř dvacet metrů, čímž zřejmě překonávali velikost velkých mořských plazů této doby.“
„Nejpřekvapivějším zjištěním byl rozsah opotřebení čelistí,“ doplňuje Iba. Vykazovaly rozsáhlé odštěpky, škrábance, praskliny a obroušení, což jsou všechno důkazy, že drtily obrovskou silou něco tvrdého a pevného. „Naznačuje to opakované silné interakce s kořistí a odhaluje nečekaně agresivní strategii lovu,“ dodává japonský vědec.
Zvláště zajímavou stopou bylo nerovnoměrné opotřebení čelistí. U obou zkoumaných druhů byla jedna strana skusové části opotřebovaná více než druhá, což naznačuje, že tato zvířata možná upřednostňovala intenzivnější používání jedné strany čelisti. Tento druh behaviorální asymetrie, známý jako lateralizace, je u moderních živočichů spojován s pokročilým nervovým zpracováním.
Což naznačuje další zásadní věc – tyto gigantické chobotnice podle všeho disponovaly vysokou inteligencí, která jim umožňovala provádět složité interakce s okolím.
Bezobratlí v potravní pyramidě
Tento objev navíc mění to, co si vědci mysleli o rané historii chobotnic. Tvorové, jimž čelisti patřily, byli zástupci skupiny vyhynulých chobotnic s ploutvemi, známých jako Cirrata. Nové fosilie posouvají nejstarší známý záznam o těchto tvorech přibližně o patnáct milionů let a širší záznam o chobotnicích přibližně o pět milionů let, čímž je posouvají až do doby před asi sto miliony lety.
Vědci až doposud považovali starověké mořské ekosystémy za místa, kde bezobratlí tvorové (jako jsou právě chobotnice) byli spíše na spodních patrech potravní pyramidy. Nový objev ale staví tento předpoklad před novou realitu. Přinejmenším tento nově popsaný druh se pohyboval kolem vrcholku této symbolické potravní pyramidy a mohl konkurovat i těm největším obratlovcům.
„Tato studie poskytuje první přímý důkaz, že se bezobratlí mohli vyvinout v obří, inteligentní vrcholové predátory v ekosystémech, které byly po asi čtyři sta milionů let ovládány obratlovci. Naše studie ukazuje, že silné čelisti a ztráta povrchového skeletu, což jsou společné charakteristiky chobotnic a mořských obratlovců, byly nezbytné k tomu, aby se staly obrovskými, inteligentními mořskými predátory,“ zakončuje Iba.
