Genetická mapa západní a střední Eurasie se po poslední době ledové před zhruba 20 tisíci lety výrazně změnila. Prokázal to mezinárodní výzkum, v němž genetici spolu s antropology a archeology prozkoumali kompletní lidský genom 356 mužů a žen, kteří žili před 50 až pěti tisíci lety před naším letopočtem. Studie, která vyšla v odborném časopise Nature, zpracovala i tři případy z Moravy, takže díky ní víme víc o podivném vymizení tamních lovců mamutů.
Kopčem, Veverčák, Věstonická venuše… O lovcích mamutů z Dolních Věstonic ví něco málo každý Čech, a to nejen ze školy, ale i díky slavnému románu Eduarda Štorcha. Archeologie se o nich pokouší zjistit ještě více.
Vědci kolem Cosima Postha a Svanteho Pääba, nositele Nobelovy ceny za paleogenetiku, se v novém výzkumu zaměřili na to, jak se změnilo rozložení populací a jejich genetický profil po posledním glaciálním maximu (LGM) – tímto výrazem se označuje vrchol doby ledové před zhruba 24 až 20 tisíci lety. Hrubé náčrty „genetické historie“ Evropy sice už vědci měli připravené z předchozí studie, ale teď díky novým metodám odběru získali kompletnější vzorky a črtu evropského genetického stromu významně doplnili.
„Poslední glaciální maximum představovalo pro evropské populace kritické hrdlo lahve. Část Evropy pokrýval ledovec a permafrost zasahoval až do Maďarska, klima výrazně ochladlo, bylo větší sucho. Skupiny lidí se měnily a stěhovaly a zároveň se rozvíjely dál – třeba už i s novými geny,“ říká spoluautor výzkumu Jiří Svoboda z Archeologického ústavu AV ČR v Brně, který se už desítky let podílí na výzkumu ostatků z Dolních Věstonic a Pavlova a na dalších studiích.
Věstonická záhada
Právě ostatky tří mužů z Dolních Věstonic teď doplnily střípek do genetické mapy Evropy. Kompletní analýza jejich genomu a porovnání s dalšími ostatky v rozsáhlé studii ukázaly, že po posledním glaciálním maximu genetická stopa našich lovců z Dolních Věstonic a Pavlova vymizela. Proč? Kam se ztratili? To stále není jasné, ale vědci mohou některé hypotézy už vyloučit.
„Dominantní hypotéza je v současné době ekologická – právě pod tlakem onoho glaciálního maxima. Na území Česka se průměrná roční teplota pohybovala okolo nuly. Zda se na tom podílely jiné populace, zatím nelze doložit,“ doplňuje Svoboda. Na vrcholu doby ledové na jižní Moravě zkrátka vládla taková zima, že zde nebylo dost dobře možné udržovat stabilní populaci, takže místní z dějin vymizeli, jejich geny nepokračovaly.
Už z minulých výzkumů tohoto týmu ale vyplynuly zajímavé závěry. „Dlouho jsme například přemýšleli nad strukturou sídlišť lovců mamutů, kteří byli v podstatě nomádskou kulturou. Ukazuje se ale, že tři lokality v Dolních Věstonicích a Pavlově mohly být celoročně obývané a další menší sídliště sloužila jako sezonní základny například pro lov,“ popsal jeden ze závěrů výzkumu Svoboda.
Odborníci už také doložili, že tato kultura kromě masa jedla i rostlinnou stravu. Při průzkumu se našly stopy škrobů a vědci se domnívají, že lovci drtili rostlinné kořeny a z nich vyráběli jednoduchou mouku. „Uměli už také vypalovat hlínu. Právě v ní se našly otištěné pravidelné křížící se struktury, takže znali už i principy tkaní,“ doplnil vedoucí věstonické výzkumné základny.
Ale zatímco stopy věstonické skupiny zmizely, jiným populacím z této doby se dařilo. „Rozpoznali jsme nový genetický profil některých západoevropských jedinců gravettské kultury, který je odlišný od jejich současníků v oblasti střední a jižní Evropy, tedy i našich takzvaných lovců mamutů. Jejich genofond se po LGM rozšířil směrem do severní a severovýchodní Evropy,“ upřesňuje Svoboda. Jak je možné, že tyto skupiny se adaptovaly, ale „Moravané“ ne, není jasné. Co bylo jejich evoluční nebo technologickou výhodou, anebo zda jim jenom prostě z nějakého důvodu přálo štěstí, také není jasné.
- Gravettská kultura neboli gravettien je archeologická kultura, která zaujímala střední část mladého paleolitu (přibližně 30–20 tisíc let př. n. l.). Období je pojmenováno podle lokality La Gravette v departementu Dordogne ve Francii.
- Je znám z širokého geografického prostoru od Portugalska k Německu, od Belgie k Rusku.
- Nejčastějším archeologickým pramenem je kamenná štípaná industrie. Pro gravettien je typická retušovaná čepelová industrie. Mezi nástroji se hojně vyskytují rydla, škrabadla, hroty s otupeným bokem (zastoupení či podoba nástrojů může být regionálně specifická). Dalším pramenem je četná a značně vyspělá kostěná a parohová industrie. Je doloženo i mletí obilí.
Divoký jih
Zajímavé věci se na vrcholu doby ledové děly i na jihu Evropy. Studie dokládá, že tam docházelo k poměrně zásadním migracím a také k výměně genů uvnitř lidských skupin.
„V poslední fázi výzkumu se více analyzovaly vzorky z Itálie, kde je také k dispozici hodně antropologických nálezů. Tím vznikl tento jemnozrnnější pohled na pohyby populací ve Středomoří,“ doplňuje Svoboda. Do Itálie podle studie pronikaly skupinky „klimatických uprchlíků“ zejména z Balkánu. Klíčovou roli útočiště měl v té době Pyrenejský poloostrov, kde se udržely snesitelnější teploty a lidské populace tam mohly po úprku z Evropy prosperovat.
Celkově se vědcům podařilo díky detailnějším datům odlišit západoevropské a východoevropské populace pravěkých lidí, které spojovalo, že se živily kombinací lovu a sběru.
Technologie změnily možnosti vědců
Archeologové jsou schopní popisovat pravěké kultury mnohem přesněji než v minulosti zejména díky moderním technologiím. Při odběru takhle staré DNA totiž bojují s poškozením ostatků během tisíců let, ale také s tím, že za tu dobu byla kontaminovaná modernější DNA, takže výsledky nemusí být vypovídající.
Právě práce nobelisty Svanteho Pääba výrazně pomohla genetické techniky vylepšit a díky němu je příběh našich předchůdců na našem území mnohem jasnější a současně pestřejší.
„Doplňující vzorky z našich fosilií byly odebrány v roce 2017 z kosti skalní, tedy nejtvrdší kosti lebeční, jejíž vnitřní struktura je nejlépe chráněna vůči vlivům vnějšího prostředí,“ popisuje Sandra Sázelová z Archeologického ústavu AV ČR v Brně, která se na mezinárodní studii také významně podílela.
„Díky mikroCT snímkům vzniklým při spolupráci s Institutem Maxe Plancka v Lipsku jsme mohli využít 3D model kostí skalních všech tří studovaných jedinců. 3D model jsme mohli vytisknout a na něm provést návrh vedení odběrové sondy, čímž se minimalizoval rozsah poškození okolních struktur středního a vnitřního ucha, které je tak ponecháno pro další zkoumání,“ dodává Sázelová.
