Extrémní deště následované katastrofálními a mimořádně tragickými povodněmi, které v minulém týdnu zasáhly Německo a částečně i země Beneluxu, víkendové povodně na severním návětří Alp, ale i prudké bouřky s přívalovými dešti v Česku nebo na Slovensku. To jsou události, kterými počasí minulý týden potrápilo střední Evropu. A samozřejmě vyvolalo nejednou i otázku, jak moc tyto extrémní projevy dění v atmosféře můžou souviset se změnou klimatu, ke které rozhodující měrou přispívá činnost člověka.
Extrémních jevů bude v Evropě kvůli klimatickým změnám přibývat, říká meteorolog
Ani přes omezení průmyslu a dopravy způsobené pandemií covidu-19 se nepodařilo zastavit nárůst koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře, který vede k zesilovaní skleníkového efektu, a tedy nárůstu globální teploty vzduchu.
Čistě z meteorologického pohledu mohla za většinu událostí z minulého týdne tlaková níže (nebo též cyklona) Bernd, která se prakticky bez pohybu udržovala několik dnů nad Německem a zeměmi Beneluxu, a pak se – už jako výšková tlaková níže – přesouvala přes Alpy nad Jadran. Ještě předtím ale pomohla přílivu teplého, a hlavně mimořádně vlhkého vzduchu ze Středomoří do střední Evropy, což pak vedlo k už zmíněným extrémním úhrnům srážek.
Je viníkem změna klimatu?
Odpovědět na otázku, jak moc mohla za tuto událost změna klimatu, je ale složitější. Výskyt jednotlivé události nemusí totiž úplně souviset s klimatickými proměnami. Na straně druhé, díky vyšší teplotě vzduchu obsahuje atmosféra víc vlhkosti, tedy vodní páry. A to znamená, že při dané situaci může spadnout víc srážek, než tomu bývalo třeba před třiceti nebo čtyřiceti lety. To je, řekněme, poměrně jednoduchá fyzikální úvaha. Druhá věc, kterou je ale nutné v této souvislosti zmínit, je charakter cirkulace nad Evropou.
V posledních dekádách totiž častěji pozorujeme situace, kdy dynamika proudění nad naším kontinentem je slabší, než bylo dříve obvyklé – tedy místo převažujícího rychlého postupu níže z Atlantiku nad východní Evropu dochází občas vlivem blokující tlakové výše nad východem kontinentu k zabrzdění této níže. A kvůli pomalejšímu postupu pak cyklona pochopitelně přináší více srážek do oblastí, nad kterými se pohybuje. Dříve jsme tyto kvazistacionární, tedy málo pohyblivé, níže pozorovali častěji spíš ve východní polovině kontinentu, teď se ale objevují častěji (i když stále jde o poměrně raritní záležitost!) i na západě Evropy.
Pomalejší postup tlakových níží nad Evropou je přitom záležitostí, se kterou klimatické modely počítají. Hlavní příčinou je zmenšení teplotního rozdílu mezi polárními oblastmi na jedné straně, a tropickými a subtropickými regiony na straně druhé. Menší gradient teploty totiž snižuje rychlost proudění ve vyšších vrstvách atmosféry, které je rozhodující pro rychlost postupu tlakových níží, a to zejména v létě a na podzim. A zpomalení pohybu pak logicky vede k lokálnímu zvýšení srážkových úhrnů. Vyšší množství vody ale půda zpravidla není schopna pojmout a důsledkem jsou povodně přívalového typu.
Podle nové studie, která je založena na numerických simulacích modelu pro Evropu a okolí s rozlišením 2,2 kilometru, těchto situací bude během tohoto století výrazně přibývat. Do konce 21. století by mělo nad pevninou nastat až čtrnáctinásobné zvýšení výskytu těchto pomalu postupujících tlakových níží. Samozřejmě pomalý postup níže ještě automaticky neznamená riziko povodní, důležité je i spolupůsobení dalších faktorů, a to vysoké vlhkosti vzduchu a intenzivních výstupných pohybů, které pak vedou k tvorbě oblaků a srážek.
Souhra všech těchto činitelů by podle projekcí měla nastat asi sedmkrát častěji než doposud. To znamená tedy dramatické zvýšení výskytu situací s výraznými povodňovými epizodami. Na jihu kontinentu by největší zvýšení mělo nastat v podzimních měsících, u nás ve střední Evropě ale během léta, do čehož zapadá i letošní průběh počasí. Proto se nabízí otázka, jestli toto očekávané zvýšení nastane opravdu až v posledních dekádách tohoto století nebo výrazně dříve.
Změny jdou rychleji, než ukazují modely
Pozorovaný výskyt extrémních jevů v poslední dekádě totiž ukazuje, že rychlost postupu změny klimatu může být v některých projevech podstatně rychlejší, než odpovídá projekcím klimatických modelů. Důvodů může být víc, klimatický systém je mimořádně složitá záležitost, která se navíc nechová lineárně, a je složité ho podrobně modelovat. A problémem může být mimo jiné nedostatečná kvantifikace takzvaných zpětných vazeb, které můžou zesilovat už započaté probíhající změny.
Příkladem je tání pevninského ledu v Grónsku nebo v Antarktidě, kde voda pronikající pod ledovec urychluje jeho sklouzávání do moře, s čímž modely dříve nepočítaly. To může být taky příčinou, proč pozorované jevy odpovídají spíš těm nejhorším scénářům vývoje klimatu pro aktuálně dosažené globální zvýšení teploty o 1,2 stupně Celsia. A je to samozřejmě i důvod k obavám z toho, co nás může potkat v blízké budoucnosti, až teplota dál vzroste.