Rusko podle ukrajinských zdrojů nasadilo ve válce bílý fosfor. Informace zatím není ověřena nezávislými zdroji. Použití této chemikálie odporuje ženevským konvencím, ale pouze pokud je nasazena v zastavěných oblastech.
Bílý fosfor způsobuje neuhasitelné popáleniny. Zastavit jde jen vyříznutím tkáně
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se objevilo už několik hlášení o tom, že ruští vojáci použili fosfor. Naposledy mělo k výbuchu fosforové bomby dojít u města Avdivka 27. března. Informaci nebylo možné ověřit. Podobná podezření byla proti Rusku vznesena i v Sýrii, kde údajně látku použili při bombardování měst Rakku a Idlíb v roce 2015.
Co je bílý fosfor?
Fosfor byl známý už na konci 17. století, jako první ho dokázal izolovat německý alchymista Hening Brand, když se pokoušel z lidské moči vyrobit kámen mudrců. Výsledná látka sice nedokázala měnit prvky na zlato, ale ukázalo se, že má spoustu jiných užitečných vlastností.
Jeho vojenské využití ale spadá až do doby průmyslové revoluce. Jedním z vůbec prvních dokladů o tomto použití je dopis podplukovníka konfederační armády Charlese Jonese ze srpna 1863. Popisuje v něm testy s úplně novým, do té doby nepoužitým typem granátu: „První granát byl vypálen při značné elevaci, vybuchl ve vzdálenosti asi tři sta yardů a vytvořil mrak hořícího fosforu, které neměl méně než třicet až čtyřicet stop v průměru a z kterého padaly částečky hořícího fosforu na zem, kde dál hořely.“
Granáty při testu vybuchly mimo jiné v borovicovém háji. Jones přibližuje následky: „Jehličí bylo úplně spálené, i když zrovna byla dešťová přeháňka. Stejně tak dopadla původně zelená a mokrá tráva pod stromy. Všechny pokusy měly stejný průběh a pokaždé vznikl mrak hořícího fosforu zatímco na zem dopadající kusy dále zapalovaly trávu a větve a hořely ještě nějakou dobu po výbuchu. Při lepších podmínkách by nepochybně způsobily rozsáhlý požár.“
Bílý fosfor
Jones byl s průběhem testu spokojen a dále píše: „Jsem toho názoru, že tyto granáty by se prokázaly jako velmi užitečné pro střelbu na tábory, remízky nebo i kryty, pokud budou střelbě nějakou dobu vystaveny. Je bez debaty, že budou mít velký demoralizující účinek na jednotky pěchoty či jezdectva,“ uvádí Jones a pokračuje, „žádní vojáci nevydrží strašný účinek těchto střel vybuchujících uprostřed jejich formací. Granáty nejenže způsobí masivní zákeřný požár, ale také oblaka plynu, který je mimořádně škodlivý.“
V minulém století byl bílý fosfor bojovým standardem
O padesát let později, během první světové války, už byly fosforové granáty, bomby a další zařízení docela běžným standardem spíše než technologickou novinkou – i když například britská armáda zavedla fosforem plněné granáty až koncem roku 1916.
Bílý fosfor se používal dvěma způsoby: jednak jako náplň do zápalné munice a jednak jako prostředek pro vytvoření kouřové clony. Existoval tehdy ve formě dělostřelecké munice, leteckých bomb i puškových granátů.
Stejným způsobem se bílý fosfor nasazoval i ve druhé světové válce. Munici plněnou fosforem využívali Američané, vojáci Commonwealthu i Japonci. Podle některých zdrojů bylo v době invaze do Normandie téměř dvacet procent všech minometných střel plněných bílým fosforem.
Výbuch bomby s bílým fosforem nad lodí USS Alabama během testovacího cvičení v září 1921
Ale dají se nalézt i vyšší čísla. Během bitvy o francouzský přístav Cherbourg v létě roku 1944 byl americký 87. minometný prapor v nepřetržitém boji dvacet pět dní. Za tuto dobu čtyři minometné roty praporu vypálily 19 129 tříštivých granátů a 11 899 granátů plněných bílým fosforem.
Munice plněná bílým fosforem se ve velkém využívala i během korejské války a války ve Vietnamu.
V moderních konfliktech 21. století si tuto látku oblíbilo i Rusko. Podle Lestera W. Graua z analytického centra americké armády byl každý čtvrtý nebo pátý granát vypálený ruským dělostřelectvem proti čečenskému Groznému plněný bílým fosforem – je to tedy stejný poměr jako za druhé světové války.
Dokumentované je i jeho použití americkou armádou během bitvy o Fallúdžu v roce 2004 a izraelskou armádou v letech 2006 až 2009. Obě armády se ale tehdy hájily tím, že fosforovou munici používaly jako prostředek zadýmování, nikoliv proti lidem.
Bílý fosfor způsobuje silné popáleniny a nejde hasit vodou
Fosfor je látka, která existuje v mnoha různých formách, které se liší barvami i vlastnostmi. Ten bílý má díky své struktuře schopnost velmi snadno reagovat s jinými látkami, například s kyslíkem, tedy se vzduchem.
Při této reakci se uvolní obrovské množství tepla a světla, ale také aerosol, tedy hustý bílý dým. Protože je tento dým horký, nedá se jím proniknout ani pomocí infračerveného záření. A to znamená, že se skrze něj nedají navádět rakety využívající tento způsob navigace.
Fosfor při této reakci absorbuje okolní vlhkost, což je důvod, proč se nedá hasit vodou a proč způsobuje tak silné popáleniny. Chemička Olga Ryparová na Twitteru popsala tuto reakci: „Fosfor s kyslíkem zreaguje za vzniku dimeru oxidu fosforečného. Vznikající oxid fosforečný je silně hygroskopický a absorbuje okolní vlhkost a tvoří tak kyselinu fosforečnou. Oxid fosforečný absorbuje vlhkost z těla a tím se prokousává ještě hlouběji do masa.“
Takové hoření se nedá nijak normálně zastavit, sebemenší špetka fosforu, která uvázne, se totiž ihned vznítí a začne hořet znovu. Jediná možnost, jak zasaženému člověku pomoci, je zasaženou tkáň okamžitě vyříznout. I když se to podaří, takto zasažené tkáně jsou potom extrémně citlivé na infekce a špatně se hojí (upozornění: odkaz obsahuje explicitní zobrazení následků popálení bílým fosforem, pozn. redakce). Pomoci – zejména v polních podmínkách – téměř není možné.
Ani to ale ještě není všechno, bílý fosfor je totiž i toxický při vdechnutí – pak způsobuje selhání orgánů.
Fosfor je zakázaný pouze částečně
Každé použití bílého fosforu je vždy rozsáhle komentováno. Tato látka se totiž dá velmi dobře použít defenzivně, právě k vytvoření kouřové clony, pomocí níž se chrání vlastní vojáci. Ale současně má i využití útočné, jako téměř neuhasitelný moderní řecký oheň.
Použití bílého fosforu, respektive munice, v níž je využíván, upravují mezinárodní zákony, konktrétně třetí protokol Úmluvy o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinky z roku 1980.
Kouřová clona vzniklá hořením bílého fosforu
Část dokumentu se věnuje zákazu nebo omezení použití zápalných zbraní, ale podle Marka Jukla, prezidenta českého Červeného kříže, to moc nefunguje. „Tento protokol bohužel není de facto příliš významným přínosem, neboť se nepodařilo prosadit zákaz použití těchto nehumánních zbraní (plamenomety, zápalné pumy a podobně) proti vojákům a jeho ustanovení se omezuje jen na konstatování zákazu užití těchto zbraní v situacích, kdy by mohlo být ohroženo civilní obyvatelstvo, což ovšem učinil zásadněji už I. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám,“ uvádí Jukl.
Z toho pak vyplývá, že strany, které jsou v ozbrojeném konfliktu, se musejí řídit takzvanými zásadami mezinárodního humanitárního práva, mimo jiné zásadou rozlišování, vojenské nezbytnosti, přiměřenosti a omezenosti volby prostředků způsobů vedení boje.
To v praxi znamená, že použití fosforové bomby nebo granátu je proti ženevským konvencím, pokud k němu dojde v zastavěných oblastech. Pokud je tedy válčící strana nasadí například v otevřeném terénu proti obrněné koloně, tak dohody neporušuje, zatímco palba fosforovými granáty na sídliště plné civilistů by i v případě blízkosti vojenského cíle byla zpravidla porušením mezinárodního humanitárního práva.
