Před osmdesáti lety vrcholila zimní válka, v níž Sovětský svaz zaútočil na Finsko. Přes početní i technickou převahu nedokázala Rudá armáda severskou zemi porazit – a silný podíl na tom měl Simo Häyhä, zřejmě nejlepší sniper v dějinách, který si od rudarmějců vysloužil i přezdívku Bílá smrt.
Sedmého ledna 1940, tedy přesně před osmdesáti lety, oznámilo sovětské velení svým vojákům ve Finsku, že kontrolu nad veškerými vojenskými operacemi přebírá armádní velitel Semjon Timošenko.
Tento okamžik se podle mnoha historiků pokládá za zvrat v zimní válce. Malé Finsko totiž do té doby dokázalo mnohem silnějšímu Sovětskému svazu čelit bez výraznějších problémů, a o změně bolševického velení tak rozhodl samotný J. V. Stalin. Už na konci prosince si pozval na kobereček dosavadní velení – armádního velitele Měreckova a jeho štáb.
Sovětský vůdce v Moskvě zkritizoval dosavadní průběh války. „Autorita Rudé armády je zárukou vnější bezpečnosti Sovětského svazu. Pokud nejsme schopni tak dlouho porazit vojska slabého protivníka, musíme počítat s tím, že vysoce naroste sebevědomí protisovětských živlů z řad imperialistů,“ cituje Stalina historik Carl Van Dyke v knize Zimní válka.
Stalin měl pravdu. Rudoarmějská vojenská operace proti Finsku, pro níž se vžilo pojmenování zimní válka, se pro Kreml stala zdrojem mezinárodního posměchu, s Finskem navíc většina světa sympatizovala. Teoreticky přitom nemělo být schopné sovětům odolávat více než několik dní.
Příliš neutrální nárazník
Moskva se už od konce první světové války obávala opakované německé agrese směrem na východ. S tím, jak se ve třicátých letech začala zhoršovat celková bezpečnostní situace v Evropě, tyto obavy rostly a sověti věřili, že Německo plánuje útok dvěma směry, aby se vyhnulo Polsku – jednak jižně, ale především severně, tedy přes baltské státy a neutrální Finsko.
Neutralita Helsinek sovětské velení znepokojovala; podobně jako neutrální Belgie za první světové války se totiž Finsko mohlo stát podle Stalina a jeho generálů snadno nástupním prostorem pro německou armádu. A současně existence neutrální země bránila Sovětskému svazu připravit se na aktivní obranu, tedy začít boj s nepřítelem, ještě než vstoupí na vlastní území země.
Jak Sovětský svaz, tak Německo s Finy aktivně jednaly, obě země si byly dobře vědomé jeho strategické role mezi velmocemi. Stalin se snažil zpočátku o diplomatické řešení , to ale všechno změnila mnichovská dohoda a eskalace napětí ohledně Československa. Moskvě ukázala, že Hitler je schopný reálné agrese a že Západ nezasáhne. Ochrana severní hranice obsazením Finska se tak začala sovětským aparátčíkům zdát jako jediná logická odpověď.
Sovětský svaz na Finsku požadoval, aby Moskvě postoupilo strategicky důležitou Karelskou šíji včetně několika ostrovů ve Finském zálivu a pronajalo jí k vojenským účelům poloostrov Hanko, západně od Helsinek. Finsko s některými ústupky souhlasilo, jiné ale vláda prezidenta Kyöstiho Kallia razantně odmítla.
Záminkou byl sověty zinscenovaný útok
Záminkou k samotné invazi se stal mainilský incident z 26. listopadu 1939, kdy sověti zaranžovali na hranicích útok proti svým vojákům. Moskva následně vypověděla smlouvu o neútočení.
Ozbrojený konflikt vypukl 30. listopadu v 6:50 ráno místního času. Sověti nejdříve zahájili ostřelování finského pohraničí a bombardování finských měst a asi o hodinu později vpadla Rudá armáda bez vyhlášení války po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji do Finska.
Podle sovětského vůdce Josifa Stalina mělo jít o válku bleskovou. Oproti předpokladům se ale ukázalo, že Rudá armáda oslabená hysterickými čistkami z předchozích let není připravena vést útočnou válku. Neschopnost sovětské armády pod velením Kirila Měreckova vyšla najevo už první měsíc bojů o pověstnou Mannerheimovu linii, tedy systém opevnění napříč Karelskou šíjí.
Finové čelili dvojnásobné přesile
„Nepoměr vojenských sil se nepopisuje zrovna často,“ píše historik Norman Davies. „Když Finové povolali všechny rezervisty, čítaly jejich bojové útvary dohromady kolem 140 tisíc vycvičených mužů, takže sovětská 7. armáda měla početní převahu 3:2.“ Hlavní rozdíl ale tkvěl ve výzbroji. „Sověti postavili tři tisíce tanků. Finové neměl žádný,“ popisuje historik.
To, čeho se jim nedostávalo na pancířích, vynahrazovali odvahou a obratností. „Když se sovětské kolony 30. listopadu těžkopádně pohnuly kupředu, ostřelovali je rychlí a pohybliví finští lyžaři a odstřelovači operující uprostřed zasněžených lesů a zamrzlých bažin před Mannerheimovou liní,“ popisuje opět Davies.
Sověti měli ve vstupní fázi války desetkrát větší ztráty než finští obránci. Desítky tisíc krasnoarmějců se vzdaly. A stovky tanků byly napadeny ze zálohy dřív, než stačily vypálit jediný výstřel. „Navzdory bombardování Helsinek se Finové nehodlali podrobit. Ze sovětského hlediska představoval tento prosincový zázrak ponižující krach,“ dodává britský historik.
Nejlepší sniper všech dob
Finové se museli v obraně spolehnout na železnou dispciplínu, dobře vycvičené jednotky a dobrou znalost krajiny. A také na několik osobností, které se staly pro sovětské vojáky postrachem. Mezi nimi vynikl drobný, na první pohled nenápadný Simo Häyhä – sověti ho ale znali pod přezdívkou Bílá smrt.
Tento asi 160 centimetrů vysoký muž ničím příliš nevynikal. Pocházel z městečka Rautjärvi v Karelii, podobně jako většina jeho krajanů se živil jako zemědělec a ve volném čase vyrážel na lov, jeho rodiště blízko sovětských hranic bylo bohaté na lesy i zvěř. Právě tyto faktory se ale nakonec spojily, aby z něj udělaly jednoho z nejobávanějších vojáků dvacátého století a zřejmě nejúspěšnějšího odstřelovače v dějinách.
Když sověti na Finsko zaútočili, bylo mu 34 let. Přidal se k dobrovolným jednotkám, které se staly součástí 2. pěší divizi plukovníka Svenssona. Protože měl zkušenosti s lovem a v lesnaté krajině se skvěle vyznal, dostal za úkol bojovat jako samostatně působící odstřelovač. Poprvé se bojů zúčastnil na konci listopadu.
Jeho modus operandi byl vlastně nepříliš nápaditý a opakoval se téměř každý den. Hned za svítání sniper vyrazil do oblasti nepřátelskými liniemi, vybavený puškou, maskovacím oděvem a několika desítkami nábojů. Díky znalosti terénu, vynikajícímu zraku a nekonečné trpělivost svedl „lovit“ sovětské vojáky podobně jako předtím vysokou. Útočil na osamělé muže v pásmu nikoho, a vydával se i za ruské linie a zabíjel tam.
Už od začátku byl nesmírně úspěšný. Hodně mu pomáhala neorganizovanost sovětské ofenzivy. Ta měla podle původních plánů trvat přibližně týden, nepřipravenost jednotek, nedostatečné zásobování a nízká kvalita vybavení ve spojení s efektivní finskou obranou ale vedly k tomu, že plán Moskvy selhal. Rudá armáda tak musela vést válku, na kterou nebyla připravená a která mnohem více vyhovovala Finům.
Häyhä neměl žádnou speciální výbavu, dokonce ani zbraň, puška Mosin-Nagant M28 disponovala jen klasickými mechanickými mířidly – sniper tedy neměl ani dalekohled. Přesto dokázal podle sovětských svědectví přesně zasáhnout až na vzdálenost půl kilometru. Proslavil se také tím, že si ani nelehal. Díky svému malému vzrůstu se jen opřel o okraj nějaké jámy nebo si stoupl za padlý kmen a mohl v této pozici vydržet číhat desítky minut – nemusel tak vleže mrznout na ledové zemi.
Zpětně viděno jsou jeho výsledky až neuvěřitelné a mohou se jevit jako finská propaganda, ve skutečnosti se ale dají poměrně dobře ověřit. Denně dokázal zastřelit tři až pět nepřátelských vojáků, celkově zastřelil svou puškou potvrzeně 259 rudoarmějců. Podobný počet nepřátel sprovodil ze světa i samopalem. Finové občas uváděli i zcela absurdní čísla kolem osmi set zabitých sovětů, ta ale patří spíše do říše fantazie.
Kariéra tohoto snipera přitom trvala jen do března 1940. Od ledna před osmdesáti lety, kdy sověti dostali nové velení, postupovali mnohem agresivněji a dokázali mnohem účinněji soustředit své jednotky na místech ofenziv.
Přes krutou zimu, kdy rtuť teploměru padala až k minus čtyřiceti stupňům Celsia, svedli do Finska dostat čerstvé jednotky a postupovali vpřed. Häyhäho jednotka se dostala na začátku března do prudkých bojů a sniper byl postřelen kulometnou palbou do obličeje. Na frontu už se nevrátil; sedm dní poté, co byl zasažen, podepsalo Finsko se Sovětským svazem ponižující příměří.
Nezúčastnil se ani žádných dalších bojů druhé světové války – zásah do tváře, který utrpěl, mu přivodil následky na celý zbytek života. Pro Finy se navíc stal tak výrazným symbolem odporu proti silnějšímu nepříteli, že bylo nepředstavitelné, aby přišel o život. Zbytek života strávil stejně jako dobu před válkou – na vesnici jako lovec, zemědělec a chovatel psů.
Dožil se 96 let a zemřel roku 2002, až na tři měsíce války celý život strávil zcela obyčejně. Ale během té krátké doby se stal jedním z největších finských hrdinů.
Kdo prohrál zimní válku
Ani Häyhäova statečnost ale nemohla zvrátit výsledky války, v níž měl Sovětský svaz tak masivní převahu. Uzavřením takzvaného moskevského míru Finsko ztratilo téměř celou Karélii včetně Viipuri, území v oblasti Salla a svou část Rybářského poloostrova na pobřeží Barentsova moře. Dále souhlasilo se zřízením vojenské základny v Hanko a s dalšími požadavky.
V souhrnu přišlo o desetinu svého území (35 tisíc kilometrů čtverečních) a o třicet procent ekonomických kapacit. Asi 430 tisíc obyvatel Karélie ztratilo své domovy.
Na finské straně padlo během války asi třiadvacet tisíc mužů, dalších zhruba padesát tisíc utrpělo zranění. Sovětské ztráty se odhadují na 130 tisíc mrtvých či nezvěstných a přes 260 tisíc raněných či nemocných.
Z mezinárodního hlediska ovšem byla zimní válka pro sověty zásadní prohrou. Britský historik Norman Davies v knize Evropa ve válce píše, že Hitlerovo poučení bylo jasné. Za prvé se Stalinovi vojáci ukázali jako nezpůsobilí boje („Stačí kopnout do dveří,“ poznamenal führer, „a celá ta prohnilá stavba se zhroutí“), za druhé se Skandinávie stala naprostou prioritou.
„Byly ohroženy dodávky železné a niklové rudy pro Říši, zejména ty ze Švédska,“ uvádí historik. Stalin útokem na Finsko ukázal Hitlerovi jednak svou agresivitu a současně neschopnost – a navíc tím na dlouhou dobu ztratil důvěru svých potenciálních spojenců. Obrat měl přinést až nacistický útok na Sovětský svaz.
